ECLI:CZ:US:2002:1.US.688.01
sp. zn. I. ÚS 688/01
Usnesení
I. ÚS 688/01
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti A. P., zastoupeného JUDr. M. P., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 10. 2001, sp. zn. 22 Ca 503/99, rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 30. 9. 1999, č. j. 3753/130/99, a proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu v Ostravě I ze dne 23. 2. 1999, č. j. 26529/99/388910/7020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Finanční úřad Ostrava I (dále jen "správce daně") dodatečným platebním výměrem ze dne 23. 2. 1999, č. j. 26529/99/388910/7020, podle zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o dani z přidané hodnoty") a §46 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o správě daní a poplatků"), vyměřil stěžovateli daň z přidané hodnoty ve výši 3 009 100 Kč za zdaňovací období 6., 7. a 8. měsíce roku 1995 a 10. měsíce roku 1996.
Finanční ředitelství v Ostravě rozhodnutím ze dne 30. 9. 1999, č. j. 3753/130/99, stěžovatelovo odvolání proti tomuto dodatečnému platebnímu výměru zamítlo. V odůvodnění zejména uvedlo, že stěžovatel v průběhu daňové kontroly řádně neprokázal jím uváděné skutečnosti v přiznáních k dani z přidané hodnoty, neboť nepředložil účetní evidenci k předmětným zdaňovacím obdobím ani jiné důkazní prostředky, ačkoliv byl k tomuto správcem daně opakovaně vyzván a poučen o dalším postupu v případě nesplnění těchto požadavků. Správce daně tedy nemohl za zdaňovací období stanovit daňovou povinnost dokazováním podle ust. §31 odst. 1 až 4 zákona o správě daní a poplatků, a byl proto oprávněn za tato zdaňovací období stanovit daňovou povinnost za použití pomůcek v souladu s ust. §31 odst. 5 citovaného zákona.
V záhlaví uvedeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě správní žalobu proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Ostravě o přezkoumání jeho výše citovaného rozhodnutí zamítl a rozhodl, že žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. Krajský soud nepovažoval za důvodnou námitku, že Finanční úřad Ostrava I. nebyl prý místně příslušným správcem daně. V odvolání stěžovatel tuto námitku neuplatnil a navíc uvedl takovou adresu svého bydliště, že nebyl důvod pochybovat o místní příslušnosti správce daně.
Krajský soud v Ostravě dále za důvodné neshledal ani stěžovatelovo tvrzení, že pro stanovení daně na základě pomůcek nebyly splněny zákonné podmínky. Podle názoru soudu v uvedené souvislosti neobstála ani stěžovatelova námitka týkající se časového prostoru pro opatření kopií (odcizených) dokladů, neboť pro tento účel měl stěžovatel k dispozici období delší jednoho roku, když navíc nereagoval na čtyři výzvy správce daně a neprojevil tak ani minimální snahu přispět k tomu, aby jeho daňová povinnost mohla být stanovena dokazováním. Správní soud proto došel k závěru, že žalované finanční ředitelství nepochybilo, když rozhodnutí správce daně přezkoumalo ve smyslu ustanovení §50 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků pouze z pohledu dodržení zákonných podmínek pro stanovení daně podle pomůcek (tj. daně stanovené ve smyslu ustanovení §31 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků). Ustanovením §50 odst. 5 citovaného zákona je stanoven jiný (omezený) rozsah povinného přezkumu odvoláním napadeného rozhodnutí, než ten, který předpokládá ustanovení §50 odst. 3 citovaného zákona. Krajský soud, který v souzené věci odkázal i na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 21. 3. 1995, sp. zn. III. ÚS 215/94, a ze dne 28. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 285/96 (týkající se problematiky stanovení daně podle pomůcek a rozsahu přezkumné činnosti odvolacího orgánu a správního soudu), proto správní žalobu zamítl, neboť jí napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem (§250j odst. 1 o. s. ř.).
Uvedená rozhodnutí orgánů veřejné moci napadl stěžovatel ústavní stížností s odvoláním na tvrzené porušení čl. 4 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Podle jeho názoru odvolací a přezkumné orgány pouze "opisují důvody pro dodatečné doměřenou daň, které byly uvedeny v platebním výměru Finančního úřadu Ostrava". Pokud jde o tvrzení, že neunesl důkazní břemeno, poukazuje na to, že větší část odcizených dokladů - přes obtížnost s tím spojenou - zajistil, avšak tyto doklady prý nezajímaly žádný z rozhodujících orgánů. Podle stěžovatele se v daném případě jedná o "zvůli státní moci", jejímž následkem může být likvidace jeho podniku. Stěžovatel se dále domnívá, že dodatečně doměřenou daň vyměřil místně nepříslušný finanční úřad, neboť jeho příslušnost byla posuzována podle toho, co měl uvedeno v občanském průkazu a ne podle toho, kde skutečně (prý od roku 1992) trvale bydlel.
Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření k ústavní stížnosti pouze stručně uvedl, že stížnost považuje za nedůvodnou a zcela odkázal na své vyjádření k ústavní stížnosti téhož stěžovatele, vedené pod sp. zn. I. ÚS 81/01. V tomto vyjádření konstatoval, že podstata námitek obsažených v ústavní stížnosti je totožná se žalobními důvody obsaženými v žalobě stěžovatele proti citovanému rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě a lze proto plně odkázat na odůvodnění jeho rozsudku ze dne 8. 11. 2000, č. j. 22 Ca 518/99. Krajský soud se dále s odkazem na ustanovení §31 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků domnívá, že pokud nesplní daňový subjekt při dokazování jim uváděných skutečností některou ze svých zákonných povinností tak, že nelze daňovou povinnost stanovit dokazováním podle odst. 1 - 4 §31 cit. zákona, je správce daně oprávněn stanovit daňovou povinnost za použití pomůcek. Nelze proto část daně stanovit dokazováním a část za použití pomůcek, ale celá daň musí být vždy stanovena jedním z uvedených způsobů. Proto byly zákonné podmínky pro stanovení daně z příjmu fyzických osob za rok 1995 za použití pomůcek v souzené věci splněny.
Finanční ředitelství v Ostravě ve svém vyjádření konstatovalo, že ve stížnosti jsou stěžovatelem namítány stále stejné argumenty jako v jeho odvolání proti napadenému rozhodnutí Finančního úřadu Ostrava I. a následně i ve správní žalobě a proto zcela odkázalo na odůvodnění svého rozhodnutí. Finanční úřad Ostrava I. ve vyjádření stručně rekapituloval zkoumaný případ a odkázal na napadená rozhodnutí.
II.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že obsahově shodnou ústavní stížností téhož stěžovatele se již zabýval v řízení, vedeném pod sp. zn. I. ÚS 81/01. Stížnosti se liší pouze napadenými rozhodnutími (v citovaném případě se jednalo o daň z příjmů fyzických osob), z hlediska skutkového však jde v zásadě o totožnou problematiku, čemuž odpovídá i obsah ústavních stížností a stěžovatelova ústavněprávní argumentace. Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by ve zkoumaném případě byl dán důvod odchýlit se od závěrů, ke kterým dospěl ve shora uvedené věci, nezbývá než zopakovat, že stěžovatelovo právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nebylo porušeno. Především je zřejmé, že stěžovateli nebylo nijak bráněno v tom, aby se ochrany práv zákonem stanoveným způsobem u správního soudu domáhal; tohoto práva také využil. Sám Krajský soud v Ostravě v odůvodnění rozsudku uvedl, že vycházel ze skutkového stavu v době vydání správní žalobou napadeného rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě (§250i odst. 1 o. s. ř.) a v případě stěžovatelem (až ve správní žalobě) namítané místní nepříslušnosti správce daně poukázal na důvod, proč se Finanční ředitelství v Ostravě jako odvolací orgán touto otázkou nezabýval, a to ani z vlastní iniciativy. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí dále náležitě vyložil obsah ustanovení §31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků (které zakládá důkazní povinnost daňového subjektu; zde správní soud také správně poukázal na dostatečné dlouhé období pro obstarání účetních dokladů stěžovatelem), na ustanovení §31 odst. 5 citovaného zákona (podmínky stanovení daně podle pomůcek jako náhradního způsobu stanovení daně) a z toho plynoucí důsledky pro přezkoumání odvolání, které směřuje proti rozhodnutí správce daně, o dani stanovené podle pomůcek (§50 odst. 5 téhož zákona). Krajský soud poté postupoval a rozhodl v souladu s ustanovením §250j odst. 1 o. s. ř.
Ústavní soud - který není součástí soustavy obecných soudů (a není tedy běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví) - dále připomíná, že se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní předpisy. Ústavní soud dále neshledal (ve smyslu své ustálené judikatury: srov. např. sp. zn. III. ÚS 84/94 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1. Praha, C.H. Beck 1995, str. 257; sp. zn. III. ÚS 166/95 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4., vydání 1. Praha, C.H. Beck 1996, str. 255), že by existoval výrazný nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry obou orgánů státní finanční správy a Krajského soudu v Ostravě, který by pak založil rozpor napadených rozhodnutí s čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud ve své judikatuře, například v usnesení ze dne 28. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 285/96, ostatně konstatoval, že aplikace ustanovení §50 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků je vázána na ustanovení §31 odst. 5 citovaného zákona. Toto ustanovení jako náhradní způsob stanovení daně (tj. pokud daňový subjekt svá tvrzení nedokáže, ani pochybnosti nevyvrátí) upravuje oprávnění správce daně stanovit daň podle pomůcek a v případě přezkumné činnosti odvolacího orgánu tento zkoumá pouze dodržení zákonných podmínek pro použití tohoto způsobu stanovení daně. Za tohoto stavu je zřejmé, že napadenými rozhodnutími nedošlo ani k (stěžovatelem tvrzenému) porušení čl. 4 odst. 1 Listiny, z něhož plyne, že povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích. Argumentace všech orgánů veřejné moci byla dle názoru Ústavního soudu správná a z ústavněprávního hlediska přijatelná.
Je tedy zřejmé, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení žádných ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, ať již jím tvrzených, nebo jiných a Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl v souladu s ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 12. června 2002
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu