ECLI:CZ:US:2002:2.US.253.02
sp. zn. II. ÚS 253/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatelů L. R. a J. R., zastoupených advokátem Mgr. V. E., o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 14. 6. 2001, č.j. 30 C 149/95-115, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 2. 2002, č.j. 13 Co 1280/2001-151, a návrhu na odložení vykonatelnosti napadených rozsudků, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a) a odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadli navrhovatelé (stěžovatelé) rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 2. 2002, č.j. 13 Co 1280/2001-151, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 14. 6. 2001, č.j. 30 C 149/95-115, neboť mají za to, že uvedenými rozhodnutími bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné byla zamítnuta žaloba stěžovatelů, aby žalovaným M. F. a Y. F. byla stanovena povinnost zaplatit stěžovatelům společně a nerozdílně částku 234.758,- Kč spolu s příslušným úrokem z prodlení. Dále bylo stěžovatelům uloženo zaplatit žalovaným na nákladech řízení částku ve výši 73.680,- Kč. Své rozhodnutí okresní soud zdůvodnil tím, že stěžovatelé, a to ani po zákonném poučení podle §118a odst. 3 o. s. ř., neprokázali, že žalovaným půjčili částku 13.300,- DM, kterou jim žalovaní měli vrátit do 5. 9. 1993. Soud vycházel z toho, že stěžovatelé neunesli důkazní břemeno podle §120 odst. 3 o. s. ř., neboť mezi účastníky řízení neexistuje žádný písemný doklad o existenci smlouvy o půjčce a výpověď svědka M. S., jenž měl být osobně přítomen předání peněz mezi stěžovateli a Y. F., soud neshledal věrohodnou jak pro rozpory mezi jeho výpovědí a výpovědí stěžovatelů, tak pro rozpor v jeho výpovědi v této věci a v jeho výpovědi jakožto svědka v trestní věci vedené u PČR, Okresního úřadu vyšetřování Karviná, pracoviště Orlová, ČVS: OVV-830/94-05-507, jakož i v jeho výpovědi v trestní věci vedené tamtéž, ČVS: OVV-775/93-05, kdy podával na žádost orgánů činných v trestním řízení vysvětlení. Ani další, a to pouze nepřímé důkazy, jimiž je výběr peněz z devizového účtu L. R., výpověď svědka M. K., který slyšel, že M. F. ubezpečuje L. R., že o své peníze nepřijde, neprokazuje existenci předmětného smluvního vztahu, což platí i o výpovědi svědka R. K., jemuž mělo být známo, že L. R. a M. F. měli dát dohromady peníze na nákup zboží v Turecku. Přímou průkazní sílu, pokud jde o smlouvu o půjčce, nemá dle soudu ani to, jakým způsobem bylo zaplaceno v Turecku zakoupené zboží, zda přímo na místě nebo až v České republice. Soud rovněž poukázal na rozpory v tvrzení samotných stěžovatelů v daném řízení a v jejich výpovědích v trestních věcech vedených u Policie ČR, jak jsou zmíněny výše, a v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku - Místku pod sp. zn. 6 T 108/94, jakož i v tvrzeních obsažených v trestním oznámení, jež podal L. R. na M. F. (ČVS: OVV-830/94-05-507).
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě pak byl k odvolání stěžovatelů rozsudek Okresního soudu v Karviné potvrzen a stěžovatelům byla uložena povinnost zaplatit žalovaným na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 42.186,- Kč. Krajský soud ve svém rozhodnutí uvedl, že jako správná přejímá skutková zjištění soudu prvého stupně. K námitkám stěžovatelů pak mimo jiné konstatoval, že ve sporném řízení stěžovatelé jakožto žalobci nesou odpovědnost za to, že důkazy, jež soudu navrhnou, budou prokázána jejich tvrzení. Nedostatečné skutkové zjištění lze důvodně namítat jen v případě, že by soud prvého stupně neprovedl navržené důkazy, což se v daném případě nestalo. Dále pak poukázal na rozpory v tvrzení stěžovatelů, kteří původně uváděli, že peníze půjčili M. F. a teprve v průběhu řízení, kdy zjistili, že jmenovaný nemohl peníze převzít, protože se v rozhodné době nacházel jinde, začali tvrdit, že peníze předali Y. F. Z toho krajský soud dovodil, že stěžovatelé neunesli ani břemeno tvrzení, natož břemeno důkazní. Za situace, kdy stěžovatelé nabídli pouze nepřímé důkazy, které navíc okresní soud správně vyhodnotil, nelze pouze na jejich základě dovodit, že došlo k poskytnutí půjčky. Konečně krajský soud poukázal na to, že přezkoumávat hodnocení důkazů soudem prvního stupně by mohl tehdy, pokud by v něm existoval logický rozpor. Samotná skutečnost, že důkazy je možno hodnotit více způsoby, má význam, jestliže provedené dokazování je v rozporu s pravidly logického myšlení. To však nebylo ani stěžovateli namítáno, ani odvolacím soudem zjištěno.
Výše uvedená rozhodnutí napadli stěžovatelé ústavní stížností, v níž poukazují na to, že obecné soudy nesprávně hodnotily důkaz obsahem trestního spisu Okresního soudu ve Frýdku - Místku, sp. zn. 6 T 108/94, když pominuly rozhodnou skutečnost, že v dané věci byl trestně stíhán M. Ch. za to, nedeklaroval celnímu úřadu z Turecka dovážené zboží, jež náleželo M. F., ač se k tomu písemně zavázal. V tomto trestním řízení měl M. F. tvrdit, že při návštěvě Turecka disponoval finančními prostředky jen na cestu a pobyt a zboží nakoupil na úvěr. Vzhledem k tomu, že se v trestním řízení neprokázalo, že podpis na příslušné listině (viz výše) je podpisem M. Ch., byl jmenovaný pravomocně zproštěn obžaloby. Tento důkaz dle stěžovatelů má prokazovat, že žalovaným zapůjčili předmětnou částku, neboť bezprostředně po jejím předání Y. F. odjíždí M. F. do Turecka za účelem nákupu zboží. Po zabavení zboží celním orgánem pak jmenovaný v celním řízení uvádí, že zboží zakoupil v Turecku (pozn.: míněno patrně za hotové), avšak po zahájení vymáhání dluhu stěžovateli žalovaní účelově tvrdí, že zboží bylo poskytnuto na úvěr. Dle stěžovatelů má platit, že pokud byla svědecká výpověď M. F. a Y. F. v trestním řízení hodnocena jako nepravdivá, měla být hodnocena jako nepravdivá jejich obrana, že peníze na zakoupení zboží v Turecku jim stěžovatelé nezapůjčili, protože zboží v Turecku bylo zakoupeno na úvěr. Z toho plyne, že jmenovaní mohli zboží nakoupit za zapůjčené peníze, neboť, jak sami uvedli, žádné jiné peníze k dispozici neměli. Z těchto skutečností stěžovatelé dovozují, že nalézací soud vycházel z hodnocení důkazů, jež je v rozporu s §132 o. s. ř. Dále pak tvrzení odvolacího soudu, že hodnocení provedených důkazů nalézacím soudem není v rozporu s pravidly logického myšlení, není podepřeno žádnými skutečnostmi a důkazy, a tak je nepřezkoumatelné. Vzhledem k tomu mají stěžovatelé za to, že rozhodnutí obecných soudů porušují právo na spravedlivý proces, a proto navrhují jejich zrušení. S ohledem na to, že napadená rozhodnutí stěžovatelům ukládají uhradit náklady řízení ve výši 73.680,- Kč a 42.186,-- Kč, tito navrhují, aby Ústavní soud odložil jejich vykonatelnost.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání skutkové a právní stránky věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť se stěžovatelům nepodařilo prokázat možnost porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.
Jádrem ústavní stížnosti je polemika stěžovatelů se skutkovými závěry obecných soudů, dle nichž stěžovatelé v řízení neprokázali existenci závazkového právního vztahu (a tedy neunesly tzv. důkazní břemeno, případně tzv. břemeno tvrzení). Tento závěr byl dle stěžovatelů ovlivněn nesprávným hodnocením jednoho z důkazů, a to důkazu obsahem spisu v trestní věci vedené Okresním soudem ve Frýdku - Místku pod sp. zn. 6 T 108/94. Ústavní soud však již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo provádět dohled nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.
Namítají-li pak stěžovatelé konkrétně porušení práva na spravedlivý proces v důsledku nesprávného hodnocení důkazů ze strany obecných soudů, je Ústavní soud nucen poukázat na řadu svých předchozích rozhodnutí, podle kterých z ústavního principu nezávislosti soudů [čl. 82 Ústavy České republiky] vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů [§132 občanského soudního řádu]; jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují kautely dané ustanovením §132 občanského soudního řádu, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. např. nález ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 1, č. 5). Ústavní soud by do činnosti obecných soudů mohl v zásadě zasáhnout jen tedy, pokud by např. zjistil extrémní nesoulad mezi právními závěry obecného soudu a skutkovými zjištěními, popř. extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé (srov. např. nález ze dne 6. 10. 1998, sp. zn. I. ÚS 253/98; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 12, č. 115).
Porušení uvedených kautel však Ústavní soud nezjistil. Soud prvého stupně se otázkou, zda žalovaní zakoupili zboží na úvěr či je platili v hotovosti v Turecku, zabýval již v souvislosti se svědeckou výpovědí M. K. a dospěl k závěru, že tato skutečnost nemá přímou důkazní sílu o existenci smlouvy o půjčce. Z toho vyplývá, že i pokud by se soud teoreticky ztotožnil se závěry stěžovatelů, že žalovaný M. F. nakoupil zboží v Turecku v hotovosti, neměla by tato skutečnost dle soudu na konečný výsledek sporu žádný vliv, a proto ani stěžovateli uváděný důkaz nemusel soud v rozsudku hodnotit samostatně. Přitom má Ústavní soud za to, že daný závěr byl učiněn v mezích zásady volného hodnocení důkazů, neboť ze skutečnosti, že došlo k nákupu zboží, nijak nevyplývá, že si kupující M. F. vypůjčil právě od stěžovatelů, nehledě na to, že nákup zboží s odkladem splatnosti kupní ceny byl, jak zjistil nalézací soud, možný.
Pro neexistenci přímých důkazů musel soud zkoumat, zda nepřímé důkazy (viz výše) ve svém souhrnu vedou k jednoznačnému závěru, že mezi stěžovateli a žalovanými byla uzavřena smlouva o půjčce. Vzhledem k tomu, že v řízení byly soudem zjištěny rozpory jak ve výpovědích svědků, jejichž výslech stěžovatelé navrhovali, tak ve výpovědí stěžovatelů jakožto žalobců samotných, a kdy proto soud mohl vycházet pouze indicií, shora zmíněný extrémní nesoulad mezi důkazy a skutkovými závěry dle názoru Ústavního soudu nevznikl a - s ohledem na objektivně široký prostor pro uvážení nalézacího soudu - jen těžko vzniknout mohl, přičemž Ústavní soud by patně tyto důkazy nehodnotil jinak. Z tohoto důvodu lze v podrobnostech okázat na odůvodnění napadených rozhodnutí.
K tomu je třeba doplnit, že pokud stěžovatelé namítají nepravdivost tvrzení žalovaných M. F. a Y. F., kterou dovozují z jejich údajně nepravdivé svědecké výpovědi v trestním řízení sp. zn. 6 T 108/94, dle názoru Ústavního soudu v tomto trestním řízení nešlo o hodnocení pravdivosti nebo nepravdivosti výpovědí M. F. a Y. F., ale o to, zda provedené důkazy dostatečně usvědčují obžalovaného M.Ch. I kdyby však nebyla tato svědecká výpověď v určitém ohledu pravdivá, tj. že se obžalovaný zavázal "proclít" pro M. F. zboží, jen obtížně z toho lze vyvozovat, že jejich případná výpověď v jiné věci a v jiném ohledu, tj. zda zboží bylo nakoupeno na úvěr či nikoliv, je rovněž nepravdivá. Především pak v dané věci nejde o posouzení pravdivosti či věrohodnosti výpovědi žalovaných, jak je tomu v případě svědků, ale o to, zda stěžovatelé, poté, co žalovaní svůj závazek popřeli, unesli "břemeno tvrzení" a "břemeno důkazní", což se ovšem, jak uvedeno výše, nestalo. Takovéto posouzení by však mělo svůj význam, pokud by žalovaní tvrdili a prokazovali, že se stěžovateli tvrzená a následně prokázaná skutečnost stala jinak. Ani tato situace v daném případě nenastala, neboť stěžovatelé neprokázali, jak bylo zboží skutečně placeno, přičemž ani obecné soudy uvedenou "obranou" žalovaných v odůvodnění svých rozsudků nijak v neprospěch stěžovatelů neargumentují (viz shora).
Vzhledem k uvedeným důvodům Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Pokud se stěžovatelé v ústavní stížnosti domáhají, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, je k tomu nutno uvést, že takový postup by byl možný pouze tehdy, jestliže by Ústavní soud ústavní stížnost přijal; předmětný návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit (viz např. usnesení ze dne 13. 1. 1995, sp. zn. IV. ÚS 209/94, publ.: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, usn. č. 2); pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2002
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu
: