ECLI:CZ:US:2002:2.US.200.01
sp. zn. II. ÚS 200/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatele J. P., zastoupeného advokátkou Mgr. I. T., o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 28. 11. 2000, čj. 11 T 16/2000-100, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 2. 2001, čj. 12 To 8/2001-113, za účasti Okresního soudu v Náchodě a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která Ústavnímu soudu došla dne 30. 3. 2001 a i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí Okresního soudu v Náchodě a Krajského soudu v Hradci Králové. Namítá, že obecné soudy jejich vydáním porušily ústavní principy České republiky jako právního státu a zasáhly do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, obsaženého v hlavě páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhl, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Náchodě, sp. zn. 11 T 16/2000, z něhož zjistil následující:
Okresní soud v Náchodě rozsudkem ze dne 28. 11. 2000, čj. 11 T 16/2000-100, uznal stěžovatele vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 trestního zákona. Za to ho odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců. Výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu jednoho a půl roku. Dále ho zavázal k náhradě škody. Dle skutkové věty, která je součástí výroku rozsudku, se stěžovatel trestného jednání dopouštěl v době od 9. 9. 1999 do ledna 2000 v Otovicích, kde převzal postupně od B. P. částku 162.756,- Kč na nákup osobního vozidla v zahraničí, na jeho opravy a úhrady poplatků spojených s proclením vozidla a pojištěním. Vozidlo neopatřil, s poškozenou odmítl dále jednat a peníze jí nevrátil. Po zhodnocení důkazů dospěl soud k závěru, že výpovědi poškozených P. a V. a svědků K., E. a H. ve spojení s listinnými důkazy tvoří logickou soustavu vzájemně se doplňujících důkazů, která umožňuje učinit závěr, že skutkový děj tak, jak byl popsán ve výroku, se skutečně stal, a stěžovatel je za něj plně trestně odpovědný.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel ihned po jeho vyhlášení odvolání, které nezdůvodnil.
Krajský soud v Hradci Králové odvolání stěžovatele usnesením ze dne 1. 2. 2001, čj. 12 To 8/2001-113, zamítl. Konstatoval, že skutková zjištění učiněná nalézacím soudem jsou správná a úplná a odpovídají řádně provedeným důkazům. Odvolací soud se ztotožnil i se zhodnocením důkazů, právním posouzením věci a uloženým trestem. V podrobnostech odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně. Nepřisvědčil námitce stěžovatele, že vztahy mezi ním a poškozenou P. nebyly dobré, a že tudíž jde o komplot proti němu. Vyšel ze zjištění, že stěžovatel v minulosti poškozené opravoval auto a v době, kdy mělo dojít k trestné činnosti, jí sám vyplňoval žádost o příspěvek na auto. Nelze přehlédnout, že sám tvrdil, že poškozené slíbil sehnat auto, což by jistě neučinil, kdyby vztahy mezi oběma rodinami nebyly dobré. Potvrdil, že se nalézací soud zabýval drobnými rozpory zjištěnými ve výpovědích poškozené a její dcery a vysvětlil, kterým údajům uvěřil a z jakého důvodu neuvěřil svědkům obhajoby. V této souvislosti odvolací soud upozornil na rozpory i ve výpovědích svědkyň H. Š. a Š. P.
Stěžovatel napadl rozhodnutí obou obecných soudů projednávanou ústavní stížností. Namítá v ní, že důkazy provedené v jeho prospěch soud nehodnotil se stejnou pečlivostí jako důkazy obžaloby. Jeho odůvodnění, proč považoval výpovědi svědkyň H. Š. a Š. P. za nevěrohodné, stěžovatel považuje za nedostatečné. Soud se dále nezabýval skutečností, že trestní oznámení na něho bylo učiněno následující den poté, co mu měla poškozená P. vrátit 45.000,-Kč. Zpochybnil skutečnost, že tuto částku stěžovatel vlastnil, aniž by k tomu provedl důkaz. Odsoudil ho na základě svědectví poškozené a její dcery, která je zdravotně postižená a u hlavního líčení měla problémy s vyjadřováním, a na základě svědectví "nestranného" svědka K., který nebyl schopen u jednání ve věci žaloby o zaplacení částky 45.000,- Kč potvrdit skutečnosti, které vypovídal v trestním řízení. Stěžovatel upozornil na to, že v průběhu trestního stíhání podal stížnost proti vyšetřovateli, který si o ní sám rozhodl. Má za to, že nesprávným rozhodnutím o vině a trestu se soudy obou stupňů dostaly do rozporu se zákony. V tomto směru odkazuje na všechna podání, která jsou založena ve spise a obsahují jednotlivé námitky o vině a trestu.
Ústavní soud vyzval dle §42 odst. 3 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení Okresní soud v Náchodě a Krajský soud v Hradci Králové, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Okresní soud v Náchodě ve svém vyjádření poukázal na to, že předmětem napadeného trestního řízení bylo předání částky 162.756,- Kč poškozenou stěžovateli, a to na zakoupení nového osobního auta. Soud vyhověl všem důkazním návrhům s tímto případem souvisejícím. Důkazy hodnotil jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Připomněl, že zásada volného hodnocení důkazů je vybudována na vnitřním přesvědčení orgánů činných v trestním řízení, které není projevem libovůle, ale vytváří se přísně logicky na základě právních předpisů, přičemž se opírá o právní vědomí, o všestranné a logické zhodnocení důkazů a jejich vzájemných souvislostí, s přihlédnutím ke všem okolnostem případu. Dle názoru soudu byly všechny principy v dané věci dodrženy. V podrobnostech odkázal na odůvodnění obou rozhodnutí, kde se soudy podrobně vyjádřily k jednotlivým důkazům, jejich důkazní síle i k námitkám obhajoby. Neztotožnil se s názorem stěžovatele, že by důkazy provedené v jeho prospěch nebyly hodnoceny se stejnou pečlivostí jako důkazy obžaloby. K námitce ohledně stížnosti proti vyšetřovateli soud uvedl, že stěžovatel svým přípisem z 12. 6. 2000 vznesl řadu námitek proti postupu, ale zejména proti osobě vyšetřovatele. Vyšetřovatel toto podání zhodnotil dle §59 odst. 1 trestního řádu jako vznesení námitky proti němu a usnesením ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. ČVS: OVNA-398/2000, rozhodl dle §30 odst. 1 trestního řádu o tom, že není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení. Usnesení bylo stěžovateli doručeno 27. 6. 2000. Odsouzený si proti němu nepodal stížnost. V postupu vyšetřovatele soud neshledal žádné závažné pochybení, které by mělo za následek porušení procesních práv stěžovatele. Závěrem navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta.
Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření upozornil na to, že stěžovatel v ústavní stížnosti namítá stejné skutečnosti, které uváděl již v průběhu trestního řízení a jimiž se obecné soudy zabývaly. Odkázal proto na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví. Není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe přejímat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy).
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů. Zdůrazňuje, že soudy nehodnotily důkazy provedené v jeho prospěch se stejnou pečlivostí jako důkazy obžaloby. Tím měly porušit jeho ústavně zaručené právo na soudní a jinou právní ochranu. Ústavní soud k tomu považuje za nutné uvést, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem není skutkově a právně objasňovat věci, jež patří do pravomoci obecných soudů. Nepřísluší mu ani hodnotit provedené důkazy. Je však oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým postupem porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody, zakotvené v Ústavě, Listině nebo mezinárodních smlouvách dle čl. 10 Ústavy. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít pouze tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními (srov. III. ÚS 84/94, IV. ÚS 575/2000).
Stěžovatel namítá, že obecné soudy porušily zásadu volného hodnocení důkazů, zakotvenou v ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu, neboť ho odsoudily na základě zpochybněných výpovědí svědků. Důkazy obhajoby nehodnotily údajně stejně pečlivě jako důkazy obžaloby. Ústavní soud připomíná, že zásada volného hodnocení důkazů, upravená v ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu, vyplývá z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy). Tato zásada znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a o váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se objeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu, při němž soudy nemohou postupovat libovolně. Vnitřní přesvědčení soudu o správnosti skutkového zjištění musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení musí být tudíž odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí z provedeného dokazování.
V projednávané věci Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy porušily zásadu volného hodnocení důkazů. Soud prvého stupně provedl nezbytné důkazy potřebné pro zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 trestního řádu). Vyhověl všem důkazním návrhům obžaloby i obhajoby, které s projednávanou věcí souvisely. Nad rámec dokazování provedeného v přípravném řízení vyslechl na návrh stěžovatele svědkyně H. Š. a Š. P. Provedené důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 trestního řádu vyhodnotil a dovodil z nich závěr o vině stěžovatele. V odůvodnění svého rozsudku podrobně vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se řídil při jejich hodnocení (§125 trestního řádu). Odvolací soud, aniž by dokazování opakoval či doplňoval, potvrdil správnost a úplnost skutkových zjištění a odkázal na závěry nalézacího soudu. Za situace, kdy stěžovatel své zavinění zcela popíral a naopak tvrdil, že mu poškozená dluží z titulu půjčky 45.000,- Kč, vycházel nalézací soud ze svědeckých výpovědí poškozené B. P. a svědků Z. V. a Z. K., jež zhodnotil jako přímé důkazy. Těmto svědeckým výpovědím dle zjištění soudu korespondují další nepřímé důkazy, a to výpovědi svědků K. E. a I. H. a důkazy listinné. V odůvodnění svého rozhodnutí se soud podrobně zabýval rozpory zjištěnými ve výpovědích poškozené, s nimiž se vypořádal. Nepovažoval je pro posouzení věci za podstatné. I přes naznačené rozpory posoudil výpověď poškozené jako věrohodnou s tím, že zůstala neměnná, pokud jde o základní skutečnosti. Ani v případě svědků V. a K. soud neshledal natolik závažné rozpory, že by to zpochybnilo věrohodnost jejich výpovědí. Ústavní soud nemůže přisvědčit námitce stěžovatele, že svědkyně V. jako osoba vážně zdravotně postižená měla mít problémy s vyjadřováním před soudem. Z obsahu protokolace její výpovědi, k níž neměl nikdo ze zúčastněných žádné námitky, žádná taková skutečnost nevyplývá. Zjištěné zdravotní postižení svědkyně není samo o sobě důvodem, pro nějž by měla být její výpověď hodnocena jako nevěrohodný důkaz.
Ústavní soud nemůže přisvědčit ani námitce stěžovatele, že soudy se stejnou pečlivostí nehodnotily důkazy obhajoby. Nalézací soud v odůvodnění rozsudku vysvětlil, proč neuvěřil odlišné verzi stěžovatele a korespondujícím výpovědím jeho manželky a tchýně o tom, že poškozená a svědkyně V. se nezúčastnily žádné z rodinných oslav, na níž by se dojednalo zprostředkování koupě vozu stěžovatelem pro poškozenou, a že to byl naopak stěžovatel, který jim poskytl finanční půjčku. Soudy obou stupňů se zabývaly důvody, proč neuvěřily tvrzení těchto svědkyň, kdy vedle snahy pomoci stěžovateli jako blízkému příbuznému konstatoval odvolací soud vzájemné rozpory v jejich výpovědích. Oba soudy považovaly za rozhodující tu skutečnost, že pravdivosti výpovědi poškozené a její dcery přisvědčuje výpověď nestranného svědka K. a nepřímo další svědecké výpovědi, mimo jiné výpověď svědka obhajoby B. Ústavní soud podotýká, že svědkyně H. Š. a Š. P. nebyly na rozdíl od svědků K. a V. přítomny výběru peněz a jejich předání stěžovateli, o této podstatné skutečnosti nic nevěděly, a nemohly ji tudíž potvrdit ani vyvrátit. Jejich výpovědi jako nepřímé důkazy měly pouze zpochybnit důkazy obžaloby. Jak již Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí, jedním z principů práva na řádný proces je nezbytná návaznost mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Je věcí obecného soudu, jak s rozpory mezi provedenými důkazy naloží, což vyplývá ze zásady vyjádřené v §2 odst. 6 trestního řádu, je však povinen důkazy odporující důkazům jiným hodnotit, tj. zdůvodnit, proč je odmítá či pokládá za nevěrohodné, a v odůvodnění je pak povinen své stanovisko přiměřeně vyložit (srov. I. ÚS 362/96). Této povinnosti obecné soudy dostály.
K námitce stěžovatele, že se soudy nezabývaly skutečností, že trestní oznámení na něho bylo podáno den poté, kdy mu poškozená měla vrátit vypůjčenou částku 45.000,- Kč, poukazuje Ústavní soud na obsah spisového materiálu. Z něho nevyplývá, že by takovou námitku stěžovatel v průběhu trestního řízení uplatnil, aby se jí mohly obecné soudy zabývat. Tvrzená půjčka nebyla předmětem trestního řízení a soud se jí zabýval pouze při hodnocení verze stěžovatele o tom, že od poškozené žádné peníze na zakoupení auta nepřevzal a naopak jí peníze půjčil. Ústavní soud nepovažuje za důvodnou ani námitku, že soudy bez jediného důkazu zpochybnily skutečnost, že vlastnil 45.000,- Kč. Nalézací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí v souvislosti s hodnocením výpovědi stěžovatele pouze uvedl, že se mu jeví málo pravděpodobné, že by stěžovatel, jenž má dluhy a jsou proti němu vedeny exekuce, vlastnil takovou finanční částku a nepoužil ji na úhradu dluhu, aby tak výkon rozhodnutí odvrátil. K tomuto závěru nedospěl samovolně, ale na základě spisů o nařízených exekucích, vedených u stejného soudu.
Námitku stěžovatele, že o jeho stížnosti proti vyšetřovateli rozhodoval sám vyšetřovatel, Ústavní soud posoudil jako neopodstatněnou. Stěžovatel ji totiž uvedl až v ústavní stížnosti, neuplatnil ji však v řízení před obecnými soudy, které tak nedostaly příležitost, aby se k ní mohly vyjádřit (srov. III. ÚS 326/97, II. ÚS488/2000). Z toho důvodu nemůže stěžovatel nyní soudům vytýkat porušení článku 36 Listiny. Z ústavního principu subsidiarity institutu ústavní stížnosti pak vyplývá, že se Ústavní soud nemůže zabývat námitkou, která mohla být stěžovatelem uplatněna před obecnými soudy, avšak uplatněna nebyla.
Ústavní soud konstatuje, že rozhodnutí obecných soudů, jež byla napadena ústavní stížností, nevybočují z mezí zákona. V nich učiněný závěr o vině stěžovatele je z ústavního hlediska akceptovatelný a není v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními. Právo na soudní a jinou ochranu, jehož se stěžovatel dovolává, nelze vykládat jako právo na úspěch ve věci. Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Za dané situace tak není oprávněn zasahovat do nezávislého rozhodování obecných soudů.
Vzhledem ke všemu uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 28. května 2002 JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu