Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 25.02.2002, sp. zn. II. ÚS 46/2000 [ nález / HOLEČEK / výz-3 ], paralelní citace: N 21/25 SbNU 159 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2002:2.US.46.2000

sp. zn. II. ÚS 46/2000 Nález Senát Ústavního soudu rozhodl po ústním jednání ve věci ústavní stížnosti navrhovatele JUDr. F. P., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 1999, sp. zn. 38 Ca 357/98, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 1999, č.j. 38 Ca 357/98-40 se zrušuje. Odůvodnění: Dne 24. 1. 2000 došel Ústavnímu soudu včas podaný návrh ze dne 17. 1. 2000, jímž stěžovatel napadá rozhodnutí obecného soudu citované ve výroku tohoto nálezu. S ústavní stížností spojil návrh na zrušení části ustanovení §46 odst. 4 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, (dále jen "zákon o advokacii") vyjádřeného slovy "advokátů a". Senát Ústavního soudu usnesením ze dne 20. 6. 2000 řízení o ústavní stížnosti přerušil a návrh na zrušení části §46 odst. 4 zákona o advokacii postoupil podle §78 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, (dále jen "zákon") plénu Ústavního soudu, které nálezem ze dne 20. 2. 2001 sp. zn. Pl. ÚS 29/2000 návrh zamítlo. Nález byl vyhlášen pod č. 236/2001 Sb. Poté senát pokračoval v řízení o ústavní stížnosti. Stěžovatel má za to, že napadeným rozhodnutím obecného soudu byla porušena jeho základní práva ústavně zaručená v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod č. 209/1992 Sb., č. 243/1998 Sb. (dále jen "Úmluva"), jakož i v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod č. 2/1993 Sb. (dále jen "Listina"). Zároveň obecný soud podle jeho názoru nedostál své ústavní povinnosti uložené mu v čl. 90 a čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky č. 1/1993 Sb. (dále jen "Ústava"), když aplikací §46 odst. 4 zákona o advokacii porušil ústavně zaručené právo, že nikdo není povinen sám sebe usvědčovat. I. Proti navrhovateli bylo vedeno kárné řízení, v němž byl uznán vinným kárným proviněním spočívajícím v tom, že vypověděl svému klientovi plnou moc (odstoupil od smlouvy o poskytování právních služeb), aniž byly splněny podmínky §20 odst. 1, 2 a 3 zákona o advokacii. Za to mu byla uložena pokuta ve výši 5 000 Kč. Proti rozhodnutí kárného senátu se odvolal. Zamítavé rozhodnutí odvolacího senátu ve své věci pak napadl správní žalobou u Městského soudu v Praze, jehož rozsudek je předmětem ústavní stížnosti. Rozhodnutím kárného a odvolacího senátu České advokátní komory (dále jen "ČAK") předně vytýká, že jeho spor s klientem, jenž vyústil ve vypovězení plné moci, byl záležitostí občanskoprávní, nikoliv správní (kárnou). Proto, když ji projednaly, odňaly stěžovatele jeho zákonnému soudci, jak má na mysli čl. 38 odst. 1 Listiny, neboť jen ten má podle zákona právo rozhodovat spory mezi občany. Oba kárné senáty na tuto navrhovatelovu námitku nebraly zřetel, nedotkla se jí ani odůvodnění jejich rozhodnutí. Námitka byla opakována i ve správní žalobě. Podle názoru navrhovatele, nešlo-li o správní záležitost, nemělo být vydáno rozhodnutí kárných senátů a nebylo tedy ve skutečnosti co přezkoumávat. Ani správní soud se předmětnou námitkou nezabýval. Tím, že věc nebyla řešena správným způsobem, bylo porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 6 Úmluvy. Nebyla zachována ani tzv. rovnost zbraní. Protože nerozhodoval v prvním stupni o jeho věci obecný soud, nemohl se proti jeho rozhodnutí ani odvolat. I kdyby se o správní záležitost navrhovatele jednalo, také tehdy podle jeho mínění kárné řízení neodpovídalo čl. 6 Úmluvy. V jeho průběhu byl nejprve pro nadbytečnost odmítnut důkazní návrh, a to výslech navrhovatelova klienta, ačkoliv předmětem sporu byla otázka důvěry advokáta a klienta. Na podporu svého názoru navrhovatel poukazuje na nález Ústavního soudu č. 57, sv. 8, Sb. n. u. ÚS. Dále namítá, že když vypověděl plnou moc, dále neměl povinnost, ale ani oprávnění klienta zastupovat. Kárné opatření jej však k tomu nutilo, ačkoliv ze zákona jeho povinnost poskytovat právní služby zanikla. To navrhovatel považuje za porušení čl. 9 Listiny o zákazu nucené práce. Samotnému kárnému řízení rovněž vytýká nedostatek poučení o právu vznést námitku podjatosti podle §8 vyhlášky č. 244/1996 Sb., kterou se podle zákona č.85/1996 Sb., o advokacii, stanoví kárný řád (advokátní kárný řád), kterého se mu mělo dostat od předsedkyně kárného senátu. V ústavní stížnosti také připomíná, že kárné jednání probíhalo v zakouřené místnosti a kouřilo se při něm, což mu jako nekuřákovi vadilo a bránilo mu to při uplatňování jeho práv. Žádosti ČAK o zaslání příručního (klientského) spisu vyhověl, a proto měl potíže když chtěl do tohoto spisu nahlížet a řádně se v kárném řízení hájit. Odvolací senát se námitkami stěžovatele vůči rozhodnutí orgánu prvního stupně nezabýval, ani je nekonstatoval. Konečně nebyly ani opatřeny podklady k jeho osobě a osobním poměrům potřebné pro úvahu o kárném opatření. Vytčené nedostatky kárného řízení považuje za nejdůležitější k doložení toho, že tento proces nebyl spravedlivý. Pokud jde o námitky vůči řízení před správním soudem, jehož rozhodnutí by mělo být podle petitu návrhu výlučně zrušeno, vytýká navrhovatel tomuto soudu předně ignoranci námitky ze své správní žaloby, a sice, že jeho věc ve skutečnosti civilněprávní, nesprávně projednávaly jako věc správní kárné senáty ČAK. Dále vytýkal nedostatek hodnocení podání svého klienta, které správnímu soudu předložil na dokreslení toho, jak se postupně vytrácela mezi nimi důvěra. Proto byl jím navrhovaný výslech v kárném řízení nutný. Vyslovuje též nespokojenost s přístupem tohoto soudu, nakolik jinak interpretoval navrhovatelova tvrzení ohledně platnosti smlouvy o odměně za poskytování právních služeb. Namítal, že její platnost nelze posuzovat ve správním řízení. V odůvodnění napadeného rozsudku k tomu výslovně nic uvedeno není, je však možné podle názoru stěžovatele, že soud si toho byl vědom, a proto tuto otázku neřešil. Nechápe, ". jak je možno oddělovat soulad důvodu se zákonem o advokacii a současně neposuzovat otázku platnosti úkonu, což soud v napadeném rozsudku činí. To je přece jedna a táž věc." dodává stěžovatel. K jeho námitce, že členem odvolacího senátu v kárném řízení, který v jeho věci rozhodoval, byl advokát, jenž do této funkce nebyl řádně ustanoven, správní soud nepřihlédl. Vzhledem k vytýkaným pochybením se navrhovatel domnívá, že bude nutno rozhodnutí obecného soudu zrušit pro jeho rozpor s ústavněprávními ustanoveními. Ústavní soud vyžádal k podané ústavní stížnosti podle §42 odst. 4 zákona vyjádření účastníků a vedlejších účastníků. Předsedkyně senátu Městského soudu v Praze odkázala ve svém vyjádření na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku. Navíc zdůraznila, že předmětem soudního přezkumu rozhodnutí odvolacího senátu ČAK nebyl spor mezi stěžovatelem a jeho klientem ohledně zastupování a jeho ukončení, nýbrž rozhodnutí o uložení kárného opatření, jež bylo stěžovateli uloženo za kárné provinění. Skutkový stav věci byl v kárném řízení zjištěn dostatečně. Má za to, že postupem správního soudu nedošlo k porušení práv stěžovatele zaručených mu čl. 38 odst. 1 Listiny, proto ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou. ČAK, jako vedlejší účastník, ve svém vyjádření v prvé řadě konstatuje mylný předpoklad stěžovatele, pokud vycházel z faktu, že kárný senát posuzoval v jeho věci platnost výpovědi plné moci. Z toho stěžovateli vyšlo, že o této otázce měl od počátku rozhodovat soud. Rozhodoval-li kárný senát ČAK, došlo již tím k porušení citovaných ustanovení Listiny, Ústavy a Úmluvy, jak uvádí návrh. Podle názoru vedlejšího účastníka je skutečnost taková, že kárný senát zkoumá pouze kárnou odpovědnost advokáta. V případě stěžovatele pak posuzoval, zda se advokát při výpovědi plné moci řídil důsledně ustanovením §20 zákona o advokacii. Otázka platnosti či neplatnosti takovéto výpovědi je otázka jiná. Pro posouzení kárné odpovědnosti zde s ohledem na povinnosti podle §20 odst. 2 a 3 zákona o advokacii není řešení otázky platnosti výpovědi potřebné. Pokud stěžovatel argumentoval tím, že mezi ním a klientem došlo k postupnému narušování důvěry, považovaly kárný senát i odvolací senát za dostatečně přesvědčivé výsledky dokazování listinami pocházejícími především od stěžovatele, a proto nepovažovaly za potřebné doplnit dokazování výslechem klienta k tvrzení stěžovatele o dalším údajném důvodu narušení důvěry. Jestliže stěžovatel uvádí, že po celých jedenáct měsíců mu klient vytýkal vinu na prodloužení sporu a požaduje proti němu náhradu škody, je namístě otázka, proč stěžovatel, pokud považoval tento postup klienta za narušení důvěry, v zastupování pokračoval. Vedlejší účastník též upozorňuje na logické rozpory v tvrzeních navrhovatele, pokud na jedné straně vytýká orgánům ČAK, že rozhodovaly o jeho věci, když na straně druhé požaduje, aby o ní rozhodoval soud, který však podle názoru navrhovatele měl vyslovit nedostatek své pravomoci. Podsouvá-li stěžovatel orgánům ČAK, že mu byla uložena nucená práce, vychází ze svého nesprávného předpokladu posuzování platnosti výpovědi plné moci a z posuzování časového úseku po této výpovědi, který však nebyl předmětem kárného řízení, které se nepochybně týkalo postupu před a při vypovězení plné moci. Pokud se jedná o námitky stran poučení o právu namítat podjatost, dále ohledně kouření v jednací místnosti, podmínek nahlížení do spisu, jakož i stran změny odvolacího senátu, odkazuje vedlejší účastník na odůvodnění napadeného rozsudku obecného soudu; otázka nedostatečného poučení o možnosti správního přezkumu je vyřešena, neboť stěžovatel správní žalobu podal a soud o ní rozhodl. Z návrhu na vyškrtnutí příslušných slov ze zákona o advokacii vyplývá, že stěžovatel popírá kárnou pravomoc advokacie zcela. Za současné úpravy v občanském soudním řádu zkoumal Městský soud v Praze pouze zákonnost rozhodnutí odvolacího senátu ČAK. Nezákonnost nezjistil. Z uvedených důvodů nejsou oprávněné námitky stěžovatele, že samotným kárným řízením a posléze napadeným rozsudkem byla porušena jeho ústavní práva. Vedlejší účastník proto navrhuje zamítnutí návrhu. II. Ústavní soud se seznámil se všemi nezbytnými listinnými důkazy, které podle §42 odst. 3 zákona vyžádal, zejména kárným spisem sp. zn. K 147/97 a soudním spisem sp. zn. 38 Ca 357/98 a dospěl k následujícím závěrům. Podaná ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud, jsa vázán petitem ústavní stížnosti, zabýval se jejími výhradami směřujícími pouze vůči napadenému rozhodnutí správního soudu. Tomuto rozhodnutí a řízení jemu předcházejícímu stěžovatel předně vytýká ignoranci námitky své správní žaloby, a to, že jeho věc ve skutečnosti civilněprávní, nesprávně projednávaly jako věc správní kárné senáty ČAK. Již ze samotného odůvodnění napadeného rozsudku lze zjistit, že tomu tak není. Správní soud jasně charakterizoval předmět řízení před těmito senáty, když konstatoval, že se nezabývaly otázkou platnosti úkonu (tj. výpovědi plné moci, resp. platnosti mandátní smlouvy) ve smyslu občanskoprávním, nýbrž zda toto odstoupení bylo v souladu se zákonem o advokacii. Lze si totiž představit platnou výpověď z hlediska občanského zákoníku, která zároveň zakládá skutkovou podstatu kárného provinění podle zákona o advokacii; naopak výpověď občanskoprávně neplatná nemusí být automaticky kárným proviněním. Další stěžovatelova námitka vůči správnímu soudu připomínala, že soud jinak interpretoval jeho tvrzení ohledně platnosti smlouvy o odměně za poskytování právních služeb. Jiný názor soudu na věc než je názor účastníka řízení před ním je standardní situace, kterou nelze a priori považovat za pochybení ze strany soudu. Konkrétně pak sám stěžovatel v ústavní stížnosti říká, že ".nikdy netvrdil, že by smlouva o odměně měla být neplatná v důsledku vydání nového advokátního tarifu." Ve správní žalobě v tomto směru pak konstatuje, že: "Vzhledem k délce sporu, tj. vynaloženému počtu úkonů a novému advokátnímu tarifu mimosmluvní odměna převýšila smluvní, což způsobilo neplatnost této části." (Ústavní soud dodává: smlouvy o odměně). Na to správní soud reagoval slovy, že ".z nově vydaného advokátního tarifu, z vyhl. č. 177/96 Sb. nevyplývá, že by mandátní smlouvy uzavřené před účinností této vyhlášky byly neplatné, když nový advokátní tarif již neobsahuje ustanovení o tom, že smluvní odměna nesmí činit méně, než by činila odměna mimosmluvní." Správní soud tedy žádné teze nevytvářel, ale polemizoval s tím, co tvrdil stěžovatel. Neplatnost smluvních ujednání stran odměny advokátovi učiněných za platnosti předposledního advokátního tarifu nemohla podle názoru Ústavního soudu nastat, právě z důvodu absence určitého ustanovení v tarifu novém (posledním), jak o něm hovoří správní soud, a to ve spojení se zvýšením tarifních (mimosmluvních) odměn, jak je přinesl tarif nový. Z ustanovení §15 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), totiž jasně vyplývá, že za právní služby poskytnuté před účinností této vyhlášky přísluší advokátu nebo komerčnímu právníkovi odměna podle dosavadních předpisů, a contrario za služby poskytnuté po dni, kdy tato vyhláška nabyla účinnosti, přísluší odměna podle nového předpisu. Dále stěžovatel vytýkal nedostatek hodnocení podání svého klienta, které správnímu soudu předložil, a sice na doklad toho, jak nedostačující bylo zjišťování skutkového stavu věci v kárném řízení. Ze soudního spisu (č.l. 34 a 37) se zjišťuje, že toto podání předloženo bylo a správní soud je při jednání konstatoval. Odůvodnění napadeného rozsudku na ně podle názoru Ústavního soudu reaguje nepřímo na str. 10 v druhém odstavci, kde uzavírá, že skutkový stav je dostatečně zřejmý z obsahu spisového materiálu. Kromě toho, zmíněné podání klienta se týkalo vzájemného návrhu ve věci Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. 4 C 375/98 (protinávrh stěžovatelova klienta), jenž byl podán po skončeném kárném řízení. Jako takový nemohl mít vliv na naplnění či nenaplnění skutkové podstaty kárného provinění, za něž byl stěžovatel již dříve uznán vinným. K námitce stěžovatele, že členem odvolacího senátu v kárném řízení, který v jeho věci rozhodoval, byl advokát, jenž do této funkce nebyl řádně ustanoven, správní soud nepřihlédl proto, že poprvé byla vznesena až v podání stěžovatele, které správnímu soudu došlo 11. 3. 1999, tedy po příslušné zákonné lhůtě. Ze soudního spisu (č.l. 61) se k tomu zjišťuje, že vzhledem ke dni doručení správní žalobou napadeného rozhodnutí (9. 10. 1998) a neprominutelné dvouměsíční lhůtě pro rozšíření námitek správní žaloby [§250b odst. 1 a §250h odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o.s.ř.")] nemohl správní soud postupovat jinak. Správnímu soudu je též vytýkáno, že se nezabýval výhradami žaloby, podle níž se odvolací senát nevěnoval námitkám vůči rozhodnutí kárného senátu. Ze srovnání obsahu odvolání (č.l. 48 až 50 kárného spisu), obsahu rozhodnutí odvolacího senátu (č.l. 58 až 60 kárného spisu) napadeného správní žalobou a obsahu rozhodnutí správního soudu se zjišťuje: Mimo dosah rozhodnutí o odvolání zůstaly odvolatelovy výhrady, které ztratily své věcné opodstatnění (např. stran práva nahlížet do příručního spisu, což v důsledku jeho stížnosti bylo napraveno). Dále námitky, jež se netýkaly podstaty kárného provinění z hlediska doby jeho spáchání (srov. odvolatelovo avízo palmární žaloby učiněné po jednání kárného senátu či jeho úvahy o právních důsledcích možné určovací žaloby ohledně platnosti výpovědi plné moci). Konečně i podle vlastního přiznání odvolatele jeho ".naprosto nepřípadné námitky" zůstaly pochopitelně také mimo dosah rozhodnutí odvolacího senátu, aniž se o tom výslovně zmiňoval. Navrhoval-li odvolatel kárnému senátu provedení důkazu, jmenovitě výslech stěžovatele, což tento senát odmítl, odvolací senát ve svém rozhodnutí tuto odvolatelovu námitku neignoroval (č.l. 59 kárného spisu), když hodnotil tento důkaz jako nadbytečný. Mimo ústavní stížností napadené správní rozhodnutí ve výše uvedeném významu proto zůstaly tytéž námitky, jak byly uvedeny, a to vzhledem k jejich povaze, nikoliv proto, že by je správní soud ignoroval. V průběhu ústního jednání stěžovatel reagoval na výtku správního soudu, jenž mu připomenul, že k námitce chybného obsazení odvolacího senátu ČAK nemohl přihlédnout, neboť byla vznesena po zákonné lhůtě, kterou nebylo lze překročit (§250h odst. 1 o.s.ř. za středníkem). Stěžovatel poukázal v té souvislosti na nález pléna Ústavního soudu č. 232/2000 Sb., jenž návrh na zrušení ustanovení o této lhůtě zamítl. Zároveň však plénum téhož soudu svým nálezem č. 276/2001 Sb. zrušuje dnem 31. 12. 2002 část pátou občanského soudního řádu - "Správní soudnictví" (§244 - 250s). Podle jeho názoru tak rozhodovalo o téže věci dvakrát. Na závěr svého vystoupení konstatoval, že trvá na podané ústavní stížnosti. Ústavní soud reagoval na námitku stěžovatele stran dvojího rozhodování o tomtéž. Paušální zrušení části páté občanského soudního řádu naposledy citovaným nálezem neznamená, že by všechna její ustanovení byla protiústavní. Důvodem pro zrušení celé této části zákona byla nesprávná koncepce správního soudnictví, tudíž nebylo možné ponechat nedotčena jen dílčí její ustanovení. Stěžovatel při ústním jednání dále připomenul usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 5. 1996, č.j. 8 Co 871/96-70. Ústavní soud proto příslušnou část jeho odůvodnění přečetl k důkazu toho, jak probíhalo soudní řízení ve věci osoby, jíž stěžovatel vypověděl plnou moc. V replice i u ústního jednání poukázal stěžovatel také na část odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 23. 4. 2001 sp. zn. 4 C 258/99. Z textu citovaného v písemné replice převzatého z uvedeného rozhodnutí, vyplývá, že stěžovatel vypověděl pouze plnou moc, kdežto podmínky §20 zákona o advokacii se vztahují na odstoupení od smlouvy o poskytování právních služeb, která výpovědí plné moci nezanikla. Proto patrně nemohlo být ani spácháno předmětné kárné provinění. Touto svou výpovědí se však stěžovatel ". zbavil o své vůli (povinnosti) zastupovat žalobce před soudem, přestože k tomu byl zavázán platnou smlouvou" dodává stěžovatelem již necitované odůvodnění téhož rozsudku. Jak stěžovatel, tak i citované rozhodnutí obecného soudu ovšem přehlédli, že příkazní smlouva podle §724 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o.z."), o kterou tu mezi stěžovatelem a jeho klientem šlo, zaniká vzhledem k §731 o.z. výpovědí ze strany příkazníka (stěžovatele), to s odvoláním na přiměřené použití §33b odst. 1 písm. c) o.z. V průběhu ústního jednání byl rovněž konstatován dopis tajemníka ČAK stran obsazení odvolacího senátu a reakce orgánů ČAK na tento problém. Naopak za pravdu je nutno dát stěžovateli v tom, že v poučení doprovázejícím konečné rozhodnutí před odvolacím senátem v kárném řízení musí být uvedeno, že je lze napadnout ve správním soudnictví, jak stanoví §39 odst. 3 advokátního kárného řádu. Z č.l. 58 kárného spisu vyplývá, že kárné rozhodnutí odvolacího senátu touto vadou trpí. Vzhledem k tomu však, že stěžovatel správní žalobu proti tomuto rozhodnutí podal řádně a včas, tato vada, správním soudem odvolacímu rozhodnutí ovšem nevytknutá, byla jen formální, bez negativních dopadů na jeho právo domoci se soudní ochrany svých práv. Podle §24 odst. 2 advokátního kárného řádu při ukládání kárného opatření přihlíží kárný senát kromě tam uvedených předpokladů též k osobě kárně obviněného, jakož i k jeho osobním poměrům. Základní údaje o advokátovi, které měly od ČAK kárné senáty k dispozici (č.l. 1 kárného spisu) dokumentují údaje pouze o osobě kárně obviněného (tzn. základní generalia, místo výkonu advokacie, kontaktní adresu, bydliště, údaj o pozastavení výkonu advokacie a o jeho případných kárných řízeních), nikoli však údaje o jeho osobních poměrech. Rozumí se zřejmě poměry v době ukládání kárného opatření (tj. poměry rodinné, majetkové, zdravotní). Správní soud nepovažoval za porušení právního předpisu, tedy výše citovaného ustanovení advokátního kárného řádu, uložil-li kárný senát pokutu bez zjištění osobních poměrů kárně obviněného, pohybovala-li se její výše při spodní hranici; v době ukládání předmětné pokuty (ve výši 5 000 Kč) bylo základem pro určení její výměry ustanovení §2 odst. 1 písm. b) nařízení vlády č. 303/1995 Sb., o minimální mzdě, ve znění pozdějších předpisů, které stanovilo výši minimální měsíční mzdy částkou 2650 Kč [viz též §32 odst. 3 písm. c) zákona o advokacii]. I v tomto případě správní soud pochybil, když nevzal v potaz právní kritéria individualizace kárného opatření, jak je obligatorně stanoví advokátní kárný řád, a toto pochybení ve svém rozhodnutí odvolacímu senátu nevytknul a nevzal je na zřetel. Na ostatní procesněprávní pochybení kárného a odvolacího senátu ČAK vytýkaná stěžovatelem reagoval správní soud tak, že je hodnotil jako formální (tzn. nedostatek poučení o právu vznést námitku podjatosti a jednání v zakouřené místnosti), tedy bez vlivu na správnost rozhodnutí o kárném provinění stěžovatele. Podle názoru senátu Ústavního soudu postupem správního soudu a jeho rozsudkem byl zákon porušen pouze ve dvou výše uvedených případech, z nichž jeden zakládal nezákonnost čistě formální, bez věcných dopadů na práva stěžovatele, případ druhý představoval pochybení poznamenávající věcnou stránku rozsudku. III. Ústavní soud, jsa vázán hranicemi svých pravomocí podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, již mnohokrát konstatoval (např. usnesení Ústavního soudu z 27.3.1998 sp. zn. IV. ÚS 360/97), že není soudem nadřízeným soudům obecným. Proto mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost či správnost napadených rozhodnutí. To však nemění nic na jeho oprávnění a povinnosti zjišťovat, zda napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Ústavní soud z tohoto hlediska zjistil jedno věcné právní pochybení obecného soudu, jehož rozhodnutí bylo předmětem ústavní stížnosti, které podle názoru Ústavního soudu dosahuje do ústavní roviny. Vedly ho k tomu následující důvody. Stěžovatel se správní žalobou mimo jiné domáhal, aby bylo o jeho kárném obvinění a opatření rozhodnuto v souladu s právním předpisem (tj. s přihlédnutím též ke kritériím stanoveným v §24 odst. 2 advokátního kárného řádu, jmenovitě i k jeho osobním poměrům). Toto právo není právem výslovně garantovaným v některém článku Listiny, jak požaduje její čl. 36 odst. 2 věta druhá, nicméně jde o právo, které lze podle názoru Ústavního soudu podřadit pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jehož aplikace v tomto případě odpovídá i tendenci vykládat a užít čl. 36 odst. 2 Listiny extenzivně, nehledě též na kompetence Ústavního soudu vymezené v čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy v návaznosti na její čl. 10. Podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy "Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě. projednána . soudem, .který rozhodne o . oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu." Tedy soud by měl garantovat svým přezkumem a rozhodnutím oprávněnost, resp. správnost takového obvinění, samozřejmě včetně sankce za ně. V návaznosti na konstantní judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, viz např. věc Engel a jiní v. Holandsko (rozhodnutí z 8. 6. 1976, série A č. 22, §81) se stěžovatel nepochybně mohl domáhat u správního soudu, aby rozhodl o oprávněnosti pokuty, která mu byla jako kárné opatření uložena. Význam stěžovatelem porušeného ustanovení zákona o advokacii (kárné provinění), jakož i povaha a závažnost možné sankce za to, tedy i pokuty (kárné opatření), to v tomto případě, jak je Ústavní soud přesvědčen, umožňují. Pokuta byla uložena v rozporu s právními kritérii ukládání takovýchto opatření, resp. bez přihlédnutí k nim, neboť je kárné senáty ČAK nezjišťovaly. I kdyby toto pochybení správní soud nezjistil, tím, že stěžovatelovu správní žalobu zamítl, o pokutě jako správně uložené z hlediska práva nerozhodl, když potvrdil její uložení v rozporu s §24 odst. 2 advokátního kárného řádu. Soudní ochranu právu garantovanému v citovaném článku Úmluvy tak stěžovateli důsledně neposkytl, byť pouze v tomto jediném bodě jeho správní žaloby. Správní soud uvedené právo zaručené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy napadeným rozhodnutím porušil. Podle názoru Ústavního soudu nelze principiálně akceptovat právní konstrukci spočívající v tom, že kárný senát či správní soud vadně uložené kárné opatření, o němž bylo rozhodnuto bez přihlédnutí k obligatornímu právnímu předpokladu jeho uložení, konvalidují poukazem na jeho nízkou výměru. Takto "naslepo" ukládaná sankce znamená riziko porušení zásady její přiměřenosti v každém konkrétním případě (viz. §24 odst. 2 advokátního kárného řádu). Pokud tedy ústavní stížnost namítala porušení práva na spravedlivý proces (správní i soudní, viz též nález z 12.10.2000 sp. zn. III. ÚS 58/2000 -Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 20, str. 65 a násl.) zaručený v čl. 6 Úmluvy, potom je nutno dát jí ze shora uvedených důvodů za pravdu. Naproti tomu Ústavní soud nesdílí názor stěžovatele, podle něhož měl být napadeným rozhodnutím správního soudu dotčen i čl. 38 odst. 1 Listiny. Vzhledem k podstatě věci, jíž se zabývaly kárné senáty ČAK, nerozhodovaly o kauze ryze občanskoprávní, nýbrž skutečně o případu kárné odpovědnosti, jak bylo rozvedeno podrobně v předcházející části odůvodnění tohoto nálezu. Stejně tak nemůže být Ústavním soudem akceptována námitka porušení čl. 9 Listiny, měl-li být stěžovatel kárným opatřením nucen k dalšímu právnímu zastupování, ačkoliv již skončilo. Shledal-li nález právní a ústavněprávní pochybení ve způsobu uložení kárného opatření, neznamená to, že nemělo být uloženo vůbec. A bylo-li uloženo doposud pravomocně, nejde o to, že by po předcházející výpovědi plné moci zakládající skutkovou podstatu kárného provinění podle zákona o advokacii, byl stěžovatel posléze povinen znovu uzavírat se svým klientem mandátní smlouvu a pokračovat v jeho právním zastupování. IV. Na základě právního a ústavněprávního rozboru (II., III.) dospěl Ústavní soud k závěru, že podané ústavní stížnosti je nutno v celém rozsahu podle §82 odst. 1 zákona vyhovět. Bylo-li vyhověno ústavní stížnosti, zrušil Ústavní soud podle §82 odst. 3 písm. a) zákona rozhodnutí obecného soudu uvedené ve výroku tohoto nálezu pro jeho rozpor s čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§54 odst. 2 zákona). V Brně dne 25.února 2002