ECLI:CZ:US:2002:3.US.109.02
sp. zn. III. ÚS 109/02
Usnesení
III. ÚS 109/02
Ústavní soud rozhodl dne 18. června 2002 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E., spol. s r. o., zastoupené JUDr. J. P., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. listopadu 2001, čj. 29 Ca 32/2000-23, rozhodnutí Oblastního celního úřadu v Břeclavi ze dne 7. března 1996, zn. 01-4089/16/95, a platebnímu výměru Celního úřadu Břeclav - dálnice ze dne 26. října 1995, čj. 29-2135/CD/95, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], brojila stěžovatelka ve své celní věci proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. listopadu 2001 (29 Ca 32/2000-23) a jemu předcházejícím správním rozhodnutím [Oblastního celního úřadu v Břeclavi ze dne
7. března 1996, zn. 01-4089/16/95, a platebnímu výměru Celního úřadu Břeclav - dálnice ze dne 26. října 1995, čj. 29-2135/CD/95] a tvrdila, že označeným rozsudkem byla porušena její ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 2, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod a čl. 96 Ústavy ČR.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 28. listopadu 2001 (29 Ca 32/2000-23) byla zamítnuta její správní žaloba proti rozhodnutí Oblastního celního úřadu v Břeclavi ze dne 7. března 1996 (01-4089/16/95), jímž jí byla pravomocně, v návaznosti na platební výměr Celního úřadu Břeclav - dálnice ze dne 26. října 1995 (29-2135/CD/95), uložena povinnost uhradit celní dluh ve výši 307.208,- Kč.
Podle odůvodnění ústavní stížnosti podstatná část námitek stěžovatelky směřovala proti stávající právní úpravě správního soudnictví. Je přesvědčena, že aplikace této právní úpravy, dle níž se posuzuje pouze zákonnost správního rozhodnutí, nezaručuje spravedlivé projednání věci a vede k výsledku, který je pro ni likvidující. Pokud by soud nezkoumal pouze zákonnost správního rozhodnutí, ale podstatu věci, jak tomu bude povinen podle budoucí nové právní úpravy, pak by dospěl k rozhodnutí pro ni příznivějšímu. Dle názoru stěžovatelky správní soud měl přerušit řízení a vyčkat "zřízení správního soudnictví", než aby vytvořil rozsudkem překážku věci rozsouzené. Pokud takto nepostupoval, byla stěžovatelka krácena na svém právu zakotveném v čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Své tvrzení o porušení čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod odůvodnila argumentací, že při rozhodování věci obecný soud postupoval podle procesní úpravy, jež byla platně, ale dosud neúčinně zrušena. To mělo obecný soud vést k náležité opatrnosti, neboť napadené rozhodnutí je pro ni svým důsledkem sankcí, nikoliv pouhou povinností uhradit celní dluh. Za sankci toto rozhodnutí považuje proto, že jde o důsledek její neznalosti celní problematiky, kterou využil příjemce dopravovaného zboží, jež se vyhnul placení celního dluhu tím, že jí vnutil postavení celního deklaranta.
Obecnému soudu stěžovatelka vytkla, že při přezkoumávání zákonnosti žalobou napadeného rozhodnutí Oblastního celního úřadu v Břeclavi, v rozporu s ust. §245
odst. 1 o. s. ř., neposoudil i zákonnost dříve vydaného správního rozhodnutí, tj. platebního výměru Celního úřadu Břeclav - dálnice, jak je vpředu označeno. Je toho názoru, že tento platební výměr je absolutně neplatný ve smyslu §32 odst. 7 zák.č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, a to pro nedostatek jedné ze základních náležitostí správního rozhodnutí, za který považuje vadný otisk či vadné barevné provedení otisku kulatého úředního razítka Celního úřadu Břeclav na předmětném platebním výměru. Stěžovatelka nastínila stručný rozbor právní úpravy užívání státních symbolů České republiky a v podstatě argumentovala tak, že ve smyslu §6 odst. 1 zák. č. 352/2001 Sb., o užívání státních symbolů České republiky a o změně některých zákonů, otisk razítka, na němž je vyznačen malý státní znak, je jednobarevný. V době vydání platebního výměru však platil zákon č. 3/1993 Sb., o státních symbolech České republiky, který obdobné ustanovení (tj.
o jednobarevnosti otisku razítka) neobsahoval. Z toho stěžovatelka dovodila, že barevné provedení malého státního znaku na otisku kulatého úředního razítka Celního úřadu Břeclav na předmětném platebním výměru mělo odpovídat požadavkům definovaným v ust. §2
odst. 3 posledně citovaného zákona, tedy že malý státní znak měl být otištěn s červeným štítem, v němž je stříbrný dvouocasý lev ve skoku se zlatou korunou a zlatou zbrojí, a pokud tomu tak nebylo, je platební výměr neplatný. Závěrem stěžovatelka namítla, že v červnu 1994 nemohla porušit žádné zákonné povinnosti, neboť vznikla až k 1. prosinci 1994.
Z těchto důvodů stěžovatelka navrhla zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně, rozhodnutí Oblastního celního úřadu v Břeclavi a platební výměr Celního úřadu
Břeclav - dálnice, jak jsou vpředu označena.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Především je nutno zdůraznit, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995). Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění zvláštních podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly a nebyly stěžovatelkou ani tvrzeny. Ostatně z odůvodnění ústavní stížnosti napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně vyplývá, že tento obecný soud se v rozsahu uplatněných žalobních vývodů danou věcí zabýval a s těmito tvrzeními stěžovatelky se zákonem stanoveným způsobem vypořádal
(§157 odst. 2 o. s. ř.), takže pod aspektem ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nelze proto tomuto soudu cokoli vytknout.
Ústavní soud se neztotožnil s argumentací stěžovatelky, že údajným nezkoumáním a neposouzením dříve učiněných správních rozhodnutí správní soud porušil její ústavně zaručené základní právo zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dle něhož každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a
v jeho přítomnosti, a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Ústavní stížnost
v tomto směru neobsahuje jakoukoliv ústavněprávní argumentaci a pokud stěžovatelka měla na mysli základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, měla by si být též vědoma základních principů soudního přezkumu pravomocných správních rozhodnutí, vyjádřených mimo jiné v ust. §249 odst. 2 a §250h odst. 1 o. s. ř., dle nichž správní soud přezkoumává správní rozhodnutí jen v mezích, které jsou vytyčeny v žalobě, přičemž relevantní jsou pouze takové námitky, které byly uplatněny ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí žalovaného správního orgánu (§250b odst. 1 o. s. ř.) a rozsah napadení správního rozhodnutí lze rozšířit jen v této lhůtě. To se týká především jejího tvrzení stran nepřezkoumání barevného provedení malého státního znaku úředního razítka, která byla uplatněna jako novum až v ústavní stížnosti, stejně jako tvrzení, že v červnu 1994 stěžovatelka nemohla porušit žádné zákonné povinnosti, neboť vznikla až k 1. prosinci 1994.
Takový postup stěžovatelky představuje nevyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje, tj. porušení principu subsidiarity zakotveného v §75 odst. 1 zákona (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 117/2000 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 19., vydání 1., č. 111, Praha 2001). V této části by tedy bylo možno ústavní stížnost posoudit jako nepřípustnou [§43 odst. 1 písm. e) zákona], z důvodů obsažených v ust. §75 odst. 1 zákona.
Argumentace o porušení čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod obecným soudem tím, že při rozhodování postupoval podle platné procesní úpravy (byť Ústavním soudem zrušené ke dni 1. ledna 2003), resp. že s rozhodnutím měl vyčkat na nějakou právní úpravu budoucí, je nepochybně nejen pro Ústavní soud stěží pochopitelná a naprosto neakceptovatelná a ve svém důsledku by znamenala popření (nejen) principů spravedlivého procesu zakotveného v čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod. Tvrzení stěžovatelky, že správní soud "nevyužil" čl. 96 Ústavy ČR (míněn je patrně čl. 95), pak není v ústavní stížnosti podloženo či odůvodněno jakoukoliv podrobnější argumentací.
Z takto rozvedených důvodů byla ústavní stížnost stěžovatelky posouzena jako zjevně neopodstatněná. Její zjevná neopodstatněnost je dána jak povahou vývodů ústavní stížnosti, tak i konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak na ní bylo příkladmo poukázáno. O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo nutno rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak je ze znělky tohoto usnesení patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 18. června 2002