ECLI:CZ:US:2002:3.US.144.02
sp. zn. III. ÚS 144/02
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. V. O., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, č.j. 33 Odo 739/2001-107, ze dne 28. 11. 2001, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze, č.j. 13 Co 298/2000-75, ze dne 22. 1. 2001, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka podala dne 5. 3. 2002 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který byl doručen Ústavnímu soudu dne 6. 3. 2002. Návrh směřoval proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, č.j. 33 Odo 739/2001-107, ze dne 28. 11. 2001, jímž bylo z důvodu opožděného podání odmítnuto dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze, č.j. 13 Co 298/2000-75, ze dne 22. 1. 2001, a proti označenému rozsudku Městského soudu v Praze. Podle názoru stěžovatelky bylo napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu porušeno ustanovení čl. 4, 11, 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR. Návrh byl podán včas.
K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 20 C 10/99, vedený u Obvodního soudu pro Prahu 1. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka měla v řízení před obecnými soudy postavení druhé žalované, proti níž byla žalobcem (Městskou částí Praha 1) podána žaloba o povinnost uzavřít kupní smlouvu na specifikovanou nemovitost, jíž se žalobce domáhal realizace svého předkupního práva. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem, č.j. 20 C 10/99-37, ze dne 21. 3. 2000, žalobu zamítl. K odvolání žalobce rozhodoval ve věci Městský soud v Praze, který rozsudkem, č.j. 13 Co 298/2000-75, ze dne 22. 1. 2001 změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že žalovaným stanovil povinnost uzavřít kupní smlouvu ve znění ve výroku specifikovaném. Proti tomuto rozsudku podal první žalovaný dovolání dne 20. 4. 2001 a druhá žalovaná (stěžovatelka) dne 17. 4. 2001. Nejvyšší soud ČR usnesením č.j. 33 Odo 739/2001-107 ze dne 28. 11. 2001 obě dovolání odmítl pro jejich opožděné podání. V odůvodnění pak uvedl, že podle části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen "zákon č. 30/2000 Sb.) se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních předpisů (tedy podle občanského soudního řádu ve znění platném do 31. 12. 2000). Tak tomu bylo v předmětné věci, kdy byl rozsudek odvolacího soudu vydán po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, tedy podle o.s.ř. ve znění platném do 31. 12. 2000.
Proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze podala stěžovatelka ústavní stížnost, protože podle jejího názoru bylo tímto rozhodnutím ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu porušeno ustanovení čl. 4, 11 a 36 Listiny a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR. Porušení svého práva na spravedlivý proces spatřovala stěžovatelka v tom, že Nejvyšší soud postupoval při posuzování včasnosti podání dovolání podle §240 odst. 1 o.s.ř. ve znění před novelou zákonem č. 30/2000 Sb., i když dovolání bylo projednáváno i v řízení na základě předpisů po novele, a proto se na ně vztahuje dvouměsíční lhůta k podání dovolání. Dovozovala, že ustanovení části dvanácté hlavy I bod 17 zákona č. 30/2000 Sb. upravuje výlučně procesní postup dovolacího soudu pro jednání a rozhodování o podaných dovoláních a nikoliv postup účastníka řízení z hlediska lhůty k podání dovolání. Stěžovatelka proto žádala, aby Ústavní soud napadené usnesení Nejvyššího soudu zrušil a vrátil tomuto soudu k věcnému projednání dovolání.
Dále stěžovatelka pro případ, že by Ústavní soud výše uvedenému návrhu nevyhověl, navrhovala, aby Ústavní soud posoudil i rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska namítaného porušení základních práv (zejména čl. 4 a čl. 11 Listiny), zrušil toto rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Stěžovatelka podrobně argumentovala, v čem spatřuje porušení svého práva na ochranu vlastnictví napadeným rozhodnutím odvolacího soudu.
K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření Nejvyšší soud ČR jako účastník řízení. Ve vyjádření uvedl, že plně odkazuje na odůvodnění napadeného usnesení. Dále uvedl, že skutečnost, že dovolání se projedná a rozhodne podle dosavadních právních předpisů, mj. znamená, že se podle těchto předpisů posoudí i otázka včasnosti dovolání. Stejnou zásadu již ve svých rozhodnutích vyslovil i Ústavní soud (např. usnesení sp. zn. I. ÚS 660/01, ze dne 2. 1. 2002). Dovolací soud svým usnesením neporušil ústavní práva stěžovatelky, a proto navrhoval, aby ústavní stížnost ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod chráněných ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka se dovolávala ochrany svého základního práva na spravedlivý proces a ochrany vlastnického práva, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud v obdobných případech, týkajících se problematiky lhůty pro podání dovolání v souvislosti s novelizací o.s.ř., již judikoval (např. usnesení sp. zn. IV ÚS 560/01 ze dne 24. 1. 2002, sp. zn. IV. ÚS 617/01 ze dne 25. 1. 2002, sp. zn. III. ÚS 616/01 ze dne 15. 11. 2001 a další), že je především věcí Nejvyššího soudu ČR, aby prováděl výklad tzv. obyčejných zákonů, a tedy i části dvanácté hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti, který neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), by mohl zasáhnout do procesu rozhodování obecných soudů, pouze pokud by provedený výklad zákon byl v extrémním rozporu s požadavky ústavnosti. O takový případ se však v dané věci nejedná, neboť argumentaci Nejvyššího soudu ČR ohledně dovolací lhůty považuje Ústavní soud za ústavně zcela konformní, srozumitelnou a logicky správnou. Ústavní soud rovněž poukazuje na svou dosavadní judikaturu, ze které vyplývá, že rozdílný názor na interpretaci obyčejného zákona bez ohledu na to, zda namítaný nebo autoritativně zjištěný, sám o sobě nemůže způsobit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny. Rozhodnutím dovolacího soudu, kterým bylo jako opožděné odmítnuto dovolání stěžovatele, tak nemohlo být porušeno právo na soudní ochranu, neboť bylo věcí stěžovatele, aby toto své právo realizoval "stanoveným postupem" podle čl. 36 Listiny, a tedy účelně využil zákonem předvídaným způsobem všech prostředků k ochraně svého práva. V dané věci navíc se nejedná o případ, který Ústavní soud rozhodl nálezem, sp. zn. II. ÚS 618/01.
Ústavní soud se především zabýval věcnou námitkou stěžovatelky, tj. tvrzením, že Nejvyšší soud ČR měl včasnost podání dovolání posuzovat podle §240 odst. 1 o.s.ř. ve znění zákona č. 30/2000 Sb., tedy podle znění účinného od 1. 1. 2001. Ústavní soud však nemohl v tomto případě přisvědčit tvrzení stěžovatelky vzhledem k ustanovení bodu 17 část 12 hlava I zákona č. 30/2000 Sb., kde je jednoznačně stanoveno, že dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, vydanému po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projedná a rozhodne podle dosavadních předpisů. Ze spisového materiálu je zřejmé, že Městský soud v Praze v odvolacím řízení proti rozsudku soudu I. stupně, vydanému před nabytím účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (rozsudek byl vydán dne 21. 3. 2000), musel podle části dvanácté hlava I bodu 15 zákona č. 30/2000 Sb. postupovat rovněž podle o.s.ř. ve znění platném do 31. 12. 2000. Tato skutečnost pak jednoznačně naplňuje podmínku obsaženou v části dvanácté hlava I bod 17 zákona č. 30/2000 Sb., totiž rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po řízení provedeném podle dosavadních předpisů. Vzhledem k těmto úpravám je nutno si uvědomit, že pro určení, podle jakého znění o.s.ř. bylo odvolání a dovolání projednáváno, není rozhodující čas, kdy tato rozhodnutí byla vydána, ale určujícím bylo právě vydání rozsudku soudu I. stupně, které ve smyslu přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. vyloučilo aplikaci o.s.ř. ve znění od 1. 1. 2001, ale stanovilo aplikaci o.s.ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000. Vzhledem k těmto závěrům pak postup dovolacího soudu, kterým tento soud odmítl dovolání pro jeho opožděné podání, byl řádný a nelze ho považovat ani za porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ve vztahu k návrhu stěžovatelky proti rozsudku Městského soudu v Praze Ústavní soud pouze konstatuje, že podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. V předmětné věci bylo dovolání podle §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. ve znění platném do 31. 12. 2000 přípustným procesním prostředkem, který stěžovatelka vzhledem k pozdnímu podání tohoto dovolání nevyčerpala. Ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu je proto vzhledem k výše uvedenému nepřípustná.
S poukazem na výše uvedené nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ČR odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný a návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) citovaného zákona, jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. srpna 2002
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu