ECLI:CZ:US:2002:3.US.129.02
sp. zn. III. ÚS 129/02
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti podaném ing. J. R., zast. JUDr. T. Š., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 2 To 74/2001, ze dne 19. 6. 2001, za účasti Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti podaným navrhovatelem dne 26. 2. 2002 tento brojí proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 74/2001, ze dne 19. 6. 2001, kterým bylo rozhodnuto o jeho odvolání podaném do rozsudku Krajského soudu v Brně, sp. zn. 2 T 11/2000, ze dne 3. 10. 2000. Má za to, že vydáním napadeného rozsudku i v řízení, které mu předcházelo bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu z hlediska čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina).
Rozsudkem Krajského soudu v Brně, sp. zn. 2 T 11/2000, ze dne 3. 10. 2000, byl navrhovatel uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle §148 odst. 2, odst. 4 trestního zákona (dále jen tr. zák.), ve znění zák. č. 253/1997 Sb. a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, doplněný trestem zákazu činnosti. Skutkově šlo o to (ve stručnosti), že spoluobžalovaný v vedené věci (R. P.) v únoru 1995, jako majitel a jednatel firmy E. vystavil příjmové doklady a faktury za fiktivní reklamní práce, materiály a obchodní zastoupené konané pro navrhovatele ve výši 13.070.677,- Kč, částka vyplacena nebyla, přičemž navrhovatel v březnu 1995 takto neoprávněně uplatnil u Finančního úřadu v Třebíči odpočet daně z přidané hodnoty ve výši 2.426.531,- Kč, kterážto částka mu také byla dne 26. 4. 1995 vyplacena. Proti uvedenému rozsudku podal navrhovatel odvolání v jehož důvodech uvedl, že nebyl správně zjištěn skutkový děj, že některé práce uhrazené konkrétní fakturou provedeny byly s tím, že ve zbytku pro nemoc spoluobžalovaného se tak nestalo, došlo ke stornování příslušných faktur a vrácení adekvátní části daně z přidané hodnoty, která mu byla vyplacena. Dovozoval, že bylo nalézacím soudem vycházeno především z výpovědí pracovníků Finančního úřadu v Třebíči, když nebyly dostatečně zváženy i svědecké výpovědi podporující jeho obhajobu. Poukázal na to, že v jeho věci nebyla prokázána subjektivní stránka jeho jednání (úmyslné zavinění) a předložil listinné důkazy s návrhem na doplnění dokazování. Vrchní soud v Olomouci o podaném odvolání rozhodl rozsudkem dne 19. 6. 2001 pod sp. zn. 2 To 74/2001 tak, že napadený rozsudek dle §258 odst. 1 písm. b), d) trestního řádu (dále jen tr.ř.) zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr.ř. nově rozhodl tak, že navrhovatele uznal vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle §148 odst. 1, 3 tr. zák., ve znění účinném do 31. 12. 1997, uložil mu mírně nižší trest odnětí svobody, když dospěl k závěru o nižší míře způsobené škody a uložil navrhovateli též trest zákazu činnosti. V odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na správně zjištěný skutkový děj a tomu přiléhavé hodnocení provedených důkazů s důrazem na nutnost tyto hodnotit v celém komplexu bez jejich vzájemné izolace. Poukázal i na odpovídající úvahy a vysvětlení soudu I. stupně stran hodnocení provedených důkazů v situaci, kdy tyto nebyly souladné či si odporovaly. Opakovaně také zhodnotil provedené důkazy, kdy vysvětlil proč a z jakých důkazů vycházel, kterým uvěřil a vzal je za nepochybné a proč některé z navrhovaných důkazů neprovedl, zabýval se i výší způsobené škody i právní kvalifikací jednání navrhovatele z pohledu příslušných trestním zákonem vymezených skutkových podstat žalovaného trestného činu i otázkou účinnosti trestního zákona v rozhodné době.
Proti označenému rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci podal navrhovatel návrh na zahájení řízené o ústavní stížnosti v jehož rámci v zásadě opakoval své výhrady a námitky, které uplatnil již v řízení před soudy obecnými. Má za to, že nebyla především naplněna subjektivní stránka jeho jednání vyžadována zákonem, když je přesvědčen, že ke zdanitelnému plnění skutečně došlo a po stornování předmětných faktur a vrácení peněz obžalovaným P. uznal nárok na vrácení části odpočtu daně z přidané hodnoty. Poukázal i na úvahy soudu I. stupně o skutečné výrobě reklamních materiálů, a to v této souvislosti na vypuštění jednoho skutku, který byl obžalobou kvalifikován jako trestný čin podle §148 odst. 1, 3 tr. zák., když této skutečnosti odvolací soud nevěnoval náležitou pozornost, pominul ji s důrazem pouze na důkazy svědčící v jeho neprospěch. Má za to, že odvolací soud se nedostatečně vypořádal s jeho obhajobou, když zejména nereagoval odpovídajícím způsobem na jeho návrhy na provedení dalších důkazů. Uzavřel s tím, že obecnými soudy byla protiústavním způsobem porušena zásada volného hodnocení důkazů. S poukazem na uvedené tak má za to, že vydáním napadeného rozhodnutí i postupem, který mu předcházel, bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu vyjádřené v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny. Proto také navrhnul, aby Ústavní soud přijal nález, kterým by napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci zrušil.
K podanému návrhu se na vyžádání Ústavního soudu vyjádřil Vrchní soud v Olomouci. Ten odkázal na důvody obsažené v jeho rozhodnutí, kdy uvedl, že se obsáhle zabýval obsahem výpovědí svědků, kteří spolupracovali s dnes již odsouzeným P., zabýval se i otázkou vypuštěného dílčího útoku z hlediska principu reformace in peius a reagoval i na neprovedení některých důkazních návrhů, a to zejména s poukazem na objem shromážděného důkazního materiálu, který umožnil ve věci objektivně rozhodnout. Navrhnul proto, aby byla ústavní stížnost (návrh) odmítnuta.
Vrchní státní zastupitelství v Olomouci přípisem ze dne 25. 3. 2002 sdělilo, že nevyužívá svého oprávnění se k podanému návrhu vyjádřit.
Ústavní soud po zvážení příslušných rozhodnutí obecných soudů, argumentace navrhovatele a vyjádření dalšího účastníka dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný. Na tomto místě nutno zdůraznit, že Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, když není vrcholem jejich soustavy a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu na jejich činností. To ovšem jenom potud, pokud tyto soudy postupují ve své činnosti ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (viz např. sp. zn. III. ÚS 23/93, sp. zn. IV. ÚS 23/93 a další). Úlohou Ústavního soudu není skutkové a právní objasňování věcí patřících do pravomoci obecných soud, když nebyl zjištěn zřejmý extrémní nesoulad mezi právními závěry obecných soudů a vykonanými skutkovými zjištěními umožňující jim rozhodnout (viz např. sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95 a další) a nepřísluší mu tak hodnotit provedené důkazy, případně to, zda tyto důkazy dostatečně objasňují skutkový stav věci. Ústavní soud může posuzovat pouze a výlučně to, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda takovým postupem nebyla porušena stěžovatelova základní práva a svobody zakotvená v Ústavě, Listině nebo mezinárodních smlouvách dle čl. 10 Ústavy. Uvedené konstatování se vztahuje i na posuzovanou věc. Při hodnocení důkazů se obecné soudy nedostaly do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu. Závěry plynoucí z takto přijatého hodnocení a tedy podřazení daného případu pod příslušná zákonná ustanovení (právní kvalifikace), jsou pak s ohledem na již uvedené, součástí nezávislého soudního rozhodování. I odvolací soud při posuzování předmětné věci respektoval příslušná procesní ustanovení upravující základní zásady trestního procesu (zásada obžalovací, vyhledávací, bezprostřednosti, ústnosti i volného hodnocení důkazů), stejně tak i kautely transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozsudku. Své rozhodnutí opřel o řádné odpovídajícím způsobem i rozsahem zjištěné a vykonané důkazy. Odvolací soud také přiléhavě reagoval na argumentaci obsaženou v odvolání stěžovatele a v tomto rámci reflektoval některé nedostatky v rozhodnutí soudu I. stupně a vyvodil z nich odpovídající závěry včetně příslušné uplatněné právní kvalifikace prokázaného jednání navrhovatele či reakce na další navrhované důkazy. Napadeným rozhodnutím tak nebylo zasaženo základní právo navrhovatele na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny) a už vůbec ne namítané právo na svou obhajobu z hlediska namítaného čl. 40 odst. 3 Listiny.
S poukazem na uvedené tak Ústavnímu soudu nezbylo než podaný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. června 2002
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu