ECLI:CZ:US:2002:2.US.233.01
sp. zn. II. ÚS 233/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatele Š. T., zastoupeného advokátem Mgr. Z. H., o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 10. 10. 2000, čj. 12 T 149/98-186, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 1. 2001, čj. 3 To 636/2000-205, za účasti Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 13. 4. 2001 a i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně. Tvrdí, že soudy těmito svými rozhodnutími porušily jeho ústavně zaručené právo na soudní a jinou právní ochranu dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s článkem 90 Ústavy.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Městského soudu v Brně, sp. zn. 12 T 149/98, z něhož zjistil následující:
Městský soud v Brně uznal rozsudkem ze dne 10. 10. 2000, čj. 12 T 149/98-186, stěžovatele a dalšího obžalovaného M. A. vinnými trestným činem podvodu dle §250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona a trestným činem poškozování cizích práv dle §209 odst. 1 písm. a) trestního zákona. Oba odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a pro výkon trestu je zařadil do věznice s dozorem. Oba zavázal i k náhradě škody. Jejich trestné jednání, popsané ve výroku rozsudku, spočívalo v tom, že každý za sebe uzavřeli leasingovou smlouvu na osobní automobil, který stěžovatel osobně a obžalovaný A. prostřednictvím jiné osoby vyvezli do Běloruska. Tam byla vozidla předána nezjištěným osobám. Oba pak ohlásili odcizení vozidla. V odůvodnění rozsudku soud konstatoval, že žádný z provedených důkazů nelze označit za důkaz přímý, existuje však celá řada důkazů nepřímých, jež oba obžalované usvědčují. Poukázal na prokázané skutečnosti, které obžalovaní označili za shodu okolností a jež dle jeho názoru tvoří ucelený řetězec nepřímých důkazů usvědčujících oba obžalované ze spáchání uvedených trestných činů. Tyto prokázané skutečnosti vylučují jiné hodnocení důkazní situace. Poukázal na četnost "náhod", z čehož dospěl k přesvědčení, že se nejedná o náhody, nýbrž o předem smluvenou trestnou činnost. Uvedl, že s ohledem na způsob páchání trestné činnosti, její charakter a cíle je zřejmé, že inspirace k jednání obžalovaných pocházela z téhož zdroje. Vyloučil jiný než zištný motiv jednání obou obžalovaných. Poukázal na evidentní vazbu svědkyň L. a Z. na obžalované a na skutečnost, že se objevují až při jednání soudu, aniž by o nich byla zmínka v přípravném řízení. Ze zjištěných skutečností nabyl přesvědčení o tom, že oba obžalovaní neměli již při podpisu leasingových smluv v úmyslu smluvené splátky hradit, což také nečinili. Jejich úmysl naopak směřoval k vyvezení aut do zahraničí a jejich předání za odměnu nezjištěné osobě. Vedeni snahou svou trestnou činnost zamaskovat oznámili následně odcizení aut policejním orgánům.
Proti rozsudku se oba obžalovaní odvolali. Stěžovatel nesouhlasil s hodnocením důkazů, odmítl propojení obou případů a poukázal na to, že je nutné vyjít z důkazní situace, která se týká pouze jeho jednání.
Krajský soud v Brně odvolání stěžovatele usnesením ze dne 24. 1. 2001, čj. 3 To 636/2000-205, zamítl. Konstatoval, že soud prvého stupně učinil ve věci úplná a správná skutková zjištění. Z důkazů provedených u hlavního líčení vyvodil odpovídající právní závěry. Své rozhodnutí pečlivě a podrobně odůvodnil a odvolací soud se s ním ztotožnil. Uvedl, že soudu prvého stupně nelze, pokud jde o způsob hodnocení důkazů, nic vytknout. Podotkl, že soud nehodnotil důkazy izolovaně, jak to činí obhajoba, ale ve vzájemných souvislostech a s ohledem na okolnosti případu. Ztotožnil se s nalézacím soudem v tom, že v jednání obou obžalovaných existuje řada podivných okolností a náhod, z nichž lze jednoznačně dovodit součinnost a koordinovanost jejich jednání, jež svědčí o podvodném úmyslu. Vedle argumentů uváděných soudem prvého stupně stran podivných náhod poukázal na další důkazy, jež potvrzují vzájemnou souvislost trestného jednání obžalovaných a svědčí o jeho naplánování. Ztotožnil se i s právní kvalifikací a uloženými tresty.
Stěžovatel napadl rozhodnutí obou obecných soudů projednávanou ústavní stížností. Soudy zohlednily dle jeho názoru nedostatečně některé skutečnosti. Zejména jednostranně vyhodnotily důkazy v neprospěch stěžovatele a nepřihlédly k důkazům obhajoby. Dospěly tak k chybnému hodnocení provedených důkazů. Stěžovatel poukázal na to, že v jeho neprospěch svědčily pouze nepřímé důkazy, které však neprokazují úmyslné jednání uváděné v rozsudku. Za této situace měl soud vycházet ze zásady "in dubio pro reo" a rozhodnout v jeho prospěch. Soud prvého stupně neobjasňoval stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch a neprospěch stěžovatele. Provedené důkazy hodnotil nikoli volně, nýbrž svévolně. Stěžovatel má za to, že pokud navrhl výslech svědků až v průběhu hlavního líčení, nemůže soud takové svědky odmítnout s odkazem na opožděné uplatnění takového návrhu. Za nezákonné považuje i rozhodnutí odvolacího soudu, jenž měl dle jeho názoru napadený rozsudek zrušit pro nejasnost a neúplnost skutkových zjištění a dále proto, že se nalézací soud nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí.
