ECLI:CZ:US:2002:1.US.95.02
sp. zn. I. ÚS 95/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelky R. - J. R., spol. s r.o., zastoupené advokátem Mgr. V. M., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2001, čj. 28 Ca 103/2000-31, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 11. 2. 2002 se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2001, čj. 28 Ca 103/2000-31, kterým byla zamítnuta její žaloba o přezkoumání rozhodnutí Celního ředitelství Praha ze dne 20. 7. 1999, sp. zn. 8854/99-01/17, jímž bylo zamítnuto její odvolání a potvrzeno rozhodnutí Celního úřadu Praha 4 ze dne 8. 4. 1999, čj. TR-0-44/99. Posledně uvedeným rozhodnutím jí byla uložena pokuta 30.000,- Kč za celní přestupek podle ust. §293 písm. d) zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "celní zákon"), jehož se dopustila tím, že v příslušné jednotné celní deklaraci uvedla nesprávnou položku celního sazebníku, čímž došlo ke krácení cla a daně z přidané hodnoty.
Stěžovatelka tvrdí, že napadeným rozsudkem bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na přezkoumání zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy, právo na spravedlivý proces a princip rovnosti práv účastníků řízení, přičemž poukázala na čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 96 Ústavy České republiky ("Ústava").
Stěžovatelka uvedla, že její právní předchůdce v průběhu let 1993 až 1997 dovezl ze zahraničí k výkonu své podnikatelské činnosti 17 motorových vozidel. S ohledem na to, že zařazení vozidla pod položku, resp. podpoložku, celního sazebníku nebylo jednoznačné a výklad celního sazebníku neměla k dispozici, vozidlo vždy bylo předvedeno celníkovi Celního úřadu v České Lípě, před předložením celního prohlášení. Následnou kontrolou dne 10. 11. 1998 Celní úřad v České Lípě dospěl k závěru, že všechna dovezená vozidla byla pod položku celního sazebníku zařazena nesprávně, což bylo důvodem pro uložení pokuty za celní delikt, a vydání dodatečného platebního výměru na clo a daň z přidané hodnoty. Stěžovatelka tvrdí, že Městský soud v Praze při přezkoumávání zákonnosti rozhodnutí žalovaného správního orgánu pochybil, neboť se řídil nesprávným právním názorem, opřeným o nesprávný výklad ustanovení §105 odst. 4, §104 odst. 1 písm. d) a e) a §127 odst. 1 až 3 celního zákona, a dále že v rozporu se zásadou rovnosti účastníků řízení před soudem akceptoval námitku žalovaného celního ředitelství, že vozidlo nebylo v celním prohlášení popsáno tak, aby to umožnilo jeho identifikaci a kontrolu správnosti zařazení do podpoložky celního sazebníku, ačkoliv důvodem pro uložení sankce za celní delikt bylo nesprávné zařazení vozidla do položky celního sazebníku. Stěžovatelka je toho názoru, že za správnost zařazení zboží do podpoložky celního sazebníku a za stanovení celní sazby, odpovídá celní úřad, neboť se jedná o náležitosti rozhodnutí o propuštění zboží do navrženého režimu. Tento právní názor údajně zastávají i některé soudy, přičemž poukázala na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 6. 1999 ve věci sp. zn. 22 Ca 409/98, uveřejněný v Bulletinu advokacie č. 5/2000 na str. 75. Za nesprávné nebo nepravdivé údaje ve smyslu §293 písm. d) celního zákona, za něž odpovídá deklarant, lze považovat dle jejího názoru pouze ty, jež se týkají zboží samotného (např. jeho kvality, množství, ceny).
Ústavní soud po přezkoumání ústavnosti stěžovatelkou napadených rozhodnutí Celního úřadu Praha 4, Celního ředitelství Praha a Městského soudu v Praze dospěl k následujícím závěrům.
V prvé řadě je na místě obecně uvést, že Ústavní soud - který není součástí soustavy obecných soudů (a není tedy běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví) - se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými (správními) soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy (srov. např. sp. zn. I. ÚS 108/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 2., Vydání 1., Praha, C.H. Beck 1995, str.165). Ústavní soud - jemuž tedy zpravidla nepřísluší přehodnocovat rozhodnutí obecných soudů - rovněž neshledal (ve smyslu své ustálené judikatury: srov. např. sp. zn. III. ÚS 84/94 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., Vydání 1., Praha, C.H. Beck 1995, str. 257; sp. zn. III. ÚS 166/95 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4., Vydání 1., Praha, C.H. Beck 1996, str. 255) extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry Celního úřadu Praha 4, Celního ředitelství Praha a Městského soudu v Praze.
Podstatou ústavní stížnosti je především tvrzení stěžovatelky o nezákonnosti napadeného rozsudku správního soudu a správních aktů jemu předcházejících, z čehož pak dovozuje porušení svého ústavně zaručeného základního práva obrátit se na nezávislý a nestranný soud s žádostí o přezkoumání zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy, zakotveného v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny. Dle přesvědčení Ústavního soudu uvedené tvrzení stěžovatelky obsahuje zjevný rozpor, neboť je evidentní, že k porušení základního práva na přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy by došlo tehdy, kdyby jí v rozporu s čl. 36 odst. 2 Listiny byla odepřena možnost domáhat se tohoto svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popřípadě pokud by soud odmítl jednat a rozhodnout o jí podaném návrhu nebo pokud by zůstal bez zákonného důvodu nečinným. To se v souzené věci nestalo. Skutečnost, že správní soud v napadeném rozsudku vyslovil právní názor, se kterým stěžovatelka nesouhlasí, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Pokud tedy jde o tvrzené porušení čl. 36 Listiny, Ústavní soud neshledal, že by postupem správního soudu byla stěžovatelka zkrácena na svém právu na spravedlivý proces tak, jak je v citovaném ustanovení Listiny zaručeno a jak bylo toto právo Ústavním soudem opakovaně v jeho ustálené judikatuře vyloženo. Tvrdila-li stěžovatelka v ústavní stížnosti, že byla zkrácena na svém právu na spravedlivý proces tím, že správní soud v její věci dospěl k jinému právnímu závěru, než je názor stěžovatelky, a neuvádí-li další skutečnosti, které by svědčily o porušení citovaného článku Listiny, pak nezbývá, než takovéto tvrzení stěžovatelky hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry správního soudu a v důsledku toho stěžovatelku odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ve vztahu ke znakům spravedlivého procesu daného hlavou pátou Listiny.
Pokud jde o poukaz stěžovatelky na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 6. 1999, ve věci sp. zn. 22 Ca 409/98, je Ústavní soud toho názoru, že posouzení skutečnosti, zda specifikace předmětného motorového vozidla, uvedená v odstavci 31 jednotné celní deklarace, je dostačující k tomu, aby umožnila řádnou kontrolu správnosti zařazení zboží do odpovídající podpoložky celního sazebníku, je výlučnou záležitostí správního soudu.
Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že se ztotožnil s právním názorem Městského soudu v Praze vyjádřeným v napadeném rozsudku, tedy že se celní orgány dozvěděly o tom, že stěžovatelka porušila povinnost vyplývající z celních předpisů, jestliže nesprávně zařadila zboží do podpoložky celního sazebníku, až následnou kontrolou dne 10.11.1998, a že je tedy zachována jednoletá lhůta pro uložení sankce za celní delikt. Zboží sice bylo propuštěno do navrženého režimu, avšak skutečnost, že nebyla provedena celní kontrola, se orgány celní správy dozvěděly až následnou kontrolou obchodních dokladů dne 10.11.1998 a proto ve shodě s ustanovením §293 písm. d) celního zákona uložily sankci rozhodnutím, jež nabylo právní moci dne 27. 7. 1999. Jednoroční lhůta pro uložení sankce byla tedy zachována. Zmocnění k provádění následné kontroly plyne z ustanovení §127 celního zákona. Celní orgány tak postupovaly zcela ve shodě s právní úpravou.
Je tedy zřejmé, že napadenými rozhodnutími nedošlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelky, které jsou zaručeny ústavními zákony.
Za tohoto stavu věci Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů,].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. října 2002
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda senátu Ústavního soudu
-