ECLI:CZ:US:2001:3.US.29.01
sp. zn. III. ÚS 29/01
Nález
Ústavní soud ČR rozhodl po ústním jednání konaném dne 18. 10. 2001 v senátě , o ústavní stížnosti navrhovatelů S. B., a A. B., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, č.j. 28 Cdo 2311/2000-125, ze dne 31. 10. 2000, takto:
Usnesení Nejvyššího soudu ČR, č.j. 28 Cdo 2311/2000-125, ze
dne 31. 10. 2000, se zrušuje.
Odůvodnění:
Navrhovatelé podali dne 16. 1. 2001 návrh na zahájení řízení
o ústavní stížnosti, který byl doručen Ústavnímu soudu dne 17. 1.
2001. Návrh směřoval proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, č.j. 28
Cdo 2311/2000-125, ze dne 31. 10. 2000, jímž bylo odmítnuto
dovolání navrhovatelů proti rozsudku Městského soudu v Praze,
č.j. 39 Co 457/99-105, ze dne 3. 4. 2000. Navrhovatelé tvrdili, že
postupem dovolacího soudu, který odmítl dovolání jako nepřípustné,
byla porušena jejich základní práva, a to právo na soudní ochranu
podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále
jen "Listina"), právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1
Listiny a právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
Návrh byl podán včas.
K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 27
C 111/92, vedený u Obvodního soudu pro Prahu 1. Ze spisového
materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatelé se žalobou podanou
u Obvodního soudu pro Prahu 1 domáhali od České národní banky
vydání movitých věcí (zlatých mincí a dalších zlatých věcí).
Tvrdili, že stát se těchto movitých věcí zmocnil bez právního
důvodu ve smyslu §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon
o mimosoudních rehabilitacích"). Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl
ve věci rozsudkem, č.j. 27 C 111/92-45, ze dne 14. 5. 1996, ve
znění doplňujícího rozsudku, č.j. 27 C 11/92-57, ze dne 5. 5.
1997 tak, že žalobu v plném rozsahu zamítl. K odvolání
navrhovatelů rozhodoval ve věci Městský soud v Praze, který
usnesením, č.j. 39 Co 456-457/97-66, ze dne 10. 9. 1997, rozsudek
soudu I. stupně v zamítavých výrocích ve věci samé zrušil a věc
v tomto rozsahu vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení
a rozhodnutí. Současně v odůvodnění usnesení vyslovil závazný
právní názor, jímž soudu I. stupně uložil, v jakém směru má řízení
doplnit. Především uložil soudu I. stupně prověřit, zda o některé
z vyžadovaných movitých věci nebylo již v jiném řízení pravomocně
rozhodnuto, dále uložil, aby soud I. stupně přezkoumal postavení
navrhovatelů jako oprávněných osob, zabýval se přesným vymezením
pohybu věcí, jejichž vydání se navrhovatelé domáhali, tak, aby
bylo přesně zjištěno, u koho se ta která individuálně určená věc
zachovala. Při hodnocení, zda se jedná o věci individuálně určené,
poukázal odvolací soud na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci,
sp. zn. 3 Cdon 523/96.
Ve věci znovu rozhodoval Obvodní soud pro Prahu 1, který
rozsudkem, č.j. 27 C 111/92-87, ze dne 3. 3. 1999, řízení
o movitých věcech pod pol. 1 (2 265 ks zlatých svatováclavských
dukátů) a pol. 9 (25 ks zlatých amerických dvacetidolarů) zastavil
pro res iudicata, v ostatních položkách pak žalobu zamítl.
V odůvodnění zamítavého výroku uvedl, že movité věci (zlaté mince)
navrhovatelů byly žalované bance předány společně s ostatními
zlatými mincemi pod společným číslem, takže je nelze jednotlivě
identifikovat, a to ani s přihlédnutím k tvrzení navrhovatelů
o roku ražby mincí. K odvolání navrhovatelů rozhodoval ve věci
Městský soud v Praze, který rozsudkem, č.j. 39 Co 457/99-105, ze
dne 3. 4. 2000, rozsudek soudu I. stupně v zamítavém výroku ve
věci samé potvrdil ve znění, že se zamítá žaloba o vydání věcí. Ve
výroku o zastavení řízení a ve výroku o nákladech řízení rozsudek
soudu I. stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali navrhovatelé dovolání,
jehož přípustnost dovozovali z §238 odst. 1 písm. b) občanského
soudního řádu (dále jen "o.s.ř."), případně z §237 odst. 1 písm.
g) o.s.ř. Navrhovatelé tvrdili, že dovolací důvod je dán tím, že
jde o případ rozsudku soudu I. stupně, potvrzeného rozsudkem soudu
odvolacího za situace, kdy soud I. stupně rozhodl jinak, než svým
rozsudkem ze dne 14. 5. 1996, č.j. 27 C 111/92-45, a to proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který svým dřívějším
rozhodnutím (usnesení, č.j. 39 Co 456, 457/97-66, ze dne 10. 9.
