ECLI:CZ:US:2002:3.US.100.02
sp. zn. III. ÚS 100/02
Usnesení
III. ÚS 100/02
Ústavní soud rozhodl dne 18. dubna 2002 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky S. F., zastoupené JUDr. R. P., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2001, sp. zn. 23 Co 388/2001, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 27. března 2001, sp. zn. 10 C 386/98, spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a projednání ústavní stížnosti mimo stanovené pořadí, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka ve své občanskoprávní věci (o užívání bytu) pravomocný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2001 (23 Co 388/2001-176) a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 27. března 2001
(10 C 386/98-139) a tvrdila, že označenými rozhodnutími obecné soudy porušily ústavně zaručenou zásadu zákonného soudce (čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod); podle odůvodnění ústavní stížnosti k porušení této (ústavně zaručené) zásady - stručně shrnuto - došlo tím, že v její věci jednal (prováděl důkazy) jiný než zákonný soudce, což ve svých důsledcích vedlo "k porušení zásady spravedlivého procesu, tedy (sc. ve věci posléze rozhodnuvší) soudce nemohl odpovědně hodnotit věrohodnost provedených důkazů, protože je sám neprovedl". S odkazem na v odůvodnění ústavní stížnosti citovanou judikaturu Ústavního soudu a také s odkazem na to, že přes v naznačeném smyslu vznesené námitky před obecnými soudy (především v opravném řízení) nedosáhla nápravy, navrhla, aby Ústavní soud rozhodnutí Městského soudu v Praze, jak vpředu je označeno, svým nálezem zrušil, a současně požádala o odložení vykonatelnosti takto napadeného rozhodnutí a
o projednání její ústavní stížnosti mimo stanovené pořadí.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle obsahu spisu obecného soudu I. stupně (Obvodního soudu pro Prahu 8 -
10 C 386/98), který byl Ústavnímu soudu k jeho žádosti předložen, v době od podání žaloby (na vyklizení stěžovatelčina bytu), tj. ode dne 26. listopadu 1998 do pravomocného skončení věci (tj. ke dni 17. prosince 2001), ve věci proběhla řada ústních jednání, první rozsudek obecného soudu I. stupně (ze dne 9. listopadu 1999 - č. l. 50 a násl.) byl odvolacím soudem zrušen (č. l. 75 a násl.) a následně byla věc projednávána opět v několika jednáních včetně řízení opravného, v němž řízení (v odvolacím jednání dne 7. listopadu 2001 - č. l. 173) skončilo.
K tvrzenému porušení ústavně chráněné zásady zákonného soudce mělo dojít jednak v době po prvním ústním jednání (23. února 1999), kdy jednající soudce byl přeložen k jinému soudu a kdy stěžovatelčina věc byla přidělena jiné soudkyni, jednak u čtvrtého ústního jednání (4. října 1999 - č. l. 46), kdy toto jednání (v němž byly provedeny důkazy výslechem jedné svědkyně) bylo opět odročeno.
Obsah spisu ani v nejmenším nenasvědčuje tomu, že by u inkriminovaných jednání (ať již na jejich počátku nebo alespoň ex post v prvním opravném řízení) stěžovatelka na tvrzeně vadný procesní postup obecného soudu I. stupně upozornila, příp. že by se mu bránila procesně řádnou námitkou nesprávně obsazeného soudu; nejinak je tomu i v druhém (a posledním) opravném řízení, v němž - přes předchozí obsáhlá podání zaměřená do merita věci (a nesprávného hodnocení důkazů) - u odvolacího jednání prostřednictvím svého zástupce v závěrečném návrhu - stručně řečeno - v obecné poloze vytkla soudu
I. stupně "pochybení při hodnocení důkazů... zpochybněním jejich věrohodnosti" (č. l. 173 a dtto versa); za tohoto procesního stavu, zřejmého z obsahu spisu, tvrzení stěžovatelky, že se proti postupu obecného soudu ohrazovala, se jeví jako liché, zejména, jestliže v podstatě jen letmou zmínku, nadto vztaženou k tvrzenému nesprávnému hodnocení důkazů soudcem, který neprováděl v ústním jednání důkazy (č. l. 152), a s přihlédnutím k závěrečnému návrhu stěžovatelky v odvolacím jednání, nelze pokládat za řádně a dostatečně zdůvodněnou námitku vůči nesprávně obsazenému soudu.
Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací praxi již dříve vyložil, proč se nelze v řízení o ústavní stížnosti dovolávat novot, případně jaké, zpravidla zvláštní a výjimečné, okolnosti jejich přezkum z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) umožňují (k tomu např. usnesení Ústavního soudu ve věci III. ÚS 683/2000). Takto vyloženým zásadám stěžovatelčina ústavní stížnost nevyhovuje, a protože již zmíněné zvláštní okolnosti v její věci zjištěny nebyly a nebyly ostatně ani tvrzeny - aniž by se jevila potřeba zabývat se stěžovatelčinými námitkami stran porušení zásady zákonného soudce (nesprávně obsazeného soudce) z hlediska důvodu k dovolání (§237 odst. 1 o. s. ř.) - byla posuzovaná ústavní stížnost shledána jako zjevně neopodstatněná; zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak povahou vyložených důvodů, tak ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno.
O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], který současně zakládá nedostatek zákonných důvodů pro stěžovatelkou navržený odklad vykonatelnosti rozhodnutí, jehož se toto usnesení Ústavního soudu dotýká (k tomu srov. např. usnesení ve věci IV. ÚS 209/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., usn. č. 2, Praha 1995).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 18. dubna 2002