ECLI:CZ:US:2001:4.US.772.2000
sp. zn. IV. ÚS 772/2000
Usnesení
IV. ÚS 772/2000
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti P. K., zastoupeného JUDr. S. T., advokátkou, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2000, sp. zn. 14 To 635/2000, jímž byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení Okresního soudu pro Prahu - východ ze dne 5. 10. 2000, sp. zn. Nt 624/2000, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností, s odvoláním na porušení práv, zaručovaných čl. 36 odst. 1 a čl. 8 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 a čl. 90 Ústavy ČR a čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod , domáhá zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů, jimiž nebylo vyhověno jeho žádosti o propuštění z vazby na svobodu. Nadále byl ve vazbě ponechán z důvodu uvedeného v ustanovení §67 odst. 1 písm. a) tr. ř., když do vazby byl původně vzat z důvodů uvedených v ustanovení §67 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. V důvodech ústavní stížnosti stěžovatel cituje z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, jimž pak v podstatě vytýká zcela obecné formální a povrchní zdůvodnění, aniž bylo zřejmé, jaká konkrétní fakta soud vedla k závěru o nutnosti dalšího trvání vazby. Z citace odůvodnění rozhodnutí krajského soudu, v němž se operuje tím, že stěžovatel je cizím státním příslušníkem, který přijel do České republiky jen za účelem koupě auta, a je zřejmé, že zde nehodlal trvale pobývat a v případě, že by vycestoval, stal by se pro orgány činné v trestním řízení nedosažitelným, neboť ho nelze předvést ani požádat o jeho vydání, pokud se bude zdržovat v domovském státě, dovozuje diskriminaci jako cizího státního příslušníka. V této souvislosti se také dovolává nálezů Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 645/99 a II. ÚS 347/96. Trvá na tom, že neexistují žádné skutečnosti, které by odůvodňovaly trvání vazby. Útěková vazba je odůvodňována stále pouhou teoretickou domněnkou, že by se vyhýbal trestnímu stíhání nebo se skrýval, byl-li by propuštěn na svobodu, aniž by zde byl jediný důkaz o tom, že tak hodlá učinit. Není důvod se obávat, že by se chtěl trestnímu stíhání vyhnout, neboť je přesvědčen, že jeho nevina a absolutní neúčast na trestných činech, kladených mu za vinu, vyjdou najevo, a proto také od počátku trestního stíhání spolupracuje a své výpovědi nemění. Má za to, že argumenty soudů obou stupňů jsou jen účelové a v tomto směru odkazuje na názor, vyjádřený v nálezu Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 271/96.
Krajský soud v Praze, jako účastník tohoto řízení, ve svém písemném vyjádření odkázal na obsah odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že podle jeho názoru k tvrzenému porušení ústavně zaručených práv nedošlo.
Krajský státní zástupce v Praze se svého postavení vedlejšího účastníka řízení vzdal.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem spisu Okresního soudu pro Prahu - východ, sp. zn. Nt 624/2000, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s dalším trváním vazby, zdůvodňovanou obecnými soudy důvodnou obavou, že stěžovatel uprchne nebo se bude skrývat, aby se vyhnul trestnímu stíhání nebo trestu. Z ústavněprávního hlediska tak jde především o posouzení otázky, zda stěžovatel je i nadále držen ve vazbě z důvodu stanoveného zákonem (čl. 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod), zda tedy je v jeho případě i nadále dán důvod vazby, uváděný v ustanovení §67 odst. 1 písm. a) tr. zákona. Stěžovatel v ústavní stížnosti, stejně jak to již učinil v opravném prostředku, směřujícím proti usnesení soudu I. stupně, tvrdí, že v jeho případě nejsou dány konkrétní skutečnosti, které by soud oprávněně mohly vést k úvaze, že by se mohl chovat způsobem uvedeným v ustanovení §67 odst. 1 písm. a), tr. řádu a z napadeného usnesení krajského soudu není stále zřejmé, jaká konkrétní fakta soud k závěru o nutnosti trvání vazby vedla. Ústavní soud již ve svých dřívějších rozhodnutích (IV. ÚS 318/2000, IV. ÚS 348/2000) konstatoval, že výklad "konkrétních skutečností" odůvodňujících vazbu ve smyslu uvedeného ustanovení tr. řádu je především věcí obecných soudů. Ty musí při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace v konkrétní věci v průběhu trestního řízení posoudit, zda další trvání důvodu vazby, popř. zda vazba vůbec, je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Kriteria pro toto posouzení je třeba vyvodit vždy z povahy trestní věci a osoby obviněného či obžalovaného, jeho osobních poměrů a rozsahu potřebného dokazování. Ústavní soud je povinen respektovat nezávislost obecných soudů v těchto otázkách a byl by oprávněn zasáhnout jenom tehdy, pokud by interpretace zákonných ustanovení byla natolik extrémní, že by vybočovala z mezí ústavnosti. Taková pochybení však v dané věci zjištěna nebyla. Sám fakt, že soudy, rozhodující o žádosti stěžovatele dospěly po posouzení věci k závěru, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, ještě sám o sobě nemůže opodstatnit ústavní stížnost. Krajský soud se ve svém rozhodnutí námitkami stěžovatele, uvedenými v jeho opravném prostředku, v zásadě zabýval a i když tak učinil velmi stručně, vysvětlil v odůvodnění svého rozhodnutí, z jakých důvodů je přesvědčen o nutnosti dalšího trvání vazby. Obecné soudy ve svých rozhodnutích kladly důraz nikoliv na fakt, že stěžovatel je cizím státním příslušníkem, ale na to, že v České republice není vázán k žádnému konkrétnímu místu, je ohrožen vysokým trestem a sám dal najevo, že z České republiky hodlá vycestovat. Pokud stěžovatel v opravném prostředku tvrdil, že není důvodu se obávat, že by se chtěl trestnímu stíhání vyhýbat, jistě nic nebránilo tomu, aby tak učinil prostřednictvím slibu podle §73 tr. řádu, jehož přijetí jako náhradu vazby, zdůvodňované ust. §67 odst. 1 písm. a) tr. ř., by musel obecný soud, s ohledem na tvrzení stěžovatelem v této souvislosti uváděná, zvažovat. Ústavní soud tak v daném případě, s ohledem na uvedené, dospěl k závěru, že k tvrzenému porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo, a proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2001
JUDr. Pavel Varvařovský, v.r.
předseda senátu
.