1997) původní rozsudek soudu I. stupně v plném rozsahu zrušil.
Dále navrhovatelé v dovolání uvedli, že přípustnost dovolání je
dána i tím, že v projednávané věci u odvolacího soudu dne 10. 9.
1997 jednal a rozhodoval soud, který byl nesprávně obsazen,
a žádali, aby dovolací soud prověřil i obsazení odvolacího soudu
při jednání dne 3. 4. 2000, kdy byl vynesen dovoláním napadený
rozsudek.
Nejvyšší soud ČR usnesením, č.j. 28 Cdo 2311/2000-125, ze dne
31. 10. 2000, dovolání odmítl. V odůvodnění uvedl, že dovolání
není přípustné. Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. g)
o.s.ř. je založena tehdy, jestliže rozhodnutí vynesl soudce,
kterým byl rozhodnutím podle §14 a 16 o.s.ř. z projednávání
a rozhodování věci vyloučen, a dále tehdy, jestliže obsazení soudu
neodpovídalo ustanovením §36 až 36d o.s.ř., ledaže místo
samosoudce rozhodoval senát. Nejvyšší soud uvedl, že posléze
uvedená výjimka se v dané věci neuplatní, protože v odvolacím
řízení rozhoduje vždy senát a z obsahu spisu nevyplývá, že by
požadavek senátního rozhodování nebyl v daném jednání splněn.
Vzhledem k uvedenému nelze přípustnost dovolání dovodit. Dále
uvedl, že přípustnost dovolání nelze dovodit ani podle §238 odst.
1 písm. b) o.s.ř.. Ze srovnání výroků obou rozsudků soudu I.
stupně vyplývá, že v obou případech soud I. stupně rozhodl tak, že
žaloba byla zamítnuta. Rozsudku soudu I. stupně, č.j. 27
C 111/92-87, ze dne 3. 3. 1999, nepředcházelo jiné, obsahově
odlišné rozhodnutí téhož soudu.
Proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, č.j. 28 Cdo
2311/2000-125, ze dne 31. 10. 2000, podali navrhovatelé ústavní
stížnost a tvrdili, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jejich
právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, právo na
svého zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny a právo
vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Porušení práva na
soudní ochranu spatřovali navrhovatelé v tom, že dovolací soud
vyslovil nepřípustnost dovolání podle §238 odst. 1 písm. b)
o.s.ř., ve znění platném do 31. 12. 2000, když ve skutečnosti soud
I. stupně druhým rozsudkem v pořadí rozhodl jinak než v prvním
rozsudku v důsledku vázanosti právním názorem odvolacího soudu.
Odlišnost lze spatřovat v tom, že ohledně dvou položek soud I.
stupně řízení zastavil. Navrhovatelé tvrdili, že výklad dovolací
soudu, který aplikaci §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. omezuje jen na
případy výrokové odlišnosti rozhodnutí bez současného zohlednění
zcela odlišného odůvodnění srovnávaných výroků. Porušení práva na
zákonného soudce spatřovali navrhovatelé v tom, že při jednání
odvolacího soudu dne 10. 9. 1997 jednal a rozhodoval ve věci jako
člen senátu soudce JUDr. M. F., který nebyl jejich zákonným
soudcem a Nejvyšší soud ČR tuto skutečnost nepovažoval za důvod
přípustnosti dovolání. Konečně navrhovatelé porušení práva na
spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny spatřovali
i v tom, že dovolací soud nepřezkoumal správnost (čistotu) postupu
soudů obou stupňů, a to se zřetelem ke skutečnosti, že ani soud I.
stupně ani odvolací soud v průběhu celého řízení nerozhodly
o návrhu obecného zmocněnce navrhovatelů na spojení projednávané
věci s řízením o věci vedené pod sp. zn. 28 C 11/92 u téhož soudu
I. stupně, aby posléze po pravomocném rozhodnutí ve věci sp. zn.
28 C 11/92 dospěly k závěru o překážce věci pravomocně rozhodnuté.
Navrhovatelé proto žádali, aby Ústavní soud zrušil napadené
usnesení Nejvyššího soudu ČR.
