ECLI:CZ:US:2001:4.US.770.2000
sp. zn. IV. ÚS 770/2000
Usnesení
IV. ÚS 770/2000
Ústavní soud rozhodl dne 10. prosince 2001 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti I., spol. s r. o., zastoupené JUDr. E. J., advokátkou, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 10. 2000, čj. Nco 115/2000-464, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému usnesení vrchního soudu stěžovatelka uvádí, že tímto rozhodnutím došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stalo se tak v souvislosti s rozhodováním o návrhu stěžovatelky na vyloučení soudkyně Mgr. K. z předmětného konkurzního řízení vedeného u Krajského obchodního soudu v Brně pod sp. zn. 46 K 27/2000, kdy pro rozhodování o tomto návrhu neměl Vrchní soud v Olomouci z důvodů, jež jsou zde obšírně rozváděny, zákonný podklad. Z těchto, jakož i dalších důvodů domáhá se proto stěžovatelka zrušení napadeného usnesení.
Z obsahu spisu 46 K 27/2000 Krajského soudu v Brně Ústavní soud zjistil, že přípisem ze dne 29. 5. 2000 stěžovatelka vznesla námitku podjatosti soudkyně bývalého Krajského obchodního soudu v Brně Mgr. Z. K. a navrhla, aby jmenovaná soudkyně byla z projednávání a rozhodování v předmětné právní věci vyloučena, a to pro její podjatost vůči stěžovatelce a dále pro takový vztah soudkyně k věci, který vyvolává pochybnosti o její nepodjatosti ve smyslu příslušných ustanovení občanského soudního řádu. Bývalý Krajský obchodní soud v Brně vyzval dopisem ze dne 30. 5. 2000, podepsaným jmenovanou soudkyní, stěžovatelku k doplnění uvedeného podání o konkrétní skutečnosti, ve kterých spatřuje tvrzený poměr soudkyně k věci. Soudkyně Mgr. Z.K. současně odvolala jednání svolané na 5. 6. 2000 s poukazem na námitku podjatosti uplatněnou stěžovatelkou. Stěžovatelka v dalším podání ze dne 15. 6. 2000 uvedla, že soudkyně, jejíž podjatost byla namítnuta, nemůže již ve věci činit žádné další úkony, a že konkrétní důvody uvede teprve orgánu rozhodujícímu o vyloučení jmenované soudkyně, tj. nejblíže společně nadřízenému soudu. Soudkyně Mgr. Z. K. ve svém vyjádření Vrchnímu soudu v Olomouci z 22. 6. 2000 uvedla, že nezná žádné konkrétní důvody, ve kterých stěžovatelka spatřuje její podjatost, a proto se k vzneseným námitkám nemůže vyjádřit, ve věci se jinak necítí být podjata, neboť osobně nemá žádný vztah k věci, účastníkům nebo jejich zástupcům. Vrchní soud v Olomouci poté napadeným usnesením rozhodl tak, že soudkyně Krajského obchodního soudu v Brně Mgr. Z. K. není vyloučena z projednávání a rozhodování v této věci, přičemž v důvodech tohoto usnesení uvedl, že soud prvého stupně postupoval správně, když stěžovatelku vyzval k doplnění námitek podjatosti o konkrétní skutečnosti, což však stěžovatelka neučinila. Vrchní soud neshledal pak žádný důvod k tomu, aby výzvu určenou stěžovatelce opakoval. K dovolání stěžovatelky rozhodl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 26. 9. 2001, čj. 29 Odo 641/2001-576, tak, že řízení zastavil, dospěv přitom k závěru, že skutečnost, že nadřízeným soudem příslušným rozhodnout o námitce podjatosti soudkyně K. byl (a je) Vrchní soud v Olomouci, což plyne i ze stanoviska pléna Nejvyššího soudu ČR, jež stěžovatelka nesprávně interpretuje. Rozhoduje-li vrchní soud o vyloučení soudců krajského soudu, není toto jeho rozhodnutí rozhodnutím odvolacím. Skutečnost, že nadřízený soud je shodou okolností současně i odvolacím soudem vůči soudu, o jehož soudci rozhoduje, na tyto závěry žádný vliv nemá. Nedostatek funkční příslušnosti pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, a proto Nejvyšší soud ČR řízení, které touto vadou trpí, zastavil (§104 odst. 1, §243c o. s. ř.).
Obdobnou problematikou se Ústavní soud zabýval již ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 182/99 publikovaném pod č. 77 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 18, ročník 2000 - II. díl, kde ani v rovině ústavního přezkumu neshledal obdobnou ústavní stížnost opodstatněnou, a proto ji zamítl. Podřazení zákonné úpravy vyloučení soudce z důvodu jeho podjatosti do rámce ústavního pojmu základního práva na zákonného soudce Ústavní soud pak promítl do interpretace §141 odst. 2 trestního řádu (nálezy sp. zn. III. ÚS 162/98, III. ÚS 86/98). Jak Ústavní soud ve svém nálezu konstatuje, důsledkem přijetí výkladu §141 odst. 2 trestního řádu, jenž by v případě námitky podjatosti soudce odvolací instance vylučoval přezkum nadřízeným soudem, by byl stav, kdy v takovém případě by rozhodoval dotčený orgán. Takovouto konstrukcí by došlo k porušení základního procesního principu, dle něhož nikdo nemůže být soudcem ve vlastní věci, tedy principu, jenž je komponentem základního práva domáhat se svých práv u nezávislého a nestranného soudu dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Za těchto okolností v uvedených nálezech Ústavnímu soudu nezbylo, než extenzivním výkladem §141 odst. 2 trestního řádu zajistit v rozhodování o vyloučení soudce z důvodu podjatosti garanci nestrannosti, a to i v případě námitky podjatosti proti soudci (soudcům) odvolacího soudu.
K uvedenému Ústavní soud dodává, že je povinností účastníka, který navrhuje vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci, uvést konkrétní skutečnosti, pro něž má za to, že je z projednávání a rozhodování vyloučen. V tomto směru zůstává tvrzení stěžovatelky uvedené povinnosti zcela dlužno a také z tohoto důvodu není s to posunout projednávanou věc do ústavní roviny.
Všechny uvedené skutečnosti a úvahy jeví se Ústavnímu soudu natolik evidentní, že mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 10. prosince 2001
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu