ECLI:CZ:US:2001:2.US.510.01
sp. zn. II. ÚS 510/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky ve věci T., zastoupené předsedou J. S. a jednatelem P. R., právně zastoupené JUDr. J. R., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5.4.2001, čj. 38 Co 285/98-114, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti napadá stěžovatelka v záhlaví usnesení označený rozsudek odvolacího soudu a uvádí, že předmětným rozsudkem byl potvrzen ve výrocích pod bodem III. a IV. rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 2.1.1998, čj. 7 C 364/97-99, kterým bylo stěžovatelce uloženo vydat Č. nemovitosti, blíže uvedené v části výroku III. rozsudku soudu I. stupně, což navrhovatelka považuje za porušení svého práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina"), práva vlastnit a užívat majetek ve smyslu čl. 11 Listiny a dále práva, aby nestranný a nezávislý soud zákonem stanoveným způsobem poskytoval ochranu právům (čl. 90 věta první Ústavy ČR).
Podle mínění navrhovatelky obecné soudy nevzaly v úvahu v předmětném řízení nedostatek pasivní legitimace na straně navrhovatelky, neboť tato vznikla až ke dni 15.5.1991, tedy k datu zániku J., jenž byl stanoven nejpozději ke dni 30.6.1990, stěžovatelka neexistovala. Tato skutečnost prý vedla k porušení práva na spravedlivý proces, z čehož lze dále dovodit, uvádí stěžovatelka, že se nemohla stát nástupnickou organizací zaniklého J. V této souvislosti poukazuje navrhovatelka na právní závěry Ústavního soudu, uvedené v nálezu tohoto soudu ze dne 4.2.1998, sp. zn. II. ÚS 19/97.
Další námitkou stěžovatelky je údajná prekluze práva na vrácení majetkových práv předmětných nemovitostem, když žalobkyně, Č., řádně a úplně označila nemovitosti příslušným katastrálním územím, jejichž vydání se dožadovala až ve svém podání ze dne 1.2.1993. Obdobným nedostatkem žaloby je prý i nesprávné označení další nemovitosti, stojící na pozemkové parcele.
Oba obecné soudy tedy podle názoru navrhovatelky pochybily, pokud v rozporu se zákonem přiznaly Č. právo na navrácení majetkových práv k předmětným nemovitostí, které nebyly v žalobním petitu řádně a v zákonem stanovené lhůtě označeny, když doplnění žalobního petitu v roce 1993 o označení katastrálního území a upřesnění pozemkových parcel již prý nemohlo založit žalobkyní zamýšlené hmotně právní účinky, neboť neuplatněním práva včas předmětné právo zaniklo.
Porušení práva na spravedlivý proces shledává stěžovatelka dále ve skutečnosti, že byly zamítnuty její opakované návrhy na zpracování znaleckého posudku, jímž mělo být prokázáno, že postupnými stavebními úpravami, zejména demolicemi a obestavěním původní budovy, dřívější stavba jako věc ve smyslu právním zanikla.
Pro posouzení důvodnosti námitek stěžovatelky, obsažených v návrhu, si Ústavní soud vyžádal spis Obvodního soudu pro Brno-venkov, sp. zn. 7 C 364/97, ze kterého zjistil následující skutečnosti:
Rozsudkem soudu I. stupně bylo o žalobě Č. vůči 2) žalovanému, V. rozhodnuto tak, že pod bodem I. výroku bylo řízení vůči němu bylo zastaveno. Pod bodem II. výroku bylo rozhodnuto, že žalobkyně a 2) žalovaný nemají vzájemně právo na náhradu nákladů řízení. Pod bodem III. výroku pak bylo určeno, že stěžovatelka je povinna vydat Č. nemovitosti, a to pozemek o výměře 2.087 m2, zastavěná plocha, dům, objekt bydlení, postavený na pozemku, pozemek o výměře 132 m2, zastavěná plocha, pozemek o výměře 342 m2, ostatní plocha, ostatní veřejná zeleň, do tří dnů od právní moci rozsudku. Pod bodem IV. výroku bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení tak, že žalobkyně a stěžovatelka nemají vzájemně právo na náhradu nákladů řízení.
Nalézací soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že ve věci bylo již rozhodováno, a to rozsudkem téhož soudu ze dne 21.2.1994, čj. 7 C 879/92-34, kterým byla žaloba zamítnuta s tím, že vlastníkem předmětných nemovitostí nebyla k rozhodnému datu 31.3.1948 žalobkyně, ale T., takže žalobkyně není ve sporu aktivně legitimována. Označený rozsudek byl odvolacím soudem potvrzen s tím, že proti němu bylo připuštěno dovolání.
Dovolací soud oba rozsudky soudů nižších stupňů zrušil s tím, že oprávněnými osobami dle §2 zák. č. 173/1990 Sb. a §1 odst. 2 zák.č. 232/1991 Sb. mohou být organizační jednotky Č. (dříve O.) dle §2 odst. 3, §6 odst. 2 zákona č. 83/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a pokud nebyly obnoveny, pak Č., jako vrcholný orgán. Pokud v tomto případě nebyla obnovena činnost původní tělovýchovné jednoty, je aktivně legitimována právnická osoba jako celek, tj. Č., nestanoví-li její stanovy jinak.
Prvostupňový soud ve svém rozsudku dále konstatoval, že byla ve smyslu ust. §95 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") připuštěna změna žaloby, když z obsahu žaloby je zřejmé, že podáním byla míněna náprava majetkových křivd a obnova původních majetkových vztahů, když úpravou žalobního petitu zůstaly zachovány lhůty výzvy uplatněného nároku u soudu z toho důvodu, že se jednalo pouze o úpravy formální. Současně bylo od počátku řízení zřejmé, uvádí soud I. stupně, že se jedná o totožné nemovitosti, nacházející se v kat. území P.
Z usnesení mimořádného sjezdu J. ze dne 25.3.1990 vzal tento soud za prokázané, že byl schválen převod majetku ve vlastnictví J. a jejich závazků jednotlivým nástupnickým organizacím, pod bodem 3 písm. a) usnesení a ve sporu je z toho důvodu pasivně legitimována stěžovatelka.
Z rozsudku Krajského soudu v Brně se zjišťuje, že o odvolání stěžovatelky proti rozsudku soudu I. stupně bylo rozhodnuto tak, že předmětný rozsudek se v napadených výrocích II. a IV. potvrzuje.
Odvolací soud zdůraznil, že dosavadním dokazováním byl náležitě zjištěn skutkový stav věci a dokazování bylo doplněno pouze o aktuální výpis z katastru nemovitostí, z něhož bylo zjištěno, že jako vlastník předmětných nemovitostí je do současné doby (tj. do doby vydání rozsudku) vedena stěžovatelka. Doplnění dokazování znaleckým posudkem ing. J. H. považoval odvolací soud pro zjištění skutkového stavu za nadbytečné.
Ústavní stížnost není důvodná.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka považuje Ústavní soud za "další odvolací instanci" v systému soudů ČR, neboť jen opakuje námitky, které byly již předmětem řízení před odvolacím soudem a krajský soud se s nimi v napadeném rozsudku dostatečným způsobem vypořádal.
Především nelze souhlasit s názorem stěžovatelky, že v předmětném restitučním sporu nebyla pasivně legitimována. Z dokazování, provedeného před obecnými soudy je nutno vzít za prokázané, že stěžovatelka není a nikdy nebyla součástí O. nebo Č. (ostatně tuto skutečnost navrhovatelka v podání nijak nenapadá) a nemůže se z tohoto důvodu vydávat za právního nástupce původní T., neboť byla registrována Ministerstvem vnitra ČR dne 15.1.1991, dle zákona č. 83/1990 Sb. jako samostatná, nově vzniklá tělovýchovná jednotka, nový právní subjekt. V případě stěžovatelky se tedy nejedná o znovu vzniklou organizaci a tento nově vzniklý subjekt není sdružen do Č.
Jak již konstatoval Ústavní soud v nálezu ze dne 19.10.1998, sp. zn. II. ÚS 237/97 (uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C.H.BECK. sv. 12, roč. 1998 - III. díl, pod č. 125 na str. 207), právní nástupnictví je konkrétně upraveno v ust. §2 zák. č. 173/1990 Sb., kdy pojem právního nástupce je nutno odvodit z těch právních aktů, jimiž byla ukončena existence nástupcova předchůdce (J.), tj. organizace uvedené v ust. §2 zák. č. 68/1956 Sb. Takovým právním aktem je bezesporu usnesení mimořádného sjezdu J., které prohlásilo za své nástupnické organizace kromě jiných rovněž jednotlivé tělovýchovné jednoty, když určení konkrétní nástupnické organizace v jednotlivých případech sjezd spojil s otázkou "převodu majetku ve vlastnictví J.", kterou upravil tak, že ke dni registrace konkrétní tělovýchovné jednoty na ni přechází majetek, který je v jeho prospěch zapsán u příslušného katastrálního úřadu a příslušná tělovýchovná jednota jej vede ve své účetní evidenci nebo má k němu právo hospodaření. Nelze tedy zpochybnit správný závěr obou obecných soudů, že stěžovatelka je v postavení povinné osoby, neboť v průběhu restitučního řízení bylo prokázáno, že nárokované nemovitosti má ve svém vlastnictví.
Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že ust. §2 zák. č. 173/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zakládá Č. právo domáhat se navrácení i těch majetkových práv, která podle právního stavu k 31.3.1948 patřila dobrovolným organizacím, jako samostatným právním subjektům, ať již byly součástí sokolských žup či nikoli.
Další námitkou navrhovatelky, obsaženou v návrhu je tvrzení, že žalobce nemohl být ve sporu úspěšný z toho důvodu, že žalobní petit byl neurčitý, nekonkrétní a nesrozumitelný, když odstranění této "vady" prý bylo zhojeno až po marném uplynutí prekluzivní lhůty. V této souvislosti je třeba konstatovat, že mezi stranami řízení nebylo od počátku restitučního řízení sporu o to, že z obsahu podání bylo zcela zřejmé, na které konkrétní nemovitosti žalobkyně uplatňuje svůj nárok. Přesné označení nemovitostí dle současného stavu v operátu katastru nemovitostí bylo ostatně doplněno v rámci dokazování předložením identifikace parcel, takže ani v tomto směru nelze průběhu občanskoprávního řízení před obecnými soudy nic vytknout.
Navrhovatelka tvrdí, že sokolovna, jejíž vydání se žalobkyně domáhá, není totožnou věcí v právním slova smyslu, která ke dni 31.3.1948 existovala jako vlastnictví T. Z ust. zákona č. 173/1990 Sb. a s ohledem na znění ust. §4 zák. č. 232/1991 Sb. je zřejmé, že majetková práva k věcem existujícím k datu 31.3.1948 se oprávněným osobám vracejí ve stavu, v jakém se nacházejí ke dni uzavření dohody. V označených právních předpisech tedy není řešena otázka míry zhodnocení, či znehodnocení stavby, jako právní skutečnost, významná pro vydání požadovaného majetku. V tomto směru je tedy zcela nepodstatné, zda v případě nemovitostí došlo před jejich navrácením k přístavbě, nadstavbě nebo rekonstrukci, případně k znehodnocení předmětných staveb. Ze spisu Obvodního soudu Brno-venkov bylo zjištěno, že v otázce přístavby budovy sokolovny byly v restitučním řízení provedeny důkazy výslechem svědků, projektovou dokumentací stavby a příslušnými správními rozhodnutími. Z listinných důkazů bylo prokázáno, že veškeré doklady vztahující se k stavebním akcím na nárokovaných nemovitostech byly označeny jako přístavba. Je sice nutno připustit, že výsledkem stavebních aktivit dřívějšího vlastníka mohlo být vytvoření věci nové a zánik věci původní, když posouzení této právní otázky přísluší výhradně v občanskoprávním řízení příslušnému soudu. Při řešení této právní otázky soudem může, ale také nemusí být využito znaleckého posudku. Jestliže obecné soudy dospěly k závěru, že z provedeného dokazování není možno dovodit jiný závěr, než že provedenou přístavbu nelze označit jinak, než jako součást věci hlavní, tj. původní budovy sokolovny a další dokazování v této věci považoval za nadbytečné, nelze tento postup obecných soudů označit za porušení práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud vycházel při hodnocení důvodnosti návrhu jak z tvrzení stěžovatelky o údajném porušení jí uváděných článků Listiny, včetně čl. 11 a čl. 90 Ústavy ČR, tak i z připojeného spisu sp. zn. 7 C 364/97 a dospěl k závěru, že napadeným rozsudkem odvolacího soudu, ani rozhodnutími jemu předcházejícími nedošlo k porušení namítaných práv a svobod stěžovatelky, které jsou zaručeny ústavními zákony a mezinárodními smlouvami ve smyslu čl. 10 Ústavy ČR.
Z výše uvedeného důvodu proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítl, jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu
V Brně dne 13. listopadu 2001