K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření Nejvyšší soud ČR jako
účastník řízení. Ve vyjádření uvedl, že při posuzování dovolacích
důvodů vycházel z obecného tvrzení navrhovatelů o "nesprávném
obsazení soudu". Z obsahu spisu se nenaznačovala situace neúplného
obsazení senátu odvolacího soudu ani situace, že by ve věci
rozhodoval vyloučený soudce, a proto rozhodl tak, jak je uvedeno
v napadeném usnesení, na jehož odůvodnění se plně odvolal. Pokud
jde o odůvodnění nesprávného obsazení soudu v ústavní stížnosti,
které je jiné než bylo v dovolání, ponechává hodnocení tohoto
důvodu na Ústavním soudu zda vůbec a nakolik je tvrzená okolnost
prokázána spolehlivými zjištěními v rámci ústavní stížnosti.
K námitce, že byl naplněn dovolací důvod §238 odst. 1 písm. b)
o.s.ř. Nejvyšší soud uvedl, že obrat použitý v citovaném
ustanovení, tj. že soud rozhodl "jinak", je třeba zřejmě chápat
obsahově z hlediska výsledku řízení, kterého se dotčený účastník
domáhal, nikoliv formalisticky. Rozhodující pro posouzení
existence tohoto dovolacího důvodu je proto skutečně závěr, zda
soud I. stupně navrhovatelům jimi uplatněné nároky přiznal či
nikoliv. V předmětné věci však navrhovatelé byli v obou případech
již na úrovni rozhodnutí soudu I. stupně ve věci neúspěšní.
K námitce, že dovolací soud nepřezkoumal "čistotu postupu soudů
obou instancí", pak Nejvyšší soud ČR uvedl, že rozhodnutí
o spojení věcí či vyloučení věcí je svěřeno k samostatnému
projednání a úvaze soudu. Je zřejmé, že v případech, kdy podmínky
pro postup podle §112 odst. 1 nebo odst. 2 o.s.ř. jsou objektivně
dány, má soud povinnost podle těchto ustanovení postupovat, neboť
nemůže jít o projev jakési jeho libovůle. Situace podřaditelná pod
uvedenou možnost (představující pak následně existenci dovolacího
důvodu podle §241 odst. 3 písm. b) o.s.ř.) by se však mohla
vzhledem k ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. promítnout
do posouzení dovolacího soudu pouze v případě, pokud by bylo
dovolání přípustné. V posuzované věci nemohl dovolací soud
s ohledem na výše uvedené závěry o přípustnosti dovolání
spolehlivě dospět, a proto bylo vyloučeno, aby věnoval pozornost
aspektům procesněprávní povahy, které navrhovatelé v ústavní
stížnosti uplatňují.
Česká národní banka, která v řízení před Ústavním soudem měla
postavení vedlejšího účastníka, se přípisem ze dne 17. 7. 2001
svého postavení vzdala.
Navrhovatelé ještě podáním ze dne 10. 10. 2001 reagovali
na vyjádření Nejvyššího soudu ČR jako účastníka řízení. V replice
opakovaně zdůraznili své námitky uplatněné v původní ústavní
stížnosti a v tomto smyslu polemizovali s názorem dovolacího
soudu, obsaženým ve vyjádření. Podstata tohoto doplnění se
shodovala s původními námitkami.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích uvedl, že
není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto
vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do
rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn
zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím
v řízení, jehož byl navrhovatel účastníkem, porušeny jeho základní
práva a svobody, chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní
smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že se
navrhovatelé dovolávali ochrany svých základních práv,
garantovaných Listinou, přezkoumal Ústavní soud napadené
rozhodnutí a dospěl k závěru, že návrh je částečně opodstatněný.
Navrhovatelé namítali především porušení práva na soudní
ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, přičemž porušení tohoto
práva spatřovali v tom, že dovolací soud protiústavně aplikoval
§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř., když výrok "soud I. stupně rozhodl
jinak" vztahuje jen na případy výrokové odlišnosti rozhodnutí.
V této námitce Ústavní soud nemohl navrhovatelům přisvědčit,
protože uvedeným dovolacím důvodem zákonodárce jednoznačně
sledoval takovou situaci, kdy se rozhodnutí soudu I. stupně vydané
po zrušovacím rozhodnutí odvolacího soudu meritorně liší od
původního rozhodnutí v důsledku právního názoru odvolacího soudu,
a je proto na místě stanoveným dovolacím důvodem umožnit, aby
nastalý stav přezkoumal soud dovolací. V předmětné věci však
jednoznačně soud I. stupně opakovaně rozhodl stejně, když
vyslovený právní názor odvolacího soudu vedl soud I. stupně jen
k přesnějšímu a důkladnějšímu zjištění skutkového stavu. Dovolací
soud pak podle názoru Ústavního soud nepochybil, jestliže
konstatoval, že na předmětnou věc nelze uvedený dovolací důvod
aplikovat. Vzhledem k této námitce proto Ústavní soud dospěl
k závěru, že rozhodnutím dovolacího soudu nebylo porušeno právo
navrhovatelů na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny.
