ECLI:CZ:US:2002:3.US.384.02
sp. zn. III. ÚS 384/02
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti stěžovatele F. V., zastoupeného Mgr. L. P., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, č.j. 33 Odo 157/2002-284, ze dne 28. 3. 2002, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel podal dne 11. 6. 2002 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"), který k výzvě Ústavního soudu doplnil podáním ze dne 29. 7. 2002, doručeným Ústavnímu soudu dne 30. 7. 2002. Návrh směřoval proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, č.j. 33 Odo 157/2002-284, ze dne 28. 3. 2002, jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatele proti usnesení Městského soudu v Praze, č.j. 22 Co 276/2001-270, ze dne 30. 8. 2001. Označeným usnesením Městského soudu v Praze bylo odmítnuto odvolání stěžovatele proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2, č.j. 13 C 22/93-250, ze dne 29. 12. 2000, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé. Podle názoru stěžovatele bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR, porušeno ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl. 95 Ústavy ČR. Návrh byl podán včas.
K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 13 C 22/93, vedený u Obvodního soudu pro Prahu 2. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel v postavení žalobce se spolu s další žalobkyní domáhal, aby obecný soud rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit úhradu za užívání pozemku. Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl ve věci rozsudkem, č.j. 13 C 22/93-250, ze dne 29. 12. 2000 tak, že žalovaný je povinen zaplatit každému ze žalobců částku 149.150,60 Kč s příslušenstvím (výrok I) a současně nepřipustil návrh na změnu žaloby, podaný žalobcem (výrok IV).
K odvolání žalobců (do výroku I a IV) rozhodoval ve věci Městský soud v Praze, který rozsudkem, č.j. 22 Co 276/2001-270, ze dne 30. 8. 2001, podané odvolání odmítl z důvodu, že odvolání žalobce není subjektivně přípustné, protože soud I. stupně jeho požadavkům zcela vyhověl, a dále proto, že směrovalo proti rozhodnutí, kde odvolání není přípustné [§218 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř. ve znění do 31. 12. 2000].
K dovolání žalobce (stěžovatele) rozhodoval ve věci Nejvyšší soud ČR, který usnesením, č.j. 33 Odo 157/2002-284, ze dne 28. 3. 2002, dovolání odmítl proto, že bylo podáno opožděně. V odůvodnění uvedl, že pro projednání dovolání je nutno podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, aplikovat dosavadní právní předpisy, tedy občanský soudní řád ve znění platném do 31. 12. 2000. Tento závěr vychází ze skutečnosti, že rozsudek odvolacího soudu byl vydán po řízení provedeném rovněž podle dosavadních právních předpisů vzhledem k tomu, že rozsudek soudu I. stupně byl vydán přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. Konkrétně pak lhůta pro podání dovolání uplynula dne 19. 11. 2001, dovolání však bylo podáno na podatelnu soudu I. stupně dne 17. 12. 2001.
Proti usnesení Nejvyššího soudu podal stěžovatel ústavní stížnost, protože podle jeho názoru bylo napadeným usnesením porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a postupem soudu bylo rovněž porušeno ustanovení čl. 95 Ústavy ČR. Porušení svého práva spatřoval stěžovatel v tom, že Městský soud v Praze ho nepoučil podle §5 o.s.ř. o základním právu podat proti usnesení Městského soudu v Praze dovolání a o lhůtě, ve které lze dovolání podat. Dále porušení svého práva spatřoval i v tom, že Nejvyšší soud podané dovolání formálně odmítl jako opožděné, aniž by se zabýval procesním pochybením Městského soudu v Praze a porušením práv účastníka řízení. Dále namítal, že Nejvyšší soud ČR pochybil i v tom, že na posouzení včasnosti dovolání použil znění o.s.ř. platné do 31. 12. 2000, když podle jeho názoru odvolání i dovolání byly podány již za účinnosti novely o.s.ř. provedené zákonem č. 30/2000 Sb., a proto měl postupovat podle novelizovaného znění o.s.ř. Stěžovatel proto žádal, aby Ústavním soud napadené usnesení zrušil.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod chráněných ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že navrhovatel se dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud v obdobných případech, týkajících se problematiky lhůty pro podání dovolání v souvislosti s novelizací o.s.ř., již judikoval (např. usnesení sp. zn. IV ÚS 560/01 ze dne 24. 1. 2002, sp. zn. IV. ÚS 617/01 ze dne 25. 1. 2002, sp. zn. III. ÚS 616/01 ze dne 15. 11. 2001 a další), že je především věcí Nejvyššího soudu ČR, aby prováděl výklad tzv. obyčejných zákonů, a tedy i části dvanácté hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti, který neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), by mohl zasáhnout do procesu rozhodování obecných soudů, pouze pokud by provedený výklad zákon byl v extrémním rozporu s požadavky ústavnosti. O takový případ se však v dané věci nejedná, neboť argumentaci Nejvyššího soudu ČR ohledně dovolací lhůty považuje Ústavní soud za ústavně zcela konformní, srozumitelnou a logicky správnou. Ústavní soud rovněž poukazuje na svou dosavadní judikaturu, ze které vyplývá, že rozdílný názor na interpretaci obyčejného zákona bez ohledu na to, zda namítaný nebo autoritativně zjištěný, sám o sobě nemůže způsobit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny. Rozhodnutím dovolacího soudu, kterým bylo jako opožděné odmítnuto dovolání stěžovatele, tak nemohlo být porušeno právo na soudní ochranu, neboť bylo věcí stěžovatele, aby toto své právo realizoval "stanoveným postupem" podle čl. 36 Listiny, a tedy účelně využil zákonem předvídaným způsobem všech prostředků k ochraně svého práva. V dané věci navíc se nejedná o případ, který Ústavní soud rozhodl nálezem sp. zn. II. ÚS 618/01.
Ústavní soud se dále zabýval věcnou námitkou navrhovatele, tj. tvrzením, že Nejvyšší soud ČR měl včasnost podání dovolání posuzovat podle §240 odst. 1 o.s.ř. ve znění zákona č. 30/2000 Sb., tedy podle znění účinného od 1. 1. 2001. Ústavní soud však nemohl v tomto případě přisvědčit tvrzení navrhovatele vzhledem k ustanovení bodu 17 část 12 hlava I zákona č. 30/2000 Sb., kde je jednoznačně stanoveno, že dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, vydanému po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projedná a rozhodne podle dosavadních předpisů. Ze spisového materiálu je zřejmé, že Městský soud v Praze v odvolacím řízení proti rozsudku soudu I. stupně, vydanému před nabytím účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (rozsudek soudu I. stupně byl vydán dne 29. 12. 2000), musel podle bodu 15 část 12 hlava I zákona č. 30/2000 Sb. postupovat rovněž podle o.s.ř. ve znění platném do 31. 12. 2000. Tato skutečnost pak jednoznačně naplňuje podmínku obsaženou v bodu 17 část 12 hlava I zákona č. 30/2000 Sb., totiž rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po řízení provedeném podle dosavadních předpisů. Vzhledem k těmto úpravám je nutno si uvědomit, že pro určení, podle jakého znění o.s.ř. bylo odvolání a dovolání projednáváno, není rozhodující čas, kdy tato rozhodnutí byla vydána, ale určujícím bylo právě vydání rozsudku soudu I. stupně, které ve smyslu přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. vyloučilo aplikaci o.s.ř. ve znění od 1. 1. 2001, ale stanovilo aplikaci o.s.ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000. Vzhledem k těmto závěrům pak postup dovolacího soudu, kterým tento soud odmítl dovolání pro jeho opožděné podání, byl řádný a nelze ho považovat ani za porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. října 2002
JUDr. Vlastimil Ševčík
předseda senátu