ECLI:CZ:US:2001:3.US.11.2000
sp. zn. III. ÚS 11/2000
Usnesení
III. ÚS 11/2000
Ústavní soud rozhodl dne 5. dubna 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů J. a B. V., a M. Z., všech zastoupených JUDr. T. P., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 1999, sp. zn. 13 Co 411/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadli stěžovatelé pravomocné rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 1999 (13 Co 411/99-151), jímž bylo potvrzeno zamítavé rozhodnutí soudu prvého stupně na peněžitou náhradu 1,999.952,60 Kč s přísl., jako závazek podnikatele při poskytování ubytovacích služeb, a služeb s tím spojených, zahraničním i tuzemským zákazníkům. Dle tvrzení stěžovatelů soud svým rozhodnutím porušil jejich ústavně zaručené právo dané Listinou základních práv a svobod, a to jejím čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelé podrobněji nezdůvodnili ústavněprávní aspekty co do tvrzeného porušení (ústavně zaručených) jejich práv, navrhli, aby Ústavní soud rozhodnutí obecného soudu, jak vpředu je označeno, svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své judikatuře již dříve vyložil, za jakých podmínek je oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, jak se tato jeho pravomoc projevuje k důkaznímu řízení, které proběhlo před těmito soudy a v jakém rozsahu je oprávněn přezkoumávat zákonnost rozhodnutí soudů jako orgánů veřejné moci. Pokud obecný soud respektuje zásady stanoveného procesu tak, jak byly Ústavním soudem v jeho judikatuře již dříve vyloženy, pak Ústavnímu soudu nepřísluší do jeho rozhodování jakkoli zasahovat. V posuzované ústavní stížnosti Ústavní soud neshledal, že by postupem obecného soudu bylo zasaženo do ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu stěžovatelů (čl. 36 Listiny základních práv a svobod).
Stěžovatel v této věci podal dovolání k Nejvyššímu soudu ČR (29 Cdo 513/2000), které bylo odmítnuto usnesením dne 27. února 2001 jako nepřípustné, neboť nebyly naplněny podmínky §239 odst. 2 o. s. ř. Ústavní soud se ztotožnil se závěry Nejvyššího soudu ČR, podle nichž nejsou naplněny podmínky přípustnosti dovolání, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí nemá zásadní právní význam.
Tvrdí-li stěžovatelé ve své ústavní stížnosti, že obecným soudem mělo být rozhodnuto jinak a že tento soud dospěl k jinému právnímu závěru než je právní závěr stěžovatelů a neuvádí-li další skutečnosti, které by svědčily o porušení jejich ústavně zaručených základních práv a svobod, pak nezbývá, než taková tvrzení stěžovatelů hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu a zde jej odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, a to i ve vztahu k povaze a postavení Ústavního soudu k soustavě soudů obecných (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994).
Protože ve věci posuzované ústavní stížnosti Ústavní soud neshledal porušení jiného ústavně zaručeného práva, než na který (odkazem na příslušný článek Listiny základních práv a svobod) poukazovali stěžovatelé, byla ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost její neopodstatněnosti je dána již samotnou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 5. dubna 2001