ECLI:CZ:US:2001:3.US.27.01
sp. zn. III. ÚS 27/01
Usnesení
III. ÚS 27/01
Ústavní soud rozhodl dne 8. února 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Evy Zarembové mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky R.Z., zastoupené JUDr. P.F.,proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. září 2000, sp. zn. 8 To 379/2000, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. dubna 2000, sp. zn. 1 T 198/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka ve své trestní věci pravomocné usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. září 2000 (8 To 379/2000) a spolu s ním také jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 (1 T 198/99 ze dne
20. dubna 2000) a v obsáhlé polemice s rozhodovacími důvody obecných soudů, dotýkající se merita věci, tvrdila, že oba jmenované obecné soudy svými rozhodnutími porušily nejen podstatná ustanovení trestního řádu (§2 odst. 5 a 6 a další), ale také její ústavně zaručená práva, zejména pak právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod); podle odůvodnění ústavní stížnosti, obsahově zcela shodné s jejím odvoláním proti rozhodnutí obecného soudu I. stupně, k porušení již dříve zmíněných práv, stručně shrnuto, došlo tím, že obecné soudy jednak své rozhodnutí založily na nedostatečných skutkových zjištěních, opomenuly důkazní návrhy obhajoby, a nadto provedené důkazy nevyhodnotily správně. Stěžovatelka proto, též s odkazem na nález Ústavního soudu III. ÚS 464/99, navrhla, aby Ústavní soud rozhodnutí obou obecných soudů, jak vpředu jsou označena, svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Odhlédnuto od toho, že podstata odůvodnění ústavní stížnosti, jako (opakovaná) polemika s rozhodovacími důvody obecných soudů, vyloženými v odůvodnění jejich rozhodnutí, míří jak vůči věcné správnosti, tak vůči legalitě těchto rozhodnutí, a že takový přezkum ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu Ústavnímu soudu nepřísluší (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další), odůvodnění rozhodnutí obou obecných soudů jednoznačně svědčí o tom, že oba obecné soudy se všemi námitkami stěžovatelky (shodnými s tvrzením ústavní stížnosti), ať již procesní či meritorní povahy, podrobně zabývaly, vyložily k nim své stanovisko a způsobem zcela dostatečným a ve shodě s požadavky zákona (§125 tr. ř.) závěr o vině stěžovatelky na posuzované dopravní nehodě odůvodnily, včetně toho, proč obhajobou nabízené skutkové varianty (zavinění třetí osobou či technickou závadou na vozidle) odmítly.
Protože z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů je také dostatečně zřejmé, proč obecné soudy nepokládaly za potřebné řízení doplňovat v intencích návrhů obhájce stěžovatelky, lze uzavřít, že rozhodnutím obecných soudů, z hlediska ústavně zaručeného práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), nelze ani pod aspekty ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) nic vytknout, zejména když procesní pochybení z přípravného řízení (překvalifikované stíhání skutku bez upozornění státního zastupitelství před podáním obžaloby) bylo přiměřeným způsobem napraveno v řízení před soudem. Za této procesní a důkazní situace a ve světle podrobně rozvedených důvodů obecnými soudy jeví se (opakované) tvrzení stěžovatelky o možných (jiných) příčinách dopravní nehody jako pouhé zcela apodiktické tvrzení, pro něž není reálný podklad ani ve (zjištěném) stavu věci ani v zákoně.
Obdobně nedůvodný jeví se stěžovatelčin odkaz na okolnosti podávající se z jí označených rozhodnutí orgánů Mezinárodního soudu pro lidská práva (D. A-11/1970, zpráva Komise ke stížnosti č. 7945/77), které stěžovatelka pokládá za výklad principů "rovnosti zbraní"; je tomu tak proto, že ani v řízení o ústavní stížnosti nevyšlo najevo nic, co by svědčilo o porušení zásady rovnosti stran (čl. 96 odst. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb., čl. 37
odst. 3 Listiny základních práv a svobod).
Z důvodů takto rozvedených Ústavní soud neshledal, že by v trestním řízení došlo k porušení ústavně zaručených práv plynoucích ať již z Listiny základních práv a svobod či obsahově shodných ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, zejména když i co do "nesprávného hodnocení důkazů" sluší stěžovatelku odkázat na obecně přístupnou konstantní judikaturu Ústavního soudu (k tomu srov. např. nález ve věci
III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994, a další), dle níž přezkum hodnocení důkazu provedeného obecnými soudy Ústavnímu soudu nepřísluší, aniž by se jevila potřeba k zásadám dříve v této ustálené rozhodovací praxi Ústavního soudu cokoli dodávat.
Ústavní stížnost stěžovatelky byla posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost její neopodstatněnosti je dána jak povahou vyložených důvodů,
tak - a to především - konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 8. února 2001