ECLI:CZ:US:2002:1.US.352.01
sp. zn. I. ÚS 352/01
Usnesení
I. ÚS 352/01
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů S. V. a V. V., zastoupených JUDr. R. D., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2392/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností ze dne 6. 6. 2001 se stěžovatelé s odvoláním na tvrzené porušení čl. 4 odst. 1 až 3, čl. 7, čl. 10 odst. 2 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 2 odst. 4 a čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR domáhali zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2392/2000, kterým bylo zamítnuto jejich dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2000, sp. zn. 11 Co 116/2000, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 8. 1999, sp. zn. 11 C 131/98. Naposled citovaným rozsudkem bylo rozhodnuto, že odpůrce - v daném právním sporu M. B. (vedlejší účastník v řízení před Ústavním soudem) je povinen vyklidit a vyklizený stěžovatelům předat prostor v I. patře rodinného domu v Praze, a to do 15 dnů poté, co mu bude zajištěno náhradní ubytování.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli, že se po rozvodu manželství jejich dcery V. B. s M. B. domáhali spolu s ní jako rovnodílní podíloví spoluvlastníci vyklizení předmětné nemovitosti vedlejším účastníkem s odvoláním na ust. §126 odst. 1 občanského zákoníku. Soud I. stupně sice jejich návrhu vyhověl (s argumentací opřenou o ust. §705 a 712 odst. 3, 4 obč. zák.) avšak s odvoláním na přípustnost analogie podle ust. §853 obč. zák. podmínil vyklizení prostor zajištěním náhradního ubytování pro vedlejšího účastníka. Odvolací i dovolací soud se s tímto názorem v zásadě ztotožnily.
Nejvyšší soud odkázal na svůj rozsudek ze dne 29. 8. 2000, sp. zn. 26 Cdo 813/99, ve kterém judikoval, že nárok na bytovou náhradu toho z rozvedených manželů, jemuž rozvodem zanikl právní důvod užívání bytu ve vlastnictví druhého z nich a který je povinen byt vyklidit, není v občanském zákoníku výslovně upraven. Přesto však nelze dovodit, že rozvedenému manželovi v takovémto případě bytová náhrada nepřísluší, nýbrž je nutno jeho právní postavení (při zániku jeho právního důvodu bydlení) posoudit analogicky (§853 obč. zákoníku) podle ustanovení občanského zákoníku, které upravuje právní vztahy svým obsahem a účelem nejbližší. Tímto ustanovením je podle názoru Nejvyššího soudu ust. §713 odst. 1 občanského zákoníku, které upravuje nárok na bytovou náhradu rozvedeného manžela, jehož právní důvod užívání bytu byl odvozen od existence manželství a jemuž tento právní důvod rozvodem zanikl. K povaze samotné bytové náhrady však Nejvyšší soud uvedl, že analogické uplatnění režimu jednotlivých bytových náhrad, upravených v ust. §713 odst. 1 občanského zákoníku není v případě rozvedeného manžela odůvodněno. Nejde totiž o vztah obsahem a účelem nejbližší, neboť citované ustanovení vychází (co do kvality bytové náhrady) ze specifik nájmu služebního bytu a jeho analogické uplatnění by vedlo k věcně neodůvodněným disproporcím ve vztahu ke kvalitě bytové náhrady, kterou zákon přiznává rozvedenému manželovi v ust. §712 odst. 3 obč. zák. Vzhledem k uvedenému je proto podle názoru Nejvyššího soudu nutno - co do druhu bytové náhrady - nárok rozvedeného manžela, který je povinen vyklidit byt v domě ve vlastnictví druhého z nich, posoudit podle obecné úpravy nároku rozvedeného manžela na bytovou náhradu, obsažené v ust. §712 odst. 3 větě druhé obč. zák., které je ustanovením obsahem i účelem nejbližší této situaci. Vznikne-li totiž podle ust. §704 odst. 1 obč. zák. uzavřením manželství právo společného nájmu bytu manžely, jde o situaci obdobnou té, kdy manželovi - nevlastníkovi vznikne uzavřením manželství právo bydlet v domě ve vlastnictví druhého z manželů.
Stěžovatelé ve své obsáhlé ústavní stížnosti především nesouhlasili s výše vyloženým právním názorem Nejvyššího soudu, resp. soudů I. a II. stupně. Podle nich došlo v daném případě k nepřípustnému omezení vlastnického práva pomocí analogie. V této souvislosti odkázali na odůvodnění svého dovolání, kterým se prý Nejvyšší soud "v podstatě nezabýval", jakož i na nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 114/99 (nepochybně nález sp. zn. IV. ÚS 114/99) a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2588/99 (doplnění ústavní stížnosti ze dne 20. 6. 2001), jež podle jejich názoru na zkoumaný případ dopadají. Skutečnost, že jejich dcera V. B. je bývalou manželkou vedlejšího účastníka M. B. prý nic nemění na faktu, že stěžovatelé nejsou ve vztahu k němu osobami blízkými. Dovolací soud se podle stěžovatelů nevypořádal s námitkou, že právě oni jsou většinovými podílovými spoluvlastníky a podle tzv. principu majority jsou oprávněni rozhodovat o způsobu hospodaření s nemovitostí. Stěžovatelé zdůraznili, že analogie nemá místa tam, kde jsou právní poměry mezi účastníky vyjádřeny normami hmotného práva. Jakékoli omezení ústavně garantovaného práva a určení jeho mezí musí podle jejich mínění zákonodárce učinit výslovně a bez jakýchkoli pochybností. Stěžovatelé dále poukázali na zvláštní charakter služebních bytů a úpravu práva na bytové náhrady podle ust. §713 občanského zákoníku, s čímž se podle nich vzhledem k řešené věci Nejvyšší soud také dostatečně nevypořádal a uzavřeli, že obecné soudy měly jejich žalobě buď vyhovět, nebo ji zamítnout, pokud by došly k závěru, že výkon práv stěžovatelů by byl v rozporu s dobrými mravy, ale ne omezit jejich vlastnické právo použitím analogie.
Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že podle jeho názoru rozhodnutím, proti němuž ústavní stížnost směřuje, nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelů a doplnil, že v nálezu Ústavního soudu, který stěžovatelé uvádějí, se jednalo o odlišný skutkový stav. Nejvyšší soud dále konstatoval, že již v odůvodnění svého rozsudku napadeného ústavní stížností zdůraznil, že ve sporu, jehož se týkal rozsudek sp. zn. 3 Cdon 131/96, zmíněný též v citovaném nálezu, nebyl bývalý manžel žalovaného vlastníkem ani spoluvlastníkem nemovitosti, o jejíž vyklizení šlo, ale těmito spoluvlastníky byli pouze rodiče jednoho z manželů. Městský soud v Praze jakož i Obvodní soud pro Prahu 4 ve svých vyjádřeních pouze odkázaly na obsah svých rozhodnutí. Vedlejší účastník M. B. se k obsahu ústavní stížnosti nevyjádřil (doručení vykázáno dne 20. 7. 2001).
II.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, jemu předcházejícího řízení a studiu spisového materiálu (spis Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 11 C 131/98) neshledal, že by došlo k porušení jakýchkoli ústavně zaručených základních práv stěžovatelů, ať již jimi tvrzených, či jiných. Jak Ústavní soud několikrát konstatoval, není při řízení o ústavních stížnostech vázán odůvodněním, ale pouze petitem stížnosti. Proto v prvé řadě i v tomto případě zkoumal, zda řízení probíhalo za dodržení všech principů spravedlivého procesu, obsažených zejména v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, ačkoliv jejich porušení stěžovatelé ani nenamítali a zjistil, že veškeré ústavně zakotvené zásady byly obecnými soudy v tomto směru respektovány.
Co se týče podstaty sporu, je ústavní stížnost především polemikou s právními závěry Nejvyššího soudu, od kterých není podle názoru Ústavního soudu nutno odchylovat se ani z ústavněprávního hlediska. V odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud přesvědčivě vyložil, proč bylo v daném případě správné vázat vyklizení bytu na zajištění náhradního ubytování; pokud z nezpochybňovaných skutkových zjištění vyplynulo, že spoluvlastnicí nemovitosti, ve které se nachází předmětný byt, je bývalá manželka vedlejšího účastníka M. B. (která v řízení před obecnými soudy vystupovala jako žalobkyně spolu se stěžovateli, k ústavní stížnosti se však nepřipojila) jehož právní důvod užívání bytu zanikl rozvodem, jeví se i Ústavnímu soudu jako správný výše podrobně popsaný výklad, podle kterého má vedlejší účastník nárok na bytovou náhradu. Judikáty, na které stěžovatelé poukazovali jak v dovolání tak v ústavní stížnosti, vycházely z odlišné skutkové situace a obecné soudy včetně Nejvyššího soudu se správně případem zabývaly z hlediska jeho specifik. Jak konstatoval Nejvyšší soud - stěžovatelé nebyli výlučnými spoluvlastníky předmětného domu, kteří by byli oprávněni domáhat se vyklizení bez zajištění bytové náhrady. Nic na tom nemění ani skutečnost že jsou, jak uvádějí, spoluvlastníky s 2/3 podílem. V jejich návrhu na vyklizení bytu jim bylo vyhověno a spravedlivý je vzhledem k okolnostem případu i výrok, který přiznává vedlejšímu účastníkovi právo na náhradní ubytování - nikoliv na náhradní byt.
Ústavní stížnost byla proto odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Ze stejného důvodu byl bezpředmětný i návrh stěžovatelů, aby Ústavní soud věc projednal mimo pořadí. Z obecného hlediska možno k této problematice doplnit, že postup podle ust. §39 zákona o Ústavním soudu je zcela výjimečným opatřením. Naléhavost věci totiž není možné posuzovat podle samotného případu, nýbrž z důvodu zachování zásady rovnosti v návaznosti na ostatní případy (v dané záležitosti ostatní ústavní stížnosti), které v dané době Ústavní soud řešil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 24. května 2002
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu