ECLI:CZ:US:2001:3.US.66.01
sp. zn. III. ÚS 66/01
Usnesení
III. ÚS 66/01
Ústavní soud rozhodl dne 8. března 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M.Š., zastoupeného JUDr. R.R., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne14. listopadu 2000, sp. zn. 1 To 963/2000, a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 30. srpna 2000, sp. zn. 2 T 114/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 30. srpna 2000 (2 T 114/2000-270) byl stěžovatel společně s obžalovanými J.K., M.Š. a R.K. uznán vinným ze spáchání trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. v jednočinném souběhu s trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., a to ve formě spolupachatelství, a odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců nepodmíněně.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel společně s dalšími obžalovanými a státním zástupcem odvolání, na jehož základě dospěl Krajský soud v Ostravě, jako odvolací soud, k závěru, že soud I. stupně ve věci učinil úplná a správná skutková zjištění, která mají oporu v provedených důkazech a nepochybil ani při jejich hodnocení, a to ani v části výroku o vině ani o trestu. Obžalovaní ve svých odvoláních opakují obhajobu, kterou vedli v průběhu trestního stíhání s tím, že poukazují na to, že okresní soud nesprávně posoudil a vyhodnotil provedené důkazy za nesplnění podmínek §2 odst. 5 a 6 tr. ř. Krajský soud ve vztahu ke stěžovateli uvádí, že jmenovaný je společně s ostatními obžalovanými usvědčován především výpovědí spolupachatele R.K. Dále pak uvádí, že obhajoba stěžovatele, že mu o spáchané trestné činnosti nemohlo být nic známo, je vyvrácena svědkem H.M., trafikantem, který se nacházel v blízkosti místa činu. Rovněž z provedené fotodokumentace je zřejmé, že stěžovatel měl dostatečný výhled, aby na obžalované v kuklách viděl. Ve vozidle stěžovatele pak byly nalezeny předměty s trestnou činností související. Byly rovněž provedeny další důkazy, a to především svědeckými výpověďmi a pachovými stopami. Z uvedených důvodů Krajský soud v Ostravě odvolání svým usnesením ze dne 14. listopadu 2000 (1To 963/2000) zamítl.
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zákona č. 182/1993, ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem ( §30 odst.1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona), napadl stěžovatel toto usnesení Krajského soudu v Ostravě a tvrdil, že v řízení před okresním a krajským soudem bylo porušeno jeho právo na zákonný proces podle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a právo na spravedlivý proces podle čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod; podle odůvodnění ústavní stížnosti se tak stalo tím, že zmíněné soudy neprováděly volné hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., nýbrž hodnocení svévolné, když nesprávně posoudily výpověď svědka M. Odvolací soud vycházel v odůvodnění svého usnesení ze skutečností, které jmenovaný svědek neuvedl, a které nemají oporu v prokazovaném dokazování. Dále stěžovatel namítá, že krajský soud, jako soud odvolací, rovněž nepřihlížel k výpovědi odsouzeného K.
S odkazem na výše uvedené, a to, že nebylo rozhodováno v duchu zásady in dubio pro reo podle §2 odst. 2 tr. ř. a s ohledem na to, že v trestním řízení neexistoval jediný přímý důkaz proti stěžovateli, navrhuje tento, aby usnesení Krajského soudu v Ostravě společně s rozsudkem Okresního soudu v Olomouci, jak vpředu jsou označena, svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy svými rozhodnutími porušily ustanovení §2 odst. 2 a 6 tr. ř. a dále prý byla porušena stěžovatelova základní práva zakotvená v čl. 8 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Podle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod nesmí být nikdo stíhán nebo zbaven svobody než z důvodů a způsobem, které stanoví zákon. Podle čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod každý, proti němuž je vedeno trestní řízení, je považován za nevinného, pokud pravomocným rozsudkem soudu nebyla jeho vina vyslovena.
Uvedená porušení zákona namítá stěžovatel především v souvislostí s tím, že v daném případě obecné soudy neprovedly volné hodnocení důkazů, nýbrž hodnocení svévolné. V této souvislosti lze v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu konstatovat, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a že mu nepřísluší "hodnotit hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval" (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994). K přezkoumání stěžovatelových námitek není tedy Ústavní soud příslušný za předpokladu, že obecné soudy při rozhodování dodržují ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), jehož porušení však v souzeném případě Ústavní soud neshledal.
Stěžovateli nelze, pokud jde o jeho námitku, přisvědčit ani po stránce věcné, když stěžovatel je usvědčován především výpověďmi spoluobžalovaného R.K. a svědka H.M. Dále pak fotodokumentací z místa činu a předměty, s jejichž pomocí spoluobžalovaní výše zmíněné trestné činy spáchali, a které byly zajištěny v jeho vozidle. Právní závěry obecných soudů nejenže nejsou v extrémním rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními obecných soudů za podmínky, kterou by bylo porušeno právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Ústavy ČR
(k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 84/94 in 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 34, Praha 1995), nýbrž z provedeného dokazování vyplývají.
Ústavní soud rovněž neshledal, že by napadenými rozsudky obecných soudů byla porušena stěžovatelova základní práva nebo svobody, uvedená v ústavní stížnosti. Z rozboru věci plyne, že stěžovatel byl stíhán a poté zbaven svobody z důvodů a způsobem, který stanoví zákon (čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Stěžovatel měl po celou dobu trestního řízení zajištěnou právní pomoc obhájcem. Obdobně nelze usuzovat ani na to, že by orgány činné v trestním řízení porušily vůči stěžovateli princip presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Ostatně porušení výše uvedených článků Listiny základních práv a svobod stěžovatel nijak blíže neodůvodnil, mimo tvrzení, že nesprávným posouzením výpovědi svědka M. a spoluobviněného K. bylo postupováno v rozporu s §2 odst. 6 tr. ř. (nesprávné hodnocení důkazů), čímž měla být porušena zásada in dubio pro reo (§2 odst. 2 tr. ř.). Stěžovatelem uváděná tvrzení se však nedotýkají porušení zmíněných článků, na což dopadá spíše čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jak bylo již rozvedeno vpředu. V této souvislosti lze pouze dodat, že stěžovateli bylo zaručeno právo domáhat se stanoveným způsobem svého práva u nezávislých a nestranných soudů
(čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), jež ostatně náležitě využil.
Z uvedených důvodů byl návrh na zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů podle §43 odst. 2 písm. a) zákona jako zjevně neopodstatněný odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 cit. zákona).
V Brně dne 8. března 2001