ECLI:CZ:US:2002:2.US.240.02
sp. zn. II. ÚS 240/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatele M. J., zastoupeného advokátem JUDr. M. B., Ph.D., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 9. 2001, sp. zn. 43 T 7/2001, a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 5 To 39/2001, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se návrhem, podaným Ústavnímu soudu dne 19. 4. 2002, domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozsudků Krajského soudu v Brně a Vrchního soudu v Olomouci. Tvrdí, že jejich vydáním soudy porušily jeho základní lidská práva, zakotvená v čl. 90 Ústavy, v čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z obsahu návrhu a předloženého spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. 9. 2001, sp. zn. 43 T 7/2001, uznal stěžovatele a spoluobviněného M. L. vinnými trestným činem loupeže dle §234 odst. 1, odst. 3 trestního zákona. Odsoudil je k trestu odnětí svobody v trvání deseti roků a pro výkon trestu je zařadil do věznice s ostrahou. Rozhodl dále o zabrání věci a náhradě škody. Zároveň rozhodl ve věci spoluobviněného M. J. tak, že ho podle §226 písm. c) trestního řádu zprostil obžaloby. Proti rozsudku se odvolali jak státní zástupce v neprospěch všech tří obviněných, tak i stěžovatel, obviněný L. a L.J. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 5 To 39/2001, zrušil napadený rozsudek ohledně stěžovatele a obviněného L. v celém rozsahu. Uznal je vinnými trestným činem poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a), odst. 2 trestního zákona a trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona, u obou trestných činů jako spolupachatele dle §9 odst. 2 trestního zákona. Odsoudil je k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi a půl roku a pro výkon trestu oba zařadil do věznice s ostrahou. Znovu rozhodl o zabrání věci a náhradě škody.
Na žádost Ústavního soudu podal Krajský soud v Brně vyjádření ke stavu řízení a předložil opis usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 7 Tdo 91/2002. Ústavní soud z něho zjistil, že nejvyšší státní zástupkyně podala proti napadenému rozsudku odvolacího soudu dovolání ve prospěch i v neprospěch obviněného M. J. Nejvyšší soud citovaným usnesením přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby rozhodl o odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně podaném ohledně obviněného M. J. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 9. 2001, sp. zn. 43 T 7/2001. Konstatoval, že dle odůvodnění rozsudku se vrchní soud ztotožnil s rozhodnutím nalézacího soudu, pokud jde o zprošťující výrok ohledně obviněného J., s jeho úvahami však nekoresponduje žádný výrok rozsudku.
Ústavní soud se nejdříve zabýval posouzením otázky, zda je návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti přípustný.
Jedním z důvodů nepřípustnosti ústavní stížnosti dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, je okolnost, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Toto pravidlo vychází ze zásady, že ústavní stížnost se pojímá jako subsidiární prostředek k ochraně základních práv a svobod. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy, a proto se snaží své zásahy do činnosti orgánů veřejné moci minimalizovat. Může jejich rozhodnutí z ústavněprávního hlediska přezkoumat pouze tehdy, jestliže před podáním ústavní stížnosti byly vyčerpány všechny ostatní prostředky k ochraně práva, které jsou v procesní dispozici stěžovatele.
V projednávané věci stěžovatel podal ústavní stížnost proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž soud zrušil rozsudek soudu prvého stupně ohledně stěžovatele a nově rozhodl o jeho vině a trestu. Takové rozhodnutí odvolacího soudu lze napadnout dovoláním, jehož přípustnost je dána ustanovením §265a) odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2002. O právu podat dovolání Vrchní soud v Olomouci řádně účastníky poučil v závěru napadeného rozhodnutí. Dovolání je tudíž nutno považovat za poslední prostředek, který byl stěžovateli k ochraně jeho práva k dispozici. Z obsahu spisového materiálu a ze zprávy o stavu řízení Ústavní soud zjistil, že dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu podala nejvyšší státní zástupkyně, a to pouze ohledně obviněného M. J. O dovolání Nejvyšší soud ČR rozhodl a jeho rozhodnutí se nikterak nedotýká stěžovatele. Stěžovatel však dovolání nepodal. Nevyčerpal tak všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu je v takovém případě podání ústavní stížnosti vyloučeno jako nepřípustné (srov. III. ÚS 148/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 15, usn. č. 58).
Ústavní soud neshledal důvody ani pro aplikaci ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle něhož Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle předchozího odstavce, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo. Ústavní soud ovšem vychází z toho, že jde o výjimku z obecného pravidla obsaženého v §75 odst. 1 téhož zákona, dle kterého je podmínkou pro přípustnost ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Z konstrukce "obecné pravidlo - výjimka" vyplývá, že ustanovení o výjimce nelze vykládat rozšiřujícím způsobem a lze je aplikovat jen v mimořádných případech, kdy by mohla být ohrožena efektivita ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod (srov. II. ÚS 495/2000, I. ÚS 192/2000). V dané věci se však o takovou situaci nejedná, neboť proti napadenému rozsudku Krajského soudu v Brně podal stěžovatel odvolání, jímž se odvolací soud řádně meritorně zabýval. Stěžovatel měl dále možnost podat proti rozhodnutí soudu druhého stupně dovolání, jíž však z vlastní vůle nevyužil.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než návrh o ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 11. června 2002 JUDr. Jiří Malenovský
soudce zpravodaj