ECLI:CZ:US:2001:3.US.255.01
sp. zn. III. ÚS 255/01
Usnesení
III. ÚS 255/01
Ústavní soud rozhodl dne 28. června 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek V.H. a A.I., obou zastoupených JUDr. L.T., proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. února 2001, sp. zn. 28 Cdo 2505/99, ve spojení s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst.1,§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], s výjimkou formální vady v zastoupení (§31odst. 1 zákona), napadly stěžovatelky rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne
6. února 2001 (28 Cdo 2505/99-305), jímž bylo zamítnuto jejich dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře, ze dne 25. června 1999 (15 Co 866/98-281), kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 22. října 1998 (2 C 279/92-255) tak, že stěžovatelkám (v postavení žalovaných) bylo uloženo uzavřít se žalobkyněmi dohodu o vydání domu v P. (se všemi součástmi a příslušenstvím, tj. garáží a ohradní zdí) a pozemku parc. č. 201/2, zapsaných na listu vlastnictví č. 1057 pro katastrální území P., u Katastrálního úřadu v P. Stěžovatelky tvrdily, že vykonatelností rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 6. 1999 (15 Co 866/98-281) byla porušena základní práva stěžovatelek stanovená čl. 7 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelky navrhly odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR a po projednání věci jeho zrušení.
V odůvodnění rozsudku I. stupně bylo uvedeno, že žalobkyně jsou oprávněnými osobami podle ust. §19 a §20 zák. č. 87/1991 Sb., že však rodiče žalovaných nenabyli sporné nemovitosti v rozporu s tehdy platnými cenovými předpisy ani na základě protiprávního zvýhodnění. Soud I. stupně tedy žalobu žalobkyň zamítl.
Krajský soud v Českých Budějovicích, jako soud odvolací, shledal odvolání podané žalobkyněmi důvodným. Ztotožnil se s názorem soudu I. stupně, že žalobkyně jsou oprávněnými osobami podle §19 a §20 zák. č. 87/1991 Sb., že stěžovatelky jsou povinnými osobami podle téhož zákona o mimosoudních rehabilitacích a že právní předchůdci stěžovatelek nezískali nemovitosti na základě cenového zvýhodnění a nedošlo k pochybení opomenutí nabídnout prodej dosavadním uživatelům domu. Nad tento rámec, konstatovaný již soudem I. stupně, odvolací soud poukazoval na to, že podle směrnice Ministerstva financí č. 10 ze dne 2. dubna 1964, čj. 314/17.756/64, pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům (dále jen "směrnice Ministerstva financí", bylo povinností prodávající organizace upozornit veřejnost na možnost koupě nemovitosti; záměr musel být zveřejněn v místě odpovídajícím způsobem (např. oznámením v místním tisku, vývěskou na úřední desce, apod.), se současným sdělením podmínek, za nichž se měl prodej uskutečnit; tehdejší národní výbor však takto nepostupoval a porušil tedy povinnost uloženou mu v článku2odst. 2 věta první uvedené směrnice.
Nejvyšší soud ČR, jako soud dovolací, ve svém rozsudku konstatoval přípustnost dovolání, protože směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu I. stupně ve věci samé [§238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.]. Dovolací soud věc posoudil tak, že výtka stěžovatelek vůči rozsudku odvolacího soudu co do skutkového zjištění a jeho opory v provedeném dokazování se týkala zejména toho, zda v souvislosti s prodejem předmětných nemovitostí došlo k uvědomění veřejnosti o možnosti jejich koupě. Dovolací soud neshledal, že by odvolací soud vzal za zjištěné něco co není obsahem spisu a poukázal na to, že stěžovatelky měly možnost navrhnout důkazy k doložení opačného stavu. Námitka stěžovatelek, že k informování (uvědomění) veřejnosti mohlo dojít i jiným způsobem, se již týká nikoli úvahy bez skutkového podkladu zjištěním předchozími soudy, nýbrž hodnocení důkazů, které však spadá soudům do jejich výlučné pravomoci, a proto výtka vad v hodnocení důkazů nemá zákonnou podmínku dovolání (§241 odst. 3 o. s. ř.).
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení, že předmětné nemovitosti získali právní předchůdci stěžovatelek v rozporu se směrnicí Ministerstva financí. V této souvislosti stěžovatelky uvedly, že "v průběhu dokazování se nepodařilo zjistit žádné důkazy o tom, jakým způsobem byla veřejnost o záměru prodeje rodinného domku upozorněna mimo jediného případu". Podle názoru stěžovatelek, z neúspěšné žádosti Č., ze dne 14. 12. 1972 o získání předmětné nemovitosti, vyplývá opak, a to, že veřejnost
o prodeji nemovitostí byla informována. Dále stěžovatelky poukázaly na to, že směrnice Ministerstva financí neměla povahu právního předpisu a na podporu svých tvrzení odkázaly na rozsudky Nejvyššího soudu ČR (3 Cdon 333/96 a 3 Cdon 309/96).
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Především je nutno konstatovat, jak již bylo vyloženo v řadě předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a do jeho pravomoci přezkum rozhodnutí obecných soudů nespadá, pokud obecné soudy postupují ve shodě s Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami podle
čl. 10 Ústavy ČR (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994).
Podstata ústavní stížnosti spočívala v polemice s právními závěry rozsudku dovolacího - výkladu ust. §4 odst. 2 zák. č. 82/1993 Sb., v návaznosti na posouzení podmínky uvedené v čl. 2 odst. 2 směrnice Ministerstva financí - a to ve zcela shodném smyslu a rozsahu, jak byly uplatněny již v řízení před obecnými soudy, s nimiž se Krajský soud v Českých Budějovicích a poté i Nejvyšší soud ČR nejen zabývaly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí se s nimi také náležitě vypořádaly (§157 odst. 2 o. s. ř.).
Pokud jde o hodnocení důkazů provedených před obecnými soudy, odvolací soud postupoval zcela ve shodě se zásadou volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.), jež je projevem ústavní nezávislosti obecných soudů a není tedy v pravomoci Ústavního soudu hodnotit hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR - svazek 1., č. 5, Praha 1994). Z tohoto důvodu nelze tedy odvolacímu soudu z hlediska ochrany ústavnosti nic vytknout, včetně toho, že došel v souvislosti s dopisem Č. k názoru, že ani z tohoto důkazu neplyne splnění podmínky čl. 2 odst. 2 směrnice Ministerstva financí.
Obdobně nedůvodné je tvrzení stran závaznosti směrnice Ministerstva financí pro fyzické a právnické osoby, neboť ust. §4 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb. obsahuje spojení "v rozporu s tehdy platnými předpisy", pod které lze směrnici Ministerstva financí podřadit. Odkaz na rozsudky (3 Cdon 333/96 a 3 Cdon 309/96) Nejvyššího soudu ČR obecnými soudy je tedy bezpředmětný, neboť závěr zde Nejvyšším soudem ČR učiněný není ve věci zpochybňován.
Na základě shora rozvedených důvodů nelze tedy přisvědčit stěžovatelům, že by došlo k porušení čl. 7 a čl. 11 Listiny základních práv svobod, ani jiných ústavně zaručených práv a svobod. Návrh na zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů byl tedy shledán jako zjevně neopodstatněný, a jako takový odmítnut [§43 odst. 2 písm. a) zákona], aniž by se jevilo účelné vésti právního zástupce stěžovatelek k odstranění formální vady v zastoupení, tj. předložení plných mocí bez substituční doložky.
Ústavní stížnost byla shledána jako zjevně neopodstatněná, a proto nebylo nutno rozhodovat o odložení vykonatelnosti ústavní stížností napadeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 cit. zákona).
V Brně dne 28. června 2001