ECLI:CZ:US:2001:3.US.668.2000
sp. zn. III. ÚS 668/2000
Usnesení
III. ÚS 668/2000
Ústavní soud rozhodl dne 13. prosince 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavních stížností stěžovatelky Jednoty, spotřebního družstva, zastoupené E. S., advokátkou, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 5. září 2000, sp. zn. 14 Co 420/2000, Okresního soudu v Tachově ze dne 19. dubna 2000, sp. zn. 6 C 65/2000, a Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. září 2001, sp. zn. 22 Cdo 1127/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka pravomocné usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 5. září 2000 (14 Co 420/2000), spolu s ním také předcházející usnesení obecného soudu I. stupně (Okresního soudu v Tachově ze dne 19. dubna 2000 -
6 C 65/2000-15), a posléze samostatnou ústavní stížností ze dne 7. 11. 2001 též usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. září 2001 (22 Cdo 1127/2001-59), a tvrdila, že tím, že obecný soud I. stupně zastavil řízení o jejím návrhu na určení vlastnictví k (blíže označeným a popsaným) nemovitostem a nadřízené soudy jejím opravným prostředkům nevyhověly (odvolací soud stěžovatelkou napadené rozhodnutí potvrdil a Nejvyšší soud ČR její dovolání jako nepřípustné odmítl), porušily její ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 a
čl. 38 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) a také ústavně zaručené právo plynoucí z ustanovení čl. 11 Listiny základních práv a svobod; aniž by však
blíže - z hlediska podmínek ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) - svá tvrzení stran porušení označených práv rozvedla, navrhla, aby Ústavní soud všechna rozhodnutí obecných soudů, jak vpředu jsou označena, svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstata věci - stručně shrnuto - spočívá v tvrzení stěžovatelky, že jí označené nemovitosti, zapsané v kat. úz. Ch., ačkoli jsou v současné době zapsány jako nemovitosti ve vlastnictví obce Ch., jsou ve skutečnosti jejím majetkem, a to z důvodů, které ve svém návrhu na určení vlastnictví k nim podrobně vylíčila.
O tomto jejím návrhu (zamítavým výrokem) rozhodl pravomocně Okresní soud v Tachově rozsudkem ze dne 15. listopadu 1996 (3 C 60/95-13), když po provedeném dokazování dospěl k závěru, že stěžovatelka, v onom řízení jako navrhovatelka, svá tvrzení neprokázala.
Novým návrhem ze dne 5. dubna 2000, z obdobných skutkových důvodů, nicméně s odkazem na nové skutečnosti, spočívající v rozsudcích Nejvyššího soudu ČR
(22 Cdo 506/98 ze dne 25. ledna 1999 a 22 Cdo 1193/98), dle nichž se připouští vydržení vlastnictví (§134 o. z.) právnickými osobami v době před 1. lednem 1992, dovozovala důvodnost a oprávněnost svého návrhového žádání na určení svého vlastnictví k nemovitostem, které byly předmětem předchozího pravomocně skončeného řízení.
O tomto novém návrhu stěžovatelky obecné soudy meritorně nerozhodly, neboť řízení o něm, pro překážku věci již rozhodnuté, zastavily (§159 odst. 3 o. s. ř.).
Za tohoto procesního stavu tvrzení stěžovatelky, že postupem obecných soudů (zastavením řízení) byla jí "odňata možnost jednat před soudem" nebo, že její věc byla "odňata zákonnému soudci", neobstojí, neboť v posuzovaném postupu obecných soudů nelze spatřovat procesní ani věcné pochybení, nadto pochybení protiústavního charakteru; překážku rei indicatae totiž nelze překonat jinak, než způsobem zákonem předvídaným, k němuž však prosté opakování jednou posouzeného návrhu, byť nově odůvodněného jiným právním aspektem (změnou právního názoru), nepatří. Jestliže obecný soud I. stupně řízení o takto nově podaném návrhu zastavil a odvolací soud toto rozhodnutí potvrdil, jde o rozhodnutí, která jsou zcela v souladu se zákonem, a proto jimi k zásahu do ústavně chráněných základních práv stěžovatelky nedošlo.
Nejinak je tomu stran rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, jako soudu dovolacího, který se, z důvodů dostatečně zřejmých z odůvodnění jeho rozhodnutí, dovoláním stěžovatelky meritorně nezabýval; podmínky pro meritorní projednání dovolání jako mimořádného opravného prostředku jsou striktně dány ustanovením občanského soudního řádu a nejsou-li splněny (zde zcela postačí odkázat na rozhodovací důvody dovolacího soudu), jde o procesní překážku, která meritornímu projednání dovolání brání; i rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, jako soudu dovolacího, je zcela ve shodě se zákonem, a proto - z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) - platí o něm totéž, co bylo řečeno o rozhodnutích obecných soudů nižšího stupně.
Pod těmito aspekty proto neobstojí ani stěžovatelčin odkaz na "ochranu vlastnictví", kterého se dovolává, nehledě již ani k tomu, že v tomto směru, ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, jde o vlastnictví nekonstituované, jemuž jako vlastnictví spornému ústavní ochranu poskytnout nelze (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994, a další).
Stěžovatelčina ústavní stížnost z důvodů takto vyložených byla posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak samotnou povahou stěžovatelkou uplatněných tvrzení, tak v neposlední řadě ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 13. prosince 2001