ECLI:CZ:US:2002:3.US.178.02
sp. zn. III. ÚS 178/02
Usnesení
III. ÚS 178/02
Ústavní soud rozhodl dne 5. prosince 2002 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Evy Zarembové mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. S., zastoupeného Mgr. Ing. P. P., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. prosince 2001, sp. zn. 12 To 518/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel ve své trestní věci pravomocný rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. prosince 2001 (12 To 518/2001-361) a tvrdil, že jak v řízení před obecnými soudy, tak i v přípravném řízení, bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a ústavně zaručená práva obsažená v čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 a čl. 96 Ústavy ČR.
Ústavní stížností napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Praze, jak je vpředu označeno, ve spojení s jemu předcházejícím rozhodnutím nalézacího soudu (rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 25. října 2001 - 6 T 38/2000-318), byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů (§187 odst. 1, §188 odst. 1 tr. zák.) a byl mu za to uložen trest odnětí svobody v trvání 26 měsíců a trest propadnutí věcí, uvedených ve výrokové části odvolacího rozhodnutí.
Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. prosince 2001 (12 To 518/2001) podal stěžovatel dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. května 2002 (7 Tdo 182/2002) odmítnuto.
Stěžovatel v ústavní stížnosti odůvodnil porušení svých ústavně zaručených práv (svobod) takto:
* jeho stížnosti proti usnesení o vzetí do vazby obecné soudy nerozhodly do data nařízení jednání Krajského soudu v Praze, čímž bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo obsažené v čl. 8 Listiny základních práv a svobod,
* důkazy svědčící o jeho vině byly získány v rozporu se zákonem a spáchané trestné činy posouzeny podle přísnější právní kvalifikace; in concreto stěžovatel tvrdil, že výrok o vině byl založen na základě výsledku domovní prohlídky, jeho doznání a výpovědi svědků, kteří byli vyslechnuti pod utajením (§55 odst. 2 tr. ř.). Stěžovatel podal podnět, že byl (zřejmě v souvislosti s prováděním uvedených důkazů) spáchán trestný čin orgány činnými v trestním řízení, přesněji řečeno ve věci konajícími policisty (§158 odst. 1 tr. ř.); jejich výslech byl obecnými soudy odmítnut, a to i přesto, že krajský státní zástupce vyřídil zmíněný podnět tak, aby uplatnil své tvrzení
u hlavního líčení. Obecný soud I. stupně, přestože mu bylo ve vracejícím usnesení Krajského soudu v Praze předloženo k úvaze doplnit dokazování (např. výpověďmi policistů), tento názor neakceptoval, a tím zasáhl do jeho práv na spravedlivý proces a neposkytl ochranu jeho právům,
* hodnocení důkazů obecnými soudy pokládá stěžovatel za účelové a v této souvislosti zpochybňuje důvod postupu podle §55 odst. 2 tr. ř., neboť neexistuje zřejmá hrozba. Na podporu svých tvrzení poukázal na nález Ústavního soudu ve věci Pl. ÚS 4/94 a judikaturu Evropského soudu pro lidská práva - věc Van Mechelen a spol. proti Nizozemí, Doorsen proti Nizozemí, z nichž dovozuje jednak, že musí být založena určitá rovnováha mezi zájmy svědků a obhajoby, jednak že odsouzení nemůže být založeno výlučně a ani v rozhodující míře toliko na výpovědích anonymních svědků. Ústavní stížností napadené rozhodnutí naznačeným kritériím plynoucím z označeného nálezu pléna Ústavního soudu a rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva nevyhovuje a zákonem jinak přípustná omezení obhajoby nad nezbytný rámec překračuje, čímž obecné soudy odňaly stěžovateli možnost potvrzení správnosti svědeckých výpovědí, tak i hodnověrnosti svědků samotných a porušily zásadu kontradiktornosti řízení a zásadu rovnosti účastníků.
Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud zrušil pravomocný rozsudek Krajského soudu v Praze, jak je vpředu označen.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Kladně sp. zn. 6 T 38/2000 a po jeho prostudování konstatuje, že ústavní stížnost stěžovatele je zjevně neopodstatněná.
Tvrzení stěžovatele, že jeho odsouzení je založeno v převážné míře na výsleších utajených svědků (§55 odst. 2 tr. ř.), nebylo shledáno jako důvodné, neboť z připojeného spisu Okresního soudu v Kladně vyplývá, že obecné soudy, zvláště soud nalézací, zjistily pečlivě skutkový stav věci, který byl založen i na celé řadě jiných důkazů a výslechy utajených svědků důkazní řetězec toliko doplnily [stěžovatel, jak plyne ze spisu, se částečně doznal (č. l. 62 až 63, 157), dále byl usvědčován výsledky domovní prohlídky, při které byly nalezeny usvědčující předměty (viz protokol o provedení domovní prohlídky ze dne 25. ledna 2000, č. l. 30 až 43), jak plyne i z provedeného znaleckého posudku z oboru kriminalistické techniky - chemie (č. l. 47 až 52), rovněž tak obecné soudy použily jako usvědčující důkaz i výpověď svědka K. S. z přípravného řízení (č. l. 64 a 65) a dále pak výpovědi utajených svědků, kteří vypovídali pod jmény N. (č .l. 158 a 159), F. (č. l. 208 až 209), N. (č. l. 160 až 161) a K. (č. l. 173 až 174)].
Obdobně nedůvodný je odkaz stěžovatele na nález pléna Ústavního soudu ve věci
Pl. ÚS 4/94 a na v ústavní stížnosti označenou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (Van Mechelen a spol. proti Nizozemí, Doorsen proti Nizozemí).
Nálezem pléna Ústavního soudu ve věci Pl. ÚS 4/94 (publ. in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 2., vydání 1., č. 46, Praha 1995 a ve Sbírce zákonů pod č. 214/1994 Sb.) byl zrušen tehdy platný tzv. institut anonymních svědků (§55 odst. 2 tr. ř., ve znění zák. č. 292/1993 Sb.); Ústavní soud zde nevyloučil, stručně shrnuto, užití tohoto institutu jako takového, dospěl však k závěru, že jeho případné zneužití je nutno eliminovat minimalizováním tohoto negativního důsledku zakotvením dalších procesních podmínek rozhodování o něm. Jinými slovy řečeno zde vyložil zásady a podmínky, za nichž důkaz provedený v trestním řízení výslechem svědka vyslýchaného pod utajením lze pokládat za ústavně souladný. V nálezu ve věci III. ÚS 210/98 (publ. in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 13., vydání 1., č. 33, Praha 2000) se Ústavní soud zabýval problematikou ústavnosti aplikovaného procesního práva de lege lata (důkaz plynoucí z výpovědí svědka vyslýchaného pod utajením) pro aspekty vyplývající z nálezu ve věci
Pl. ÚS 4/94. Ústavní soud konstatoval, že i když si lze představit procesní úpravu přesnější,
v něm naznačené zásady zákonodárce v novém znění dotčeného ustanovení v podstatě dodržel, a to jak v ustanovení §55 odst. 2 tr. ř., tak v ustanovení §209 odst. 2 tr. ř., dle něhož byl-li v hlavním líčení vyslechnut svědek, jehož totožnost byla utajena (§55 odst. 2 tr. ř.), učiní soud i bez návrhu všechny potřebné úkony k ověření jeho věrohodnosti.
Výslechy utajených svědků ve věci této ústavní stížnosti byly činěny v intencích posledně označeného nálezu [utajení svědci byli vyslýcháni pod utajením, vždy však v přítomnosti obhájce stěžovatele, byť byla při těchto výsleších učiněna opatření bránící tomu, aby vyslýchaní svědci nepřišli s obhájcem do přímého styku; při těchto procesních úkonech byla obhájci orgány činnými v trestním řízení poskytnuta možnost plné intervence (viz protokoly z hlavního líčení)]. Tvrzení stěžovatele, směřující proti nezákonnosti užití institutu výslechu utajených svědků, v dané věci proto neobstojí.
Případ van Mechelen je založen na odlišných skutkových okolnostech (v dané věci bylo odsuzující rozhodnutí založeno výlučně na výpovědích anonymních policistů). Ve věci Doorsen stěžovatel úspěšný nebyl. V této věci bylo judikováno, že instance prohlášení anonymních svědků za účelem rozhodnutí o obvinění, není za všech okolností neslučitelné s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod - zásady spravedlivého procesu vyžadují, aby v příslušných případech zájmy obhajoby byly vyváženy ve vztahu k svědkům nebo obětem vyzvaným ke svědectví. Evropský soud pro lidská práva dospěl v tomto případě k závěru, že existoval dostatečný důvod pro zachování anonymity svědků (v daném případě anonymními svědky byly narkomané, kteří svědčili proti drogovým překupníkům). Nelze proto než uzavřít, že odkazy na případy Doorson a van Mechelen již pro svou povahu se nemohlo dojít k jinému výsledku výroku rozhodnutí o ústavní stížnosti stěžovatele.
V souvislosti s tvrzením stěžovatele, že obecné soudy zasáhly do jeho práva na právní ochranu tím, že vadným způsobem hodnotily provedené důkazy, nutno v souladu s konstantní judikaturou Ústavního soudu konstatovat, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a že mu nepřísluší "hodnotit hodnocení důkazů" obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR - svazek 1.,
č. 5, Praha 1994).
Obdobně se sluší podotknout, že obecné soudy nemají povinnost provést veškeré stěžovatelem navržené důkazy (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 61/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 10, Praha 1995). V řízení před soudem I. stupně stěžovatel navrhl provedení výslechu svědků, a to vyšetřovatele, K. Š., opětovný výslech svědka N., L. P. a G. (č. l. 313). Podle odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně považoval tento provedení navržených důkazů za nadbytečné, tato skutečnost sama o sobě neměla vliv na porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, odhlédnuto již od toho, že v odvolacím řízení stěžovatel žádné návrhy na doplnění dokazování nevznesl.
Tvrzení stěžovatele, že nebylo rozhodnuto o stížnosti stěžovatele proti jeho vzetí do vazby do vydání rozhodnutí odvolacího soudu, postrádá na významu, neboť toto rozhodnutí již vydáno bylo (usnesení Krajského soudu ze dne 19. prosince 2001 - 12 To 519/2001-361), a nadto ústavní stížnost podle petitu směřuje proti odsuzujícím rozhodnutím, nikoliv proti průtahům v řízení při rozhodování o vazbě.
Ostatně s tvrzeními stěžovatele, vznesenými již v řízeních před soudy obou stupňů, v podstatě shodně jako v ústavní stížnosti, se v odůvodnění svých rozhodnutí obecné soudy řádným a ústavně konformním způsobem vypořádaly (§125, §134 odst. 2 tr. ř.), a to natolik, že ani pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), jež výlučně zakládá ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů, nelze obecným soudům cokoli vytknout.
Nelze proto než uzavřít, že při provádění důkazů, jakož i při jejich hodnocení (§2 odst. 6 tr. ř.), se obecné soudy nedostaly do rozporu s ústavními principy řádného procesu (část pátá Listiny základních práv a svobod). Závěry plynoucí z tohoto posouzení, tzn. zda se stěžovatel uznává vinným nebo zda se obžaloby zprošťuje, jsou součástí nezávislého rozhodování obecných soudů a pouhé odsouzení stěžovatele samo o sobě nelze považovat za porušení jeho základních práv a svobod. Ústavní soud není totiž další instancí v systému obecného soudnictví, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5,
Praha 1995), o což dle povahy vývodů ústavní stížnosti stěžovatel usiloval.
Z důvodů takto rozvedených k porušení tvrzených ani jiných ústavně zaručených práv (svobod) stěžovatele nedošlo, ústavní stížnost byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná. Zjevná její neopodstatněnost je dána jednak konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno, jednak povahou vývodů ústavní stížnosti. Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost bylo nutno odmítnout [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 5. prosince 2002