ECLI:CZ:US:2001:4.US.283.99
sp. zn. IV. ÚS 283/99
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele O. M., zastoupeného JUDr. J. L., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. dubna 1999, sp. zn. 13 Co 125/99, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 10. března 2000, sp. zn. 1 Co 69/2000, a ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. dubna 2001, sp. zn. Cdo 1402/2000, za účasti Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR jakožto účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 8. června 1999 se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. dubna 1999, sp. zn. 13 Co 125/99, kterým mu byla uložena pořádková pokuta ve výši 20.000,- Kč podle §53 odst.1 ve spojení s ustanovením §211 o.s.ř., za hrubě urážlivé podání vůči odvolacímu soudu, které tento soud spatřoval ve vyjádření stěžovatele k usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. listopadu 1998, sp. zn. 13 Co 356/98, jímž byl zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. června 1998, sp. zn. 20 C 36/96.
Podle názoru stěžovatele Městský soud v Praze svým rozhodnutím neoprávněně zasáhl do jeho základního práva, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jelikož ho nesprávně poučil, že proti napadenému usnesení není odvolání přípustné, čímž mu znemožnil podat řádný opravný prostředek. Dále stěžovatel uvedl, že předmětné podání učinil vůči prvoinstančnímu soudu, nikoliv soudu odvolacímu. Soud prvého stupně mu však žádnou pořádkovou pokutu neuložil a ani mu nesdělil, že by jeho podání mělo nějaké vady.
Ústavní soud si k ústavní stížnosti vyžádal vyjádření Městského soudu v Praze jako účastníka řízení. Tento soud prostřednictvím předsedy senátu JUDr. L. Š. zopakoval, že pokuta byla stěžovateli uložena za hrubě urážlivé podání vůči odvolacímu soudu a že tato pokuta byla uložena tímto soudem a nikoliv soudem prvního stupně. Soud považuje za nesprávné úvahy o tom, že stěžovateli bylo poučením o nepřípustnosti odvolání znemožněno podání opravného prostředku a že tím byla překročena pravomoc odvolacího soudu. Soud dále odkázal na příslušná ustanovení o.s.ř. o funkční příslušnosti soudu a přípustnosti odvolání a podotkl, že stěžovatel ani nezpochybnil urážlivost svého podání, nepokusil se o omluvu a dosažení prominutí uložené pořádkové pokuty. Městský soud proto navrhl, aby ústavní stížnost byla jako neopodstatněná zamítnuta.
Ze shromážděných podkladů Ústavní soud zjistil, že stěžovatel, ač poučen o nepřípustnosti odvolání proti usnesení městského soudu, přesto odvolání proti tomuto rozhodnutí k Vrchnímu soudu v Praze podal. Ústavní soud proto opakovaně požádal Vrchní soud v Praze o sdělení, v jaké fázi je řízení o tomto odvolání a v případě, že o odvolání již bylo rozhodnuto, vyzval ho k zaslání kopie daného rozhodnutí. Po sérii na sebe navazujících dotazů zainteresovaným soudům, kdy bylo Ústavnímu soudu mj. sděleno, že stěžovatel podal v dané věci dovolání, posléze že spis byl Obvodním soudem pro Prahu 1 postoupen Krajskému obchodnímu soudu v Praze, který následně vyslovil věcnou nepříslušnost, bylo dne 23. června 2000 Ústavnímu soudu konečně zasláno požadované usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. března 2000, sp. zn. 1 Co 69/2000, kterým bylo odvolání stěžovatele odmítnuto s odkazem na ustanovení §201 ve spojení s §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Vrchní soud se tedy ztotožnil s názorem Městského soudu v Praze, že přípustnost odvolání je spojena výlučně s rozhodnutím soudu prvního stupně.
Při pokusu o získání spisu Městského soudu v Praze vedeného pod sp. zn. 13 Co 125/99, shledal Ústavní soud, že usnesení Vrchního soudu v Praze bylo napadeno dovoláním k Nejvyššímu soudu ČR. Ústavní soud vyčkal rozhodnutí dovolacího soudu. Dne 18. května 2001 pak Ústavní soud obdržel kopii rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. dubna 2001, sp. zn. 29 Cdo 1402/2000, kterým se dovolání zamítá.
Na základě dotazu Ústavního soudu stěžovatel rozšířil ústavní stížnost i proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 10. března 2000, sp. zn. 1 Co 69/2000, a rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. dubna 2001, sp. zn. 29 Cdo 1402/2000. S ohledem na tuto skutečnost se proto Ústavní soud obrátil na odvolací a dovolací soud s výzvou k vyjádření se k ústavní stížnosti.