Ústavní soud vyzval dle §32 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení Městský soud v Brně a Krajský soud v Brně, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Městský soud v Brně uvedl, že neshledává důvody, které by mohly zvrátit či pozměnit jeho názor vyjádřený v odůvodnění rozsudku.
Krajský soud v Brně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, v němž vyjádřil názor na vinu stěžovatele i závěry, které ho vedly k tomu, že odvolání stěžovatele zamítl jako nedůvodné.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není další běžnou instancí v systému všeobecného soudnictví. Není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe přejímat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy).
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů. Zdůrazňuje, že soudy nehodnotily důkazy provedené v jeho prospěch se stejnou pečlivostí jako důkazy obžaloby. Tím měly porušit jeho ústavně zaručené právo na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud k tomu považuje za nutné uvést, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem není skutkově a právně objasňovat věci, jež patří do pravomoci obecných soudů. Nepřísluší mu ani hodnotit provedené důkazy. Je však oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým postupem porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody, zaručené ústavním zákonem. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními (srov. III. ÚS 84/94, IV. ÚS 575/2000).
Stěžovatel namítá, že obecné soudy vyhodnotily provedené důkazy jednostranně v neprospěch stěžovatele a nepřihlédly k důkazům obhajoby. Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu. Tato zásada znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a o váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se objeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu, při němž soudy nemohou postupovat libovolně. Jejich vnitřní přesvědčení o správnosti skutkového zjištění musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení musí být tudíž odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí z provedeného dokazování.
V projednávané věci Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy porušily zásadu volného hodnocení důkazů. Soud prvého stupně provedl nezbytné důkazy potřebné pro zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 trestního řádu). Nad rámec dokazování provedeného v přípravném řízení vyslechl na návrh stěžovatele svědkyni I. L. Provedené důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 trestního řádu vyhodnotil. V odůvodnění svého rozsudku podrobně vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se řídil při jejich hodnocení (§125 trestního řádu). Odvolací soud, aniž by dokazování opakoval či doplňoval, potvrdil správnost skutkových zjištění a odkázal na závěry nalézacího soudu. Za situace, kdy stěžovatel své zavinění popíral a tvrdil, že mu předmětný vůz byl odcizen, vyšel nalézací soud z nepřímých důkazů, které hodnotil nikoli izolovaně, ale ve vzájemné souvislosti se skutečnostmi a důkazy, jež byly zjištěny při projednávání trestné činnosti obžalovaného M. A. Poukázal přitom na řadu souvislostí, označených stěžovatelem jako shodu okolností, a na skutečnosti, jež prokazují, že se nejedná o náhody, nýbrž o naplánovanou trestnou činnost obou obžalovaných. Odvolací soud poukázal vedle argumentů uváděných soudem prvého stupně ohledně shody jednání obou obžalovaných a podivných náhod na další nepřímé důkazy, jež potvrzují vzájemnou souvislost jejich jednání. Ústavní soud se ztotožňuje s názorem obecných soudů, že v projednávaném případě existuje řada závažných indicií, jež spolu s provedenými důkazy prokazují součinnost Š. T. a M. A. a podvodný úmysl. Okolnost, že obecné soudy opřely svá rozhodnutí pouze o nepřímé důkazy, nemůže vinu stěžovatele zpochybnit. Důležité je, že tyto nepřímé důkazy tvoří ve svém souhrnu logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících skutečností, které ve svém celku prokazují trestné jednání stěžovatele a vylučují možnost jiného závěru (srov. Rt 38/70).
Ústavní soud nemůže přisvědčit námitce stěžovatele, že soudy nehodnotily se stejnou pečlivostí důkazy obhajoby. Nalézací soud v odůvodnění rozsudku vysvětlil, proč neuvěřil odlišné verzi stěžovatele a korespondující výpovědi svědkyně I. L. Uvedl, že tvrzení svědkyně je v rozporu s ostatními nezpochybněnými důkazy a její výpověď neobstojí ani s ohledem na evidentní vazbu na stěžovatele. Pokud nalézací soud poukázal na skutečnost, že se stěžovatel o této svědkyni zmínil poprvé až u hlavního líčení. Zpochybnil tím věrohodnost tohoto, pro stěžovatele důležitého, důkazu právě s ohledem na to, že stěžovatel jeho provedení nenavrhl již v době, kdy vyvstala potřeba prokázat jeho verzi. Z obsahu protokolů o hlavním líčení nevyplývá, že by nalézací soud tento důkaz odmítl provést s poukazem na jeho opožděné uplatnění, jak se namítá v ústavní stížnosti, neboť svědkyně před soudem vyslechnuta byla. Bylo pak věcí nalézacího soudu, jak s rozpory zjištěnými v její výpovědi naloží. Z hlediska ústavnosti je rozhodující, že soud tento důkaz, jenž odporuje důkazům jiným, v odůvodnění svého rozhodnutí zhodnotil, tj. zdůvodnil, proč jej pokládá za nevěrohodný (srov. I. ÚS 362/96). Této povinnosti nalézací soud dostál.
Ústavní soud konstatuje, že rozhodnutí obecných soudů, jež byla napadena ústavní stížností, nevybočují z mezí zákona. V nich učiněný závěr o vině stěžovatele je z ústavního hlediska akceptovatelný. Není v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními. Právo na soudní a jinou ochranu, jehož se stěžovatel dovolává, nelze vykládat jako právo na úspěch ve věci. Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by soudy porušily ústavně zaručená práva stěžovatele. Za dané situace tak není oprávněn do nezávislého rozhodování obecných soudů zasahovat.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 18. června 2002 JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu