ECLI:CZ:US:2002:2.US.595.02
sp. zn. II. ÚS 595/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatelů Ing. V. V., a J. P., zastoupených advokátem JUDr. M. F., Ph.D., o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2002, č.j. 58 Co 457/01-107, a návrhu na odložení vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2002, č.j. 58 Co 457/01-107, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 7. 12. 2000, č.j. 7 C 246/95-64, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále také jen "zákon o Ústavním soudu")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadli navrhovatelé (stěžovatelé) rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2002, č.j. 58 Co 457/01-107, neboť mají za to, že uvedeným rozhodnutím bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Současně jím byl porušen čl. 90 Ústavy ČR.
Napadeným rozsudkem byl k odvolání stěžovatelů potvrzen rozsudek Obvodního soudu ze dne 7. 12. 2000, č.j. 7 C 246/95-64, kterým bylo vyhověno žalobě M. K. a J. K., na jejímž základě se jmenovaní domáhali, aby soud uložil žalovanému (stěžovateli) V. V. vydat žalobcům ideální 2/3 a žalované (stěžovatelce) J. P. ideální 1/3 domu čp. 827 v k.ú. S. se všemi součástmi a příslušenstvím a aby soud uložil stěžovateli V. V. vydat žalobci J. K. ideální 2/3 a stěžovatelce J. P. vydat témuž ideální 1/3 stavební parcely č. 2011/2 o výměře 85 m2 a pozemkové parcely č. 2011/1 o výměře 276 m2 v k.ú. S. se všemi součástmi a příslušenstvím. Odvolací soud v napadeném rozsudku konstatoval, že žalobci jsou oprávněnými osobami podle §19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen "zákon č. 87/1991 Sb."), neboť splňují podmínky uvedené v §3 odst. 1 citovaného zákona. Dále uvedl, že tito byli původními vlastníky nemovitostí, jež přešly na stát podle jim uloženého trestu propadnutí majetku za trestný čin, ve vztahu k němuž byli dle zákona č. 119/1990 Sb. rehabilitováni. Jedná se tedy o věc, ke které získal stát oprávnění soudním rozhodnutím ve smyslu §20 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Dále odvolací soud posuzoval, zda jsou naplněny podmínky citovaného ustanovení, tj. zda žalovaní jsou osobami uvedenými v §4 odst. 2 cit. zákona. Dle soudu právní předchůdce žalovaných nabyl dům do svého vlastnictví kupní smlouvou, uzavřenou dne 18. 10. 1985 a registrovanou dne 12. 12. 1985, když předtím (dne 28. 5. 1985) rozhodla Rada ONV Praha 6 o prodeji; klíče od domu tomuto byly předány dne 14. 6. 1985 na základě dohody o bezúplatném přenechání nemovitostí do dočasného užívání, a to do doby registrace kupní smlouvy. K pozemkům bylo právnímu předchůdci stěžovatelů zřízeno právo osobního užívání. Odsuzující rozsudek, jenž obsahoval trest propadnutí předmětného majetku, byl vydán dne 25. 10. 1985 a právní moci nabyl dne 14. 11. 1985, což znamená, že stát disponoval s majetkem, který mu nepatřil, což představuje postup v rozporu s tehdy platnými předpisy. Další rozpor shledal soud v tom, že právní předchůdce žalovaných domek zakoupil za cenu o 26 % nižší, než byla jeho odhadní cena stanovená podle vyhlášky č. 128/1984 Sb., a jak již konstatoval soud prvého stupně, tato skutečnost zakládá představuje protiprávní zvýhodnění nabyvatele. Dále došlo k porušení §18 odst. 4 písm. eb) vyhlášky č. 90/1984 Sb., neboť podle sdělení č. 21 FMF ze dne 16. 7. 1985, č.j. IV/5 - 2958/1985 o pozbytí platnosti směrnice č. 10 Ministerstva financí ČSSR ze dne 14. 4. 1964 pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům, pozbyla tato směrnice platnosti vydáním vyhlášky č. 90/1984 Sb. a vyhlášky č. 128/1984 (tj. k datu 1. 1. 1985). Převody rodinných domků se však nadále řídí uvedeným předpisem a převody nemovitostí se oceňují podle vyhlášky č. 128/1984 Sb. Právní předchůdce žalovaných získal sporný rodinný domek určený k trvalému bydlení s příslušenstvím a pozemky na základě žádosti opřené o důvody spočívající v prožitých válečných útrapách za druhé světové války, v jeho nepříznivém zdravotní stavu a v zásluhách o budování socialistické vlasti za situace, kdy byl uživatelem bytu I. kategorie o velikosti 3+1 s přísl., tedy v době, kdy měl svou bytovou situaci vyřešenu. Nejednalo se tak o uspokojení za daných okolností nejdůležitějšího společenského zájmu, ani o postup v souladu se zásadami tehdejší státní bytové politiky. Vzhledem k těmto skutečnostem pokládá odvolací soud závěr soudu prvého stupně o tom, že právní předchůdce žalovaných nabyl věci od státu způsobem, na nějž se vztahuje §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Žalovaní jsou tedy osobami povinnými k vydání požadovaného majetku dle §20 odst. 2, §5 odst. 4 a §6 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.
V ústavní stížnosti stěžovatelé uvádějí, že v řízení před soudem prvého stupně, jakož i v odvolání navrhovali výslech soudního znalce Ing. L. N., avšak tento důkaz ani soud prvého, ani druhého stupně neprovedl. Stejně tak odvolací soud neprovedl v odvolání navrhovaný výslech znalce V. P. Stěžovatelé dále navrhli vypracování revizního znaleckého posudku, a to vzhledem k vadám v posudku znalce Ing. L. N., avšak ani tento důkaz nebyl proveden. Soudy na uvedené návrhy vůbec nereagovaly a v odůvodnění rozsudků nijak nezdůvodnily, proč některé důkazy neprovedly. Vzhledem k těmto skutečnostem jsou soudní rozhodnutí nepřesvědčivá a představují porušení shora uvedených základních práv stěžovatelů. Stěžovatelé v tomto ohledu poukazují na nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. III. ÚS 68/99. Pro uvedené důvody navrhují zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku a dále, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost jak napadeného rozsudku, tak i rozsudku jemu předcházejícího.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání skutkové a právní stránky věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť se stěžovatelům nepodařilo prokázat možnost porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti v podstatě namítají, že obecný soud porušil zásady spravedlivého procesu tím, že v odůvodnění svého rozsudku nevyložil, z jakého důvodu neprovedl i další, stěžovateli navrhované důkazy (§157 odst. 2 o. s. ř.), na jejichž základě mělo být prokázáno, že právní předchůdce stěžovatelů není osobou ve smyslu §20 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., která je dle §20 odst. 2 téhož zákona povinna věc nabytou do státu vydat žalobcům.
Zásadní otázkou pro posouzení daného případu obecnými soudy bylo, zda právní předchůdce stěžovatelů nabyl věc v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění své osoby ve smyslu §4 odst. 2 cit. zákona. Jak vyplynulo z napadeného rozsudku, naplnění skutkové podstaty uvedené v §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. bylo soudem shledáno z několika důvodů. V prvé řadě se jedná o nabytí v rozporu s tehdy platnými předpisy vzhledem k tomu, že stát disponoval s majetkem, jehož vlastníkem v době prodeje domu a převodu užívacího práva k pozemku dosud nebyl. K nabytí v rozporu s tehdy platnými předpisy (konkrétně vyhlášky č. 128/1984 Sb.) došlo rovněž z důvodu, že dům byl zakoupen za cenu o 26 % nižší, než byla jeho skutečná odhadní cena. Kromě toho mělo dojít i k protiprávnímu zvýhodnění, neboť přestože se o nemovitost ucházela další osoba, která chtěla koupí vyřešit bytovou situaci pro svého tělesně postiženého syna, byl vybrán právní předchůdce stěžovatelů, který již měl bytovou situaci vyřešenu a který posléze převedl svůj byt na dceru.
Stěžovateli zmiňované návrhy na doplnění dokazování výslechem znalců, kteří vypracovávali znalecké posudky ohledně ceny nemovitostí, případně dalším (revizním) znaleckým posudkem ohledně téhož, je možno označit za relevantní vůči jednomu ze tří důvodů, na jejichž základě došlo dle názoru odvolacího soudu k naplnění §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. I kdyby se Ústavní soud ztotožnil s názorem stěžovatelů, že obecný soud pochybil, pokud jde o otázku nabytí věci v rozporu s tehdy platnými předpisy v důsledku porušení vyhlášky č. 128/1984 Sb., pak by tato skutečnost neovlivnila ostatní dva důvody, neboť tyto jsou vůči výše uvedenému zcela autonomní (tj. naplnění uvedené skutkové podstaty může být způsobeno jen jediným z nich). Vzhledem k tomu, že stěžovatelé závěry odvolacího soudu ve vztahu k ostatním důvodům, pro něž lze označit nabyvatele za povinné osoby ve smyslu cit. ustanovení, nenapadají, nelze než vycházet z toho, že eventuelní procesní vada, na níž poukazují stěžovatelé, nemohla mít na výsledek soudního sporu žádný vliv.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Pokud se stěžovatelé v ústavní stížnosti domáhají, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, je k tomu třeba uvést, že takový postup by byl možný pouze tehdy, jestliže by Ústavní soud ústavní stížnost přijal; předmětný návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit (viz např. usnesení ze dne 13. 1. 1995, sp. zn. IV. ÚS 209/94, publ.: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, usn. č. 2); pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. října 2002
Vojtěch Cepl předseda senátu