Za vrchní soud se vyjádřila předsedkyně senátu 1 Co, která plně odkázala na napadené usnesení.
Za Nejvyšší soud ČR se vyjádřil předseda senátu 29 Cdo, který uvedl, že z obsahu spisu je zjevné, že stěžovatelova tvrzení se nezakládají na pravdě, pokud uvádí, že svůj výrok směřoval Obvodnímu soudu pro Prahu 1, a nikoli Městskému soudu v Praze. K zásadní námitce dovolání o nemožnosti přezkumu rozhodnutí o pokutě účastník uvedl, že ve věci samé probíhalo řízení v prvním stupni před Obvodním soudem pro Prahu 1 a pořádkovou pokutu obdržel od soudu odvolacího za hrubě urážlivé podání, které směřovalo právě proti Městskému soudu v Praze. Z tohoto hlediska je tedy rozhodnutí Vrchního soudu v Praze správné, a proto Nejvyšší soud ČR dovolání jako nedůvodné zamítl.
K vyjádření za Nejvyšší soud ČR přiložil předseda senátu 29 Cdo rovněž stížnost, kterou na něj, s ohledem k projednávané věci, stěžovatel podal k předsedkyni Nejvyššího soudu ČR, a ve které namítal, že předseda senátu 29 Cdo uvádí v napadeném usnesení nepravdivé výroky, že postupem všech soudů, tedy i soudu nejvyššího, mu bylo znemožněno právo zrealizovat řádný opravný prostředek proti usnesení o uložení pořádkové pokuty. Současně uvedl, že z obsahu usnesení je zjevné, že předseda senátu 29 Cdo případ patrně ani nečetl.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud úvodem uvádí, že se předloženou ústavní stížností zabýval a dopodrobna četl celý spisový materiál, který mu byl v rámci řízení předložen.
Předmětná pokuta byla stěžovateli uložena za jeho vyjádření k usnesení Městského soudu v Praze, ve kterém mj. uvedl, že odvolací senát byl "... velmi nekompetentní věc rozhodovat, jeho usnesení je velmi zmatené a obsahuje spoustu závažných chyb (...) a z jeho závěrů vyplývá, že spis ani rozsudky nečetl". Zmíněné vyjádření shledal městský soud hrubě urážlivým a reagoval uložením pokuty 20.000,-Kč.
Stěžovatel se ve svém podání odvolává na judikaturu Ústavního soudu, když od počátku chápe základní rozdíl, mezi projednávanou věcí, která je občanskoprávního charakteru a citovanými nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 86/98, sp. zn. III. ÚS 164/98, které se týkaly věcí trestních.
Pokud se týká nálezu I. ÚS 211/99, ve kterém Ústavní soud rozhodl o pořádkové pokutě v civilním řízení, je třeba zohlednit závěry užité v uvedeném nálezu, kdy za hrubě urážlivé výroky mají být považovány ty, které dosahují jisté intenzity zakládající důvody pro udělení pořádkové pokuty. Přitom má být zohledněna otázka subjektivních pocitů obou stran, tedy toho kdo se měl takového podání dopustit a vnímání "uražených" soudců.
V daném případě je však zjevné, že ze strany stěžovatele je uvedený postup zcela běžný, tedy není jakýmsi excesem, jehož výskyt má být soudem, rozhodujícím o udělení pořádkové pokuty, zohledněn, či velkoryse tolerován, když podobného postupu stěžovatel užil i proti rozhodnutí Nejvyššímu soudu ČR, a to za situace, kdy zřejmě ani sám neměl jasno, čeho se dovolací řízení týká, resp. může týkat. Další nepřehlédnutelnou skutečností je to, že stěžovatel své prvotní podání, které bylo soudem shledáno jako urážlivé, učinil písemně jako hodnocení postupu soudu, když je z tohoto podání zřejmé, že se nejednalo o impulsivní projev, ale o postoj k soudním orgánům.
IV. senát Ústavního soudu vycházel při svém rozhodování i ze skutečnosti, že opravným prostředkem, který stěžovateli proti rozhodnutí o udělení pořádkové pokuty příslušel byla i možnost požádat o prominutí pořádkové pokuty dle ustanovení §53 odst. 2 o.s.ř. Postup stěžovatele v tomto směru však v podané ústavní stížnosti není zmíněn.
Ústavní soud tedy uzavírá, že uloženou pokutu považuje za postup nevybočující z mezí ústavnosti, přičemž otázku její výše mu nepřísluší hodnotit.
Za dané situace a vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem proto Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji, dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 30. listopadu 2001
JUDr. Pavel Varvařovskýpředseda senátu