Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 17.01.2002, sp. zn. I. ÚS 432/01 [ nález / GÜTTLER / výz-3 ], paralelní citace: N 8/25 SbNU 55 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2002:1.US.432.01

sp. zn. I. ÚS 432/01 Nález Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě o ústavní stížnosti J. H., t.č. Vazební věznice Praha - Pankrác, zastoupeného advokátem JUDr. M. K., proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 5. 2001, sp. zn. Nt 368/01, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2001, sp. zn. 44 To 671/2001, takto: Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 5. 2001, sp. zn. Nt 368/01, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2001, sp. zn. 44 To 671/2001, se zrušují. Odůvodnění: V záhlaví označeným usnesením Obvodní soud pro Prahu 1 vzal stěžovatele do vazby počínaje dnem 16. 5. 2001, neboť shledal existenci důvodů vazby uvedených v ustanovení §67 odst. 1 písm. a) a b), odst. 2 trestního řádu. V odůvodnění tohoto usnesení obvodní soud zejména uvedl, že stěžovateli bylo sděleno obvinění z trestného činu vraždy dle §219 odst. 1, 2 písm. h) trestního zákona, kterého se měl dopustit tím, že dne 27. 12. 1998 společně s P. M. M. a po předchozí dohodě s JUDr. R. K. úmyslně usmrtil L. Z., a to tak, že P. M. M. jmenovaného jeho legálně drženou pistolí zastřelil a stěžovatel na místě činu sledoval bezprostřední okolí a poté odtud uprchl. Stěžovateli prý hrozí citelný trest odnětí svobody a protože se mu podařilo uprchnout z místa trestného činu, "hrozí nebezpečí, že při ponechání na svobodě by se mohl vyhýbat trestnímu řízení, eventuelně trestu, který mu hrozí". V tom obvodní soud spatřoval existenci tzv. útěkového vazebního důvodu. Koluzní vazební důvod shledal obvodní soud v tom, že stěžovatel vypovídal rozdílně od zjištěných skutečností a že je nutná jeho konfrontace s dalšími spolupachateli, zejména s JUDr. K., s V., R., M., V., M. a Š-ovou. V případě, že by stěžovatel zůstal na svobodě, by údajně mohl na jmenované působit a tak mařit objasňování skutečností důležitých pro trestní řízení. Podle názoru soudu jsou dány i podmínky ustanovení §67 odst. 2 trestního řádu. Městský soud v Praze napadeným usnesením stížnost stěžovatele proti citovanému usnesení obvodního soudu zamítl. V odůvodnění tohoto usnesení uvedl, že stěžovatel se s JUDr. K. znal z doby, kdy pracoval jako člen ochranné služby, JUDr. K. tam dělal šéfa a stěžovatel připustil, že se zúčastnil i vymáhání "jakýchsi" dluhů. JUDr. K. je trestně stíhán již od 29. 2. 2000, kdy mu bylo sděleno obvinění z organizátorství trestného činu vraždy J. V. a pro pokus trestného činu vraždy vůči poškozenému N. P. Společně s ním jsou trestně stíháni rovněž T. V., V. O., J. R., F. M., P. V. a D. M. Dne 28. 6. 2000 bylo trestní stíhání JUDr. K. rozšířeno o obvinění z organizátorství trestného činu vraždy L. Z., kterou si měla objednat M. Š. Protože stěžovatel s JUDr. K. úzce spolupracoval a byly mezi nimi i osobní vazby, byl od počátku podezřelý. Stěžovatel se prý sice dostavoval na policii dobrovolně, nicméně své výpovědi postupně měnil, "takže tím ztrácejí na věrohodnosti". Např. teprve po opakovaných dotazech prý připustil, že JUDr. K. předal vražednou zbraň popíral, že by s touto zbraní jakkoliv manipuloval, což bylo vyvráceno a nakonec to i sám stěžovatel přiznal. Výsledky vyšetřování nasvědčují tomu, že se stěžovatel zúčastnil vraždy Z., o čemž svědčí i výsledek pachových stop. Městský soud proto konstatoval, že byly zjištěny skutečnosti nasvědčující závěru, že stěžovatel předmětný trestný čin spáchal. Stěžovateli hrozí vysoký trest a přestože dosud na policii docházel, po sdělení obvinění se prý situace podstatně změnila a existuje obava, že se bude skrývat. O tom může údajně nasvědčovat i jeho psychika, jelikož vyšetřovatelům vypovídal o strachu z celé této záležitosti. Protože k obvinění stěžovatele došlo teprve nedávno a je třeba provést řadu důkazů (včetně výslechů svědků) a protože trestná činnost byla spáchána organizovaně, shledal městský soud rovněž existenci vazebního důvodu koluzního. Stěžovatel ve včas podané ústavní stížnosti zejména namítl, že napadenými usneseními obecných soudů byl porušen čl. 8 odst. 5 a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Ústavy. Toto pochybení spatřuje stěžovatel především v tom, že obě citovaná usnesení obecných soudů odůvodňují existenci vazebních důvodů poněkud odlišně. Stěžovatel prý svoje výpovědi neměnil, nýbrž vždy pouze věci "uvedl na pravou míru". Stěžovatel dále zpochybňuje důkaz pachovou stopou, z něhož prý není možno dovodit, že skutečně v rozhodné době byl na místě spáchání trestného činu vraždy, a v tomto směru se odvolává na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 394/97. Stěžovatel se domnívá, že orgány činné v trestním řízení mohly správného zjištění okolností věci docílit jinak než uvalením koluzní vazby. Navíc, k uvalení koluzní vazby prý došlo za situace, kdy vyšetřování již probíhalo dva a půl roku a kdy již byli všichni obvinění vyslechnuti, byť i využili svého zákonného práva a výpověď odmítli, a byly provedeny všechny podstatné důkazy. Obava, že by stěžovatel mohl mařit zjištění příslušných skutkových okolností, zde tedy již dána nebyla (viz též nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 371/2000). Důvodem koluzní vazby nemůže být pouze určitá důkazní situace (např. počátek vyšetřování nebo rozsáhlost dokazování), nýbrž musí být dány konkrétní skutečnosti nasvědčující obavě, že obviněný skutečně má koluzní záměry. V daném případě prý však stěžovatel dobrovolně vydal pistoli, podrobil se pachové zkoušce a fyziodetekčnímu vyšetření a sám inicioval provedení konfrontací. Stěžovatel konečně tvrdí, že obecné soudy dostatečně neodůvodnily existenci útěkového vazebního důvodu, takže napadená usnesení jsou v tomto směru nepřezkoumatelná. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby byla napadená usnesení obecných soudů zrušena. Stěžovatel souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem. Ústavní soud požádal o vyjádření k ústavní stížnosti účastníky řízení - Obvodní soud pro Prahu 5 a Městský soud v Praze a vedlejší účastníky řízení - Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 5 a Městské státní zastupitelství v Praze. Obvodní soud pro Prahu 5 ve svém vyjádření toliko sdělil, že na svém rozhodnutí trvá a že souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem. Městský soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že stěžovatel byl vzat do vazby na základě zákona, podle zákonných důvodů a na dobu stanovenou zákonem. Městský soud odkázal na jednotlivé skutečnosti, jež nasvědčují tomu, že stěžovatel spáchal předmětný trestný čin a zejména upozorňuje na to, že stěžovatel u sebe delší dobu přechovával vražednou zbraň. V daném případě prý zájem na objektivním vyšetření případu převažoval nad osobním zájmem stěžovatele na zachování osobní svobody. Vazební důvody byly dány jednak okolnostmi na straně stěžovatele a také danou důkazní situací, "která objektivně vytvořila konstelaci vedoucí k obavě, že obviněný se bude domlouvat se spoluobviněnými a působit na svědky, aby vypovídali v jeho prospěch". Podle názoru městského soudu hrozba vysokým trestem je pak konkrétní skutečností v zákoně uvedenou zakládající obavu z jednání podle §67 odst. 1 písm. a) trestního řádu. Proto městský soud nesdílí názor stěžovatele, že porušil zákaz libovůle v rozhodování a navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta. Městský soud souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem. Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 5 zastává názor, že v této věci není vedlejším účastníkem v řízení před Ústavním soudem a Městské státní zastupitelství v Praze se svého postavení vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem vzdalo. Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů. Nepřísluší mu proto zpravidla ani přehodnocovat dokazování, před nimi prováděné, pokud jím nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. V rámci těchto obecnějších úvah Ústavní soud připomíná, že ve své ustálené judikatuře se již opakovaně zabýval otázkou ústavnosti tzv. vazebních rozhodnutí. Přitom vycházel především ze skutečnosti, že obsahem právního institutu vazby je vymezení ústavně akceptovatelných důvodů omezení osobní svobody obviněného s cílem znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení. Vazba tedy představuje nezbytné omezení osobní svobody, u něhož platí princip presumpce neviny, a smyslem tohoto omezení je umožnit orgánům činným v trestním řízení uskutečnění a umožnění tohoto řízení (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 271/96, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, str. 156). Podstata ústavní stížnosti spočívá v tvrzení stěžovatele, že svoje výpovědi neměnil, nýbrž toliko uváděl na pravou míru, že z důkazu pachovou stopou nelze přímo dovodit jeho přítomnost na místě spáchání trestného činu vraždy, že k uvalení koluzní vazby došlo za dva a půl roku po zahájení vyšetřování a že obecné soudy nedostatečně odůvodnily existenci útěkového vazebního důvodu. K těmto námitkám stěžovatele Ústavní soud především konstatuje, že institut vazby - jakožto institut zajištění osoby - spadá svojí povahou do trestního práva procesního a nikoliv hmotného. Jestliže tedy Ústavní soud v souzené věci rozhoduje o ústavnosti napadených vazebních rozhodnutí, nepřísluší mu zabývat se otázkou případné viny stěžovatele - kam zjevně míří námitka stěžovatele ohledně provedeného důkazu pachovou stopou. Rovněž posouzení opodstatněnosti otázky, zda stěžovatel v přípravném řízení svoje výpovědi účelově měnil nebo je toliko uváděl "na pravou míru", bude teprve předmětem hodnocení důkazů v dalším průběhu trestního řízení. Tyto námitky proto Ústavní soud považuje z hlediska předmětné ústavní stížnosti za irelevantní, neboť přímo meritorně nesouvisejí s podstatou napadených usnesení obecných soudů. Ústavní soud dále zdůrazňuje, že každé rozhodnutí o vazbě představuje výrazný zásah do osobní svobody jedince (čl. 8 Listiny). Při takovémto zásahu je proto nutno postupovat restriktivně. Právě z tohoto hlediska Ústavní soud - v obecné rovině - považuje za velmi významné, aby vazební rozhodnutí obecného soudu bylo náležitě odůvodněno. Ústavní soud totiž již dříve ve své ustálené praxi vyložil, že "z hlediska stanoveného postupu (čl. 36 odst. 1 Listiny) je požadavek řádného a vyčerpávajícího zdůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci (v daném případě povinnost plynoucí z ustanovení §125 trestního řádu) jednou ze základních podmínek ústavně souladného rozhodnutí. S ohledem na význam ústavně zaručených základních práv, případně s ohledem na závažnost zásahu do tohoto práva, požadavek zákonem vyžadovaného způsobu odůvodnění rozhodnutí, jímž k jeho omezení dochází, je o to více důrazně důvodný, a proto také jen povšechné a obecné odůvodnění rozhodnutí, jimž je osobní svoboda omezena, není v souladu s ústavním pořádkem republiky" (nález sp. zn. III. ÚS 103/99, in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 125). Z těchto právních názorů vycházel Ústavní soud rovněž v souzené věci. V daném případě - jak plyne z obsahu spisu - obecné soudy dovodily, že u stěžovatele jsou dány důvody tzv. útěkové a koluzní vazby dle ustanovení §67 odst. 1 písm. a) a b) trestního řádu. Podle ustanovení §67 odst. 1 trestního řádu smí být obviněný vzat do vazby jen tehdy, jsou-li tu "konkrétní skutečnosti, které odůvodňují obavu", že je dán některý z taxativně uvedených důvodů vazby. Přitom je již z povahy věci zřejmé, že nelze požadovat, aby soud činil naprosto jistý závěr o tom, že nebude-li obviněný vzat do vazby, dopustí se některého z jednání, upraveného v citovaném ustanovení. Na druhé straně je však nutno z ústavně právního hlediska požadovat, aby vazební rozhodnutí byla odůvodněna konkrétními skutečnostmi, z nichž na zmíněnou obavu lze usuzovat. V souzené věci však napadená usnesení obecných soudů ani z nastíněných ústavněprávních hledisek ani z hledisek trestněprávních nemohou obstát. Obvodní soud existenci tzv. útěkového vazebního důvodu odůvodnil pouze tím, že stěžovateli hrozí citelný trest odnětí svobody a protože se mu podařilo utéci z místa trestného činu, hrozí nebezpečí, že by se při ponechání na svobodě mohl vyhýbat trestnímu řízení, eventuelně hrozícímu trestu. Městský soud shledal útěkový vazební důvod rovněž v hrozbě vysokého trestu a konstatoval, že stěžovatel dosud na policii sice docházel, nicméně po sdělení obvinění se situace podstatně změnila, o čemž prý nasvědčuje i jeho strach z celé záležitosti, o kterém policistům vypovídal. Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na svoji dosavadní judikaturu, v níž se ztotožnil s právním názorem uznávané odborné literatury, že v konkrétním případě je "třeba uvážit nejen předpokládanou výši trestu, ale i to, zda takto: stanovená výše trestu odůvodňuje obavu, že konkrétní obviněný uprchne nebo se bude skrývat" (Šámal/Král/Baxa/Púry, Trestní řád - komentář, C.H. Beck, 1. vyd., 1995, str. 263). V daném případě však zjevně předmětná obava nemůže být odůvodněna pouze tím, že stěžovatel údajně z místa činu utekl nebo že má z celé záležitosti strach. Pokud by totiž Ústavní soud takovéto odůvodnění akceptoval, musel by - ad absurdum - dospět k obecnému právnímu názoru, že tzv. útěková vazba by měla být uvalena na každého obviněného, kterému hrozí vysoký trest a který po spáchání trestného činu na místě nesetrval, případně který má z této záležitosti strach - a to i přesto, že se v průběhu dosavadního vyšetřování dostavoval na policii a dobrovolně se podrobil jednotlivým vyšetřovacím úkonům. Je zjevné, že takovýto právní názor je z ústavně právního hlediska neudržitelný, neboť nekoresponduje se smyslem čl. 8 Listiny, zaručujícím osobní svobodu. Jak totiž Ústavní soud zjistil z příslušného vyšetřovacího spisu, stěžovatel se opakovaně dobrovolně dostavoval na policii, kde byl "vytěžován" (např. dne 25. 7. 2000 - č.l. 969, dne 14. 11. 2000 - č.l. 971) a kde také vypovídal jako svědek (dne 16. 11. 2000 - č.l. 973 a násl.), a to dokonce i na vlastní žádost (č.l. 994 a násl.). Stěžovatel se rovněž dobrovolně podrobil některým vyšetřovacím úkonům, jako byla např. opakovaná konfrontace s R. K. (č.l. 1016, 1064), fyziodetekční vyšetření (č.l. 1021) nebo odběr pachové stopy (č.l. 1066) a s těmito úkony vyslovil souhlas. Ústavní soud neakceptuje ani názor Městského soudu v Praze (obsažený v jeho vyjádření k ústavní stížnosti), podle něhož "hrozba vysokým trestem je pak konkrétní skutečností v zákoně uvedenou zakládající obavu z jednání podle §67 odst. 1 písm. a) trestního řádu.". Tento názor totiž odporuje dikci zákona i smyslu předmětného vazebního důvodu, jelikož hrozba vysokého trestu musí teprve vést - na základě konkrétních skutečností - k důvodné obavě, že obviněný uprchne nebo že se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul. Jinak řečeno, samotná hrozba vysokého trestu není konkrétní skutečností zakládající obavu z jednání podle citovaného ustanovení trestního řádu. Pokud by tomu tak skutečně bylo - což však trestní řád nepřipouští - muselo by - dovedeno ad absurdum - platit, že v jakémkoliv případě hrozby vysokého trestu by u obviněného byla dána existence útěkového vazebního důvodu, a to bez nutnosti jeho dalšího podrobnějšího zkoumání. K otázce koluzní vazby Ústavní soud již dříve judikoval, že obecné soudy rozhodující o této vazbě "musí přezkoumatelným způsobem odůvodnit, z jakých důvodů převyšuje zájem na objasňování trestného činu zájem na svobodě jednotlivce" (nález sp. zn. IV. ÚS 264/98, in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 11, str. 261). V souzené věci však obecné soudy toliko konstatovaly, že stěžovatel vypovídal rozdílně od zjištěných skutečností, že je nutná jeho konfrontace s dalšími spolupachateli, že trestná činnost byla spáchána organizovaně a že je třeba provést řadu důkazů. Přitom je zřejmé, že koluzní vazební důvod nemůže být dán tím, že je v rámci vyšetřování nutno ještě provést řadu důkazů nebo že obviněný vypovídal rozdílně od zjištěných skutečností, nýbrž pouze tím, že existují konkrétní skutečnosti odůvodňující obavu, že obviněný bude působit na dosud nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání. Jak však vyplývá z napadeného usnesení Městského soudu v Praze, JUDr. K. bylo sděleno obvinění již dne 29. 2. 2000 a 28. 6. 2000 bylo toto obvinění rozšířeno o trestný čin vraždy L. Z. Stěžovatel prý byl podezřelý již od počátku vyšetřování, přesto však byl vzat do vazby až dne 16. 5. 2001 a do té doby se dobrovolně dostavoval na policii k provádění jednotlivých vyšetřovacích výkonů (viz výše). V době, kdy byl stěžovatel vzat do vazby, již byli všichni spoluobvinění vyslechnuti (s výjimkou uprchlého P. M.) a s JUDr. K. již dokonce proběhla i konfrontace (22. 11. 2000 a 8. 2. 2001), které se stěžovatel dobrovolně zúčastnil. V tomto konkrétním případě proto neobstojí ani tvrzení městského soudu, že k obvinění stěžovatele došlo teprve nedávno a že je proto třeba provést řadu důkazů. Stěžovatel byl totiž vzat do vazby téměř rok a půl poté, co bylo JUDr. K. sděleno obvinění z trestného činu vraždy L. Z., na kterém se měl podílet rovněž stěžovatel. Za těchto okolností je zřejmé, že i v tomto směru napadená usnesení obecných soudů představují ústavně nekonformní zásah do základních práv stěžovatele, neboť nerespektují zásadu zdrženlivosti zásahů do základních ústavních práv, dovoditelnou též z ustanovení §2 odst. 4 trestního řádu (znění do 31. 12. 2001), a přezkoumatelným způsobem - s ohledem na okolnosti souzené věci - nevysvětlují, z jakého konkrétního důvodu pramení obava, že stěžovatel bude působit na svědky nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání §67 odst. 1 písm. b) trestního řádu. Je tedy zjevné, že napadená usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze jsou pro svoji nekonkrétnost nepřezkoumatelná a tedy i protiústavní. Tím obecné soudy porušily čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 8 odst. 2, 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti zcela vyhověl a napadené usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 5. 2001, sp. zn. Nt 368/01, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2001, sp. zn. 44 To 671/2001, jako protiústavní zrušil. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 17. ledna 2002