ECLI:CZ:US:2002:1.US.458.02
sp. zn. I. ÚS 458/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne senátem ve složení předseda JUDr. Vladimír Klokočka a soudci JUDr. František Duchoň a JUDr. Vojen Güttler o ústavní stížnosti stěžovatele J. R., zastoupeného advokátem Mgr. J.Č., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 4. 2002, sp. zn. 15 Ca 4/2002, spojenou s návrhem na zrušení slov "ani nebyla odškodněna podle mezinárodních smluv mezi Československou republikou a jinými státy po druhé světové válce" v ustanovení §2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku ve znění pozdějších předpisů, takto:
I. Ústavní stížnost se o d m í t á.
II. Návrh na zrušení slov "ani nebyla odškodněna podle mezinárodních smluv mezi Československou republikou a jinými státy po druhé světové válce" v ustanovení §2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, se o d m í t á.
Odůvodnění:
Okresní úřad Louny - okresní pozemkový úřad rozhodnutím ze dne 14. 12. 2001, č.j.: 311/01-R/11/2000/Ver, a rozhodnutím ze dne 17. 12. 2001, č.j.: 312/01-R/11/2000/Ver, rozhodl podle ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. a podle zákona č. 243/1992 Sb., že stěžovatel není vlastníkem v rozhodnutích blíže specifikovaných nemovitostí v k.ú. Ž. (dále jen "předmětné nemovitosti").
V odůvodnění obou rozhodnutí okresní úřad uvedl, že stěžovatel uplatnil svůj nárok na restituci předmětných nemovitostí jako právní nástupce původních vlastníků D. R. a M.R. a že předmětné nemovitosti přešly do vlastnictví Německé říše již v roce 1939. Vydání těchto nemovitostí však brání okolnost, že oprávněná osoba byla odškodněna podle mezinárodních smluv uzavřených Československou republikou a jinými státy po druhé světové válce. V daném případě totiž došlo - podle Dohody mezi vládou ČSSR a vládou Kanady z roku 1973 - k vypořádání nároků fyzických osob, které byly kanadskými občany ke dni vstupu této Dohody v platnost a jež byly nebo jejich zákonní předchůdci byli kanadskými občany ke dni vstupu v platnost opatření znárodňovacích, vyvlastňovacích, převzetí do správy nebo jiných podobných zákonných nebo administrativních opatřeních nebo ke dni, kdy byla příslušná opatření proti jejich majetku, právům nebo zájmům poprvé uplatněna. Československá vláda za tímto účelem zaplatila částku 3.250.000 kanadských dolarů a tím byla zproštěna závazků, týkajících se všech otázek řešených touto Dohodou.
Protože v průběhu správního řízení bylo prokázáno, že stěžovatel uplatnil požadavek na odškodnění za majetek po svém otci D. R., že jeho žádosti bylo vyhověno a že mu bylo zaplaceno odškodnění ve smyslu citované Dohody, dospěl okresní úřad k závěru, že majetkový podíl D. R. byl vypořádán a odškodněn mezivládní Dohodou z roku 1973. Rovněž podíl M. R. prý byl zmíněnou Dohodou vypořádán a odškodněn, přičemž odškodnění prokazatelně převzala "vykonatelka" (správně vykonavatelka) pozůstalosti po M. R. F. L. R..
Proto správní orgán dospěl k závěru, že v daném případě nebyly splněny předpoklady ustanovení §2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb., jelikož došlo k odškodnění podle citované Dohody z roku 1973.
Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví označeným rozsudkem citovaná rozhodnutí Okresního úřadu Louny - okresního pozemkového úřadu potvrdil.
V odůvodnění tohoto rozsudku krajský soud především uvedl, že se ztotožnil s právním názorem správního orgánu ohledně odškodnění stěžovatele dle mezivládní Dohody z roku 1973, takže nebyla splněna podmínka úspěšné restituce, stanovená v ustanovení §2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb. V tomto směru prý není relevantní, že předmětná Dohoda nebyla ratifikovaná zákonodárným sborem a že nebyla publikovaná ve Sbírce zákonů a není podstatné, jaká výše odškodnění byla oprávněným osobám vyplacena.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména uvádí, že napadenými rozhodnutími porušily jak krajský soud, tak i okresní úřad jeho základní práva, zakotvená v čl. 1, 3 odst. 1, 11 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 4, 83, 90 a 95 Ústavy ČR.
Stěžovatel především namítá, že citované orgány veřejné moci při svém rozhodování vzaly v úvahu zmíněnou mezivládní Dohodu, která sice nabyla účinnosti dne 22. 6. 1973, avšak "nikdy se nestala součástí právního řádu ČSSR a na základě recepčních norem ani právního řádu nástupnického státu, tedy České republiky." Stěžovatel tvrdí, že v daném případě nedošlo k uspokojení jeho restitučního nároku výhradně z důvodu existence zmiňované mezivládní Dohody, která - podle jeho názoru - nemá povahu mezinárodní smlouvy ve smyslu citovaného ustanovení zákona č. 243/1992 Sb.
Kromě toho stěžovatel tvrdí, že ve slovech "ani nebyla odškodněna podle mezinárodních smluv mezi Československou republikou a jinými státy po druhé světové válce" je napadená část §2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb. v rozporu s principem rovnosti, zakotveném v čl. 3 odst. 1 Listiny a čl. 1 Ústavy ČR. Stěžovatel uvádí, že krajský soud měl za daných okolností postupovat dle čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR a že tedy měl sám navrhnout Ústavnímu soudu zrušení citovaného ustanovení zákona, a to právě z důvodu namítané diskriminace. V tomto směru stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu č. 164/1994 Sb., kterým byla jako diskriminující zrušena podmínka trvalého pobytu v zákoně č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. V daném případě prý právní předchůdci stěžovatele ztratili vlastnické právo k majetku, který byl již před II. světovou válkou ohodnocen na cenu 20 mil. Kč a odškodnění od kanadské vlády činilo toliko několik tisíc kanadských dolarů, "tedy částky, která by byla v každé společenské formaci 20. století považována s ohledem na obrovský nepoměr hodnoty majetku a poskytnutého odškodnění za maximálně zálohu a příslib budoucího vyrovnání".
Proto stěžovatel navrhl, aby byl napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušen a aby byla zrušena v ustanovení §2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb. slova "ani nebyla odškodněna podle mezinárodních smluv mezi Československou republikou a jinými státy po druhé světové válce".
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že podstata ústavní stížnosti a s ní spojeného návrhu na zrušení některých slov v ustanovení §2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb. spočívá v tom, že prý předmětná mezivládní Dohoda nikdy nebyla součástí našeho právního řádu a že zamítnutí restitučního nároku stěžovatele toliko s poukazem na tuto Dohodu představuje jeho diskriminaci.
Ústavní soud shledal, že se problematikou mezivládních dohod, týkajících se vypořádání nároků fyzických osob, které byly cizími státními příslušníky a na něž byla uplatněna konfiskační opatření, zabýval již v některých svých dřívějších rozhodnutích, na které pro stručnost odkazuje.
V usnesení ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. II. ÚS 305/01, Ústavní soud judikoval, že "náhradové dohody nepochybně nejsou a ani nebyly součástí českého (československého) právního řádu. Znamená to ovšem toliko to, že subjekty českého práva nejsou přímými adresáty práv a povinností z nich (takovými adresáty jsou vlády a další orgány obou států) a nemohou se jich přímo ani dovolat před národními soudy. Dlužno dodat, že přímá vnitrostátní použitelnost evidentně nebyla smluvními stranami vůbec zamýšlena." Jedná se totiž z povahy věci o dohody o výkonu diplomatické ochrany příslušného cizího státu vůči československému státu, na niž nemá občan smluvní strany nárok, jelikož rozhodnutí o výkonu diplomatické ochrany občana zůstává výlučně v moci státu. "Přímá použitelnost by byla proto v rozporu se smyslem náhradové dohody. Předmětem náhradové dohody je ostatně globální částka určená k odškodnění, nikoli individualizovaná peněžní plnění ve vztahu k jednotlivým odškodňovaným fyzickým či právnickým osobám. Jednotlivcům plynuly z náhradových dohod výhody, nikoli přímé nároky. Ke vzniku konkrétního nároku bylo třeba, aby příslušná vláda rozhodla o individuálním odškodnění každého dotčeného občana z uvedené globální částky."
K tomu také v souzené věci zjevně došlo, což v ústavní stížnosti uvádí i sám stěžovatel, byť výši poskytnutého odškodnění zpochybňuje.
K závaznosti tzv. náhradových dohod Ústavní soud v citovaném usnesení ze dne 23. 7. 2002 dále uvedl, že tyto dohody "jsou ovšem samozřejmě závazné podle mezinárodního práva a orgány státu jsou povinny se jimi řídit. Vyplývá to z principů právního státu (čl. 1 Ústavy). Jedná se sice toliko o dohody mezivládní, jež tudíž přímo zavazují pouze vlády obou států, některá jejich ustanovení se však týkají i orgánů soudních. Pokud soudní orgány postupují podle těchto náhradových dohod, nemůže být jejich postup považován druhou smluvní stranou za porušení mezinárodního práva a podle českého práva nemůže jít o postup protiústavní."
Ústavní soud proto konstatuje, že námitka stěžovatele, zpochybňující závaznost předmětné mezivládní Dohody, je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud odkazuje rovněž na svůj dříve vyslovený právní názor, judikovaný právě ve vztahu k předmětné Dohodě mezi vládou ČSSR a Kanady (usnesení sp. zn. III. ÚS 102/01, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 22, str. 367), podle něhož na základě náhrady vyplacené kanadské vládě mající za následek plné a konečné vypořádání kanadských nároků vůči čs. státu a jeho občanům "nelze pod aspekty ústavně zaručených základních práv a svobod nic namítat proti názoru Nejvyššího soudu, dle něhož o majetkové křivdě nelze uvažovat, pokud byl nárok uspokojen jiným způsobem, a to především z toho důvodu, že tím došlo k naplnění účelu zákona č. 87/1991 Sb."
Ústavní soud dále poukazuje na nález ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. I. ÚS 306/01, v němž judikoval, že "ve své rozhodovací činnosti upřednostňuje materiální (a nikoliv formální) pojetí právního státu a interpretaci právních norem z hlediska jejich účelu a smyslu a proto připouští, že není v rozporu se smyslem zákona č. 87/1991 Sb., jestliže ke zmírnění některých majetkových křivd došlo jinou formou než prostřednictvím citovaného zákona, jelikož účelem restitučních předpisů bylo pouze zmírnění některých majetkových křivd, k nimž v rozhodném období došlo. Jestliže tedy ke zmírnění těchto křivd právního předchůdce stěžovatele již došlo jiným způsobem, a to na základě mezivládní dohody, nelze ve vyloučení uplatněného restitučního nároku z režimu zákona č. 87/1991 Sb. spatřovat rysy protiústavnosti."
S odkazem na citovanou konstantní judikaturu Ústavní soud připomíná, že z preambule zákona č. 229/1991 Sb. a rovněž zákona č. 243/1992 Sb. je zřejmé, že účelem těchto restitučních zákonů je pouze zmírnit některé zákonem stanovené majetkové křivdy, k nimž došlo v období komunistické totality, a že v rámci restitučního procesu není možné odstranit křivdy všechny.
Pokud stěžovatel v této souvislosti poukazuje na nález č. 164/1994 Sb. a brojí proti tvrzené diskriminaci některých oprávněných osob, nezbývá Ústavnímu soudu než upozornit na zásadní skutkovou odlišnost mezi oběma situacemi. Jestliže totiž Ústavní soud shledal podmínku trvalého pobytu, obsaženou v zákoně č. 87/1991 Sb., jako diskriminující a odporující samotnému smyslu restitucí, neboť bezdůvodně z restitučního procesu vylučovala značnou skupinu restituentů, jedná se v případě vyloučení oprávněných osob z důvodu jejich dřívějšího odškodnění na základě tzv. mezivládních náhradových dohod o kvalitativně zcela jinou situaci, spočívající v tom, že restitučnímu nároku nemůže být vyhověno, pokud oprávněná osoba již byla v minulosti odškodněna. Tento výklad je podle názoru Ústavního soudu ústavně konformní a odpovídá shora popsanému smyslu restitučního procesu, který spočívá v nápravě toliko některých majetkových křivd. Jinak řečeno, materiálnímu smyslu restitučního zákona neodporuje, jestliže zákonodárce z restitučního procesu vyloučí osoby, které již byly odškodněny jiným způsobem - v tomto případě na základě mezinárodní dohody.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost i návrh na zrušení slov "ani nebyla odškodněna podle mezinárodních smluv mezi Československou republikou a jinými státy po druhé světové válce" v ustanovení §2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a), b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. prosince 2002
JUDr. Vladimír Klokočka předseda senátu