Pokud jde o námitku, že dovolací soud nepřezkoumal správnost
(čistotu) postupu soudů obou instancí ve vztahu k návrhu
navrhovatelů na spojení předmětné věci s řízením v jiné věci,
Ústavní soud se shodl se závěrem soudu dovolacího o tom, že danou
námitku může dovolací soud přezkoumávat jen tehdy, je-li dovolání
přípustné. Pokud však Nejvyšší soud vyslovil nepřípustnost
dovolání, neměl možnost věcně tuto námitku přezkoumávat, protože
tvrzená námitka sama o sobě není důvodem přípustnosti dovolání.
Ústavní soud proto dospěl k závěru, že ani v tomto případě nebylo
postupem dovolacího soudu porušeno právo navrhovatelů na
spravedlivý proces.
Navrhovatelé uplatnili dále námitku spočívají v tom, že
jednání a rozhodování odvolacího soudu dne 10. 9. 1997 se účastnil
jako člen senátu soudce, který nebyl jejich zákonným soudcem. Na
tuto skutečnost poukázali v dovolání, avšak Nejvyšší soud ČR
konstatoval, že nesprávné obsazení soudu spočívající ve
skutečnosti, že ve věci jednal a rozhodoval nezákonný soudce,
nezakládá přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. g)
o.s.ř. Jak vyplynulo ze spisu, navrhovatelé v dovolání tuto
skutečnost nijak nerozebírali, pouze uvedli, že se "domnívají, že
věci jednal nesprávně obsazený soud". Dovolací soud přezkoumal
námitku z pohledu účasti soudce vyloučeného, což v předmětné věci
naplněno nebylo, a z pohledu neúplně obsazeného senátu, což ze
spisu rovněž nevyplynulo. Z vyjádření dovolacího soudu jako
účastníka řízení vyplývá, že v ústavní stížnosti namítaným
aspektem, tj. odnětím svému zákonnému soudci, se při posuzování
uvedené námitky nezabýval. Aniž by předjímal rozhodnutí Nejvyššího
soudu o důvodnosti této námitky a v návaznosti na to
i o přípustnosti dovolání, poukazuje Ústavní soud na ustálenou
judikaturu, v niž dospěl k závěru, že základní právo na zákonného
soudce (tj. příslušnost soudu a soudce) není vyčerpáno jen
zákonným vymezením věcné, funkční a místní příslušnosti soudu, ani
pouhým zákonným vymezením obsazení soudu. Ústavní soud v řadě
svých rozhodnutí (sp. zn. III. ÚS 232/95, sp. zn. III. ÚS 230/96,
sp. zn. III. ÚS 200/98 či III. ÚS 293/98 a další) dospěl
k závěru, že součástí základního práva na zákonného soudce je
i zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátů na
základě pravidel, obsažených v rozvrhu práce soudů. Mezi
požadavky, jež vyplývají pro rozvrh práce z čl. 38 odst. 1
Listiny, patří dále předvídatelnost a transparentnost obsazení
soudu, včetně zastupování, ve vztahu k účastníkům řízení. Pokud
příslušný senát, stanovený rozvrhem práce soudu, projedná
a rozhodne věc v jiném, než určeném složení, může se tak stát
pouze tehdy, jestliže je absence rozvrhem práce soudu určených
soudů důvodná. Za takovou je třeba považovat zejména vyloučení
soudce z důvodu podjatosti a jeho odůvodněnou nepřítomnost
(v důsledku nemoci, dovolené, pracovní cesty apod.). Zastoupení
soudců se stejně jako složení senátů musí řídit předem stanovenými
pravidly, určenými rozvrhem práce. Vzhledem k tomu, že tento
aspekt při posuzování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1
písm. g) o.s.ř. nebyl dovolacím soudem zohledněn, i když ze spisu
je zřejmé, že v uvedený den jednání jednal a rozhodoval senát
v jiném složení než obvykle, dospěl Ústavní soud k závěru, že ve
vztahu k této námitce je ústavní stížnost opodstatněná, a proto
napadené usnesení Nejvyššího soudu zrušil, s poukazem na porušení
čl. 38 odst. 1 listiny, tedy práva každého na zákonného soudce.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat.
V Brně dne 18. října 2001