ECLI:CZ:US:2002:3.US.372.02
sp. zn. III. ÚS 372/02
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti podaným M. Ř., zast. Mgr. V. V., advokátem, proti 1.) usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 5 To 16/02, ze dne 24. 1. 2002, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze, sp. zn. 2 T 11/2001, ze dne 2. 1. 2002 a 2.) usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 5 To 63/02, ze dne 2. 5. 2002, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze, sp. zn. 2 T 11/2001, ze dne 17. 4. 2002, za účasti Vrchního státního zastupitelství v Praze, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti podaným dne 6. 6. 2002 se navrhovatel domáhá zrušení shora označených rozhodnutí Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze s tím, že jejich vydáním byla porušena jeho základní práva uvedená v čl. 8 odst. 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva).
Především k rozhodnutím označeným bodem 1.) v úvodní části tohoto usnesení Ústavní soud z přípisu Městského soudu v Praze zjistil, že napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 1. 2002, sp. zn. 5 To 16/02, bylo navrhovateli doručeno dne 14. 2. 2002, přičemž ústavní stížnost byla podána k přepravě dne 6. 6. 2002, tedy po lhůtě stanovené pro podání ústavní stížnosti. Podle §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zák. o ÚS), totiž lze podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1), a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. S poukazem na uvedené tak Ústavnímu soudu nezbylo než v této části stran napadených rozhodnutí, která tvoří uzavřený celek, (Vrchního soudu v Praze, sp zn. 5 To 16/02, ze dne 24. 1. 2002, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze, sp. zn. 2 T 11/2001, ze dne 2. 1. 2002) návrh podle §43 odst. 1 písm. b) zák. o ÚS odmítnout, jako návrh, který byl podán po lhůtě stanovené pro jeho podání.
Rozhodnutí označená v úvodní části tohoto usnesení Ústavním soudu bodem 2.) byla z pohledu již řečeného napadena včas. Usnesením Městského soudu v Praze, sp. zn. 2 T 11/2001, ze dne 17. 4. 2002, bylo rozhodnuto, že navrhovatel se podle §71 odst. 4 trestního řádu (dále jen tr.ř.) s odkazem na ustanovení §71 odst. 6 tr.ř. ponechává ve vazbě, přičemž vazební důvody uvedené v §67 písm. a), c) tr.ř. nadále trvají. V odůvodnění svého rozhodnutí Městský soud v Praze uvedl, že důvod vazby útěkové shledává v tom, že navrhovatel je trestně stíhán pro závažnou trestnou činnost majetkového charakteru, kdy je zřejmé, že disponuje prostředky na bankovních účtech, které založil v zahraničí, a to i vzhledem k množství obchodních společností, ve kterých se angažoval. K důvodům vazby předstižné potom uvedl, že se dosud nepodařily zajistit finanční prostředky nepochybně trestnou činností získané, kteréžto by mohl užít k další trestné činnosti a poukázal i na to, že navrhovatel je stíhán i pro trestný čin vydírání ve vztahu ke konkrétní osobě (svědek, poškozený ve věci) a jeví se reálné, že by své výhružky vůči této osobě mohl na svobodě uskutečnit. V těchto souvislostech poukázal i na dopisy a vzkazy, které navrhovatel zasílá z vazby a kterými se snaží ovlivňovat další osoby. Proti uvedenému usnesení podal navrhovatel stížnost, kterou Vrchní soud v Praze, jako soud stížnostní, usnesením pod sp. zn. 5 To 63/02, ze dne 2. 5. 2002, podle §148 odst. 1 písm. c) tr.ř. zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že souhlasí s argumentací soudu I. stupně, kdy se nepodařilo zajistit všechny finanční prostředky nepochybně získané trestnou činností a s tím spojené založení bankovních účtů v zahraničí a poukázal i na obavu, že by navrhovatel mohl pokračovat v trestném činu vydírání podle §235 odst. 1 trestního zákona, kterého se dopustil vůči konkrétní osobě. Poté co se shodl s argumentací vedenou soudem I. stupně, poukázal i na rozsáhlost a obtížnost označené trestní věci, která prodlužuje skončení trestního stíhání, kdy i s ohledem na tyto skutečnosti nelze postup nalézacího soudu pro podání obžaloby označit ze takový, který by vykazoval neodůvodněné průtahy.
V podaném návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatel poukázal na to, že z napadených rozhodnutí neplyne do kdy má jeho vazba konkrétně trvat, což jej krátí na jeho právu se hájit a ponechává v nejistotě ohledně trvání vazby. Především však brojí proti označeným důvodům vazby, které pokládá za nekonkrétní a nemající oporu v důkazech, které byly doposud v jeho věci opatřeny. Má za to, že obecné soudy v rozhodování o jeho vazbě opakují obecné závěry bez konkrétního zhodnocení skutkových námitek či aplikace skutkových jevů. V takovém postupu obecných soudů pak spatřuje porušení svých základních práv uvedených v čl. 8 odst. 1, čl. 36 odst. 1 listiny a i čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a proto také navrhl označená rozhodnutí obecných soudů zrušit.
Z vyjádření Vrchního soudu v Praze příslušný předseda senátu 5 To uvedl, že dle jeho názoru podaný návrh (ústavní stížnost) není důvodný. Má za to, že označené důvody vazby nadále trvají a v tomto směru v podstatě odkázal na příslušné rozhodnutí s tím, že navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta, případně zamítnuta.
Z vyjádření Vrchního státní zastupitelství v Praze potom vyplývá, že podle jeho názoru nelze popsaný postup obecných soudů považovat za zásah orgánů veřejné moci do základních práv a svobod navrhovatele, kdy ten své námitky může uplatnit v probíhajícím trestním řízení včetně opravných prostředků a protože ty jsou zachovány tak v dané fázi trestního řízení ingerence Ústavního soudu do nezávislého soudního řízení nepřichází v úvahu. Vrchní státní zastupitelství v Praze navrhlo, že s ohledem na uvedené by měl Ústavní soud podaný návrh dle §43 odst. 1 písm. e) zák. o ÚS, jako nepřípustný, odmítnout. Na tomto místě, bez dalšího, k uvedenému vyjádření nezbývá než konstatovat naprosté nepochopení institutu ústavní stížnosti v souvislosti s rozhodováním Ústavního soudu ve vazebních věcech, kdy v tomto směru lze pouze odkázat na četnou judikaturu Ústavního soudu vztahující se k institutu vazby ve věcech trestních. S ohledem na řečené potom k uvedenému vyjádření v dané věci Ústavní soud dále nepřihlížel.
S ohledem na popsané skutečnosti, označená rozhodnutí, argumentaci vedenou navrhovatelem i vyjádření Vrchního soudu v Praze, dospěl Ústavní soud k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud totiž ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, když není vrcholem jejich soustavy a již proto na sebe nemůže atakovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy postupují ve své činnosti ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (tak i III. ÚS 23/93, IV. ÚS 23/93 a další). Úlohou Ústavního soudu není skutkové a právní objasňování věcí patřících do pravomoci obecných soudů, za předpokladu, že nebyl zjištěn zřejmý extrémní nesoulad mezi právními závěry obecného soudu a vykonanými skutkovými zjištěními (např. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 a další), nepřísluší mu hodnotit provedené důkazy případně to, zda tyto důkazy dostatečně objasňují skutkový stav věci. Ústavní soud může posuzovat pouze to, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda takovým postupem nebyla porušena stěžovatelova základní práva a svobody zakotvená v Ústavě, Listině nebo mezinárodních smlouvách dle čl. 10 Ústavy. Uvedené konstatování se vztahuje i na posuzovanou věc. Při hodnocení existence a důvodnosti vazby (jejich důvodů) se obecné soudy nedostaly do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu. Výklad zákonných znaků "konkrétních skutečností" je především věcí obecných soudů, které při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace té které věci musí svědomitě posoudit zda další trvání vazby je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak. Pro výklad tohoto znaku nemohou být dána objektivní a neměnná kritéria, kdy ta je zapotřebí vyvodit vždy z povahy jednotlivého případu. Do těchto úvah, jak již řečeno, a to i v rámci přijatých rozhodnutí se Ústavní soud ve smyslu své, dnes již ustálené judikatury cítí oprávněn zasáhnout jen tehdy není-li rozhodnutí o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 a čl. 1 Listiny) buď vůbec nebo jestliže tvrzené důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z úst. pořádku republiky příp. v rozporu s mezinárodními smlouvami, které ČR zavazují. V dané věci obecné soudy vycházely při svých úvahách z obsáhle vedeného šetření v trestní věci navrhovatele z něhož vyplynuly skutečnosti umožňující shledání právě oněch konkrétních skutečností zakládajících důvodnou obavu, že navrhovatel by v dané fázi trestního řízení mohl jednat způsobem předpokládaným v ust. §67 písm. a), c) tr.ř. Úvahy o jeho finančních aktivitách i v zahraničí, rozsahu způsobené škody v souvislosti s finančními prostředky, které reálně může mít k dispozici, šetřená trestná činnost (vydírání) ve vztahu ke konkrétní osobě ve spojitosti s trestnou činností majetkového charakteru jsou dostatečně konkrétní, tedy takové, aby vyvolaly zmíněnou obavu. Napadená usnesení obecných soudů tak vycházejí z konkrétních skutečností, které tak korespondují přijatým rozhodnutím. K otázce délky samotné vazby potom ústavní soud neshledal, že by obecné soudy nerespektovaly příslušná ustanovení trestního řádu (zejména §71, §72), tedy procesního předpisů, ve kterém jsou stanoveny , zejména i příslušné lhůty v té které fázi toho kterého trestního řízení, když nelze v těchto souvislostech ani konstatovat neodůvodněné průtahy v trestním řízení vedeném proti navrhovateli.
S poukazem na uvedené tak Ústavnímu soudu nezbylo než podaný návrh, jako zjevně neopodstatněný, podle §43 odst. 2 písm. a), zák. o Ústavním soudu, odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. října 2002
JUDr. Vlastimil Ševčík
předseda senátu