ECLI:CZ:US:2002:3.US.656.01
sp. zn. III. ÚS 656/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti podaným I.L., zast. Mgr. D.S., proti usnesení Krajského soudu v Brně, sp. zn. 8 To 310/2001, ze dne 3. 9. 2001, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti podaným dne 12. 11. 2001 se navrhovatel domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Brně, sp. zn. 8 To 310/2001, ze dne 3. 9. 2001, to s tím, že jeho vydáním i postupem, který mu předcházel bylo porušeno jeho ústavně garantované právo označené v čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (správně ovšem Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod - dále Úmluva) a tomu korespondujícího čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále Listina).
Ústavní soud si vyžádal spis Městského soudu v Brně, sp. zn. 1 T 52/2001, ze kterého zjistil, že navrhovatel byl rozsudkem Městského soudu v Brně, č.j. 1 T 52/2001-51, ze dne 11. 5. 2001, uznán vinným trestným činem krádeže dle §247 odst. 1 písm. e) odst. 2 trestního zákona (dále tr. zák.) a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody s povinností uhradit způsobenou škodu. Skutkově šlo o to, že dne 14. 11. 2000 v B., odcizil 13 kusů poplachových ústředen v prodejně G., a způsobil tak majiteli škodu ve výši 34.015,- Kč. To s přihlédnutím k tomu, že byl dne 20. 6. 2000 odsouzen Městským soudem v Brně pod sp.zn. 8 T 46/2000 pro trestný čin krádeže dle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Proti uvedenému rozsudku se navrhovatel odvolal a i v tomto odvolání rozhodl Krajský soud v Brně svým usnesením, č.j. 8 To 310/2001-75, ze dne 3. 9. 2001 tak, že ho podle §256 trestního řádu (dále tr.ř.), jako nedůvodné zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že soud I. stupně provedl potřebné dokazování, které není na místě doplnit, a to ani provedením videozáznamu průmyslové televize z místa činu a ze dne 14. 11. 2000. To proto, že není zjevně dostačující k tomu, aby podle něj mohl být pachatel identifikován a jeho provedení by do důkazní situace nemohlo nic nového vnést. Vycházel tak z výpovědi dvou očitých svědků, kteří za uvedení konkrétních poznatků, navrhovatele, jako pachatele souzeného trestného činu bezpečně poznali, spolu s výpovědí dalšího svědka, který byl jimi o trestné činnosti navrhovatele informován. Skutkový děj tak pokládá za bezpečně a spolehlivě prokázaná s tím, že z jeho jednání dovodil nalézací soud i zákonem odpovídající právní kvalifikaci takového jednání.
Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti se navrhovatel domáhá zrušení označených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jejich vydáním i postupem, který tomu předcházel byl porušen čl. 6 odst. 1 Úmluvy a jemu odpovídající čl. 36 odst. 1 Listiny, kterážto ustanovení ústavně garantují právo navrhovatele na spravedlivý proces. Jádrem jeho námitek je poukaz na neprovedení důkazu (shlédnutím videozáznamu pořízeného průmyslovou kamerou v rozhodné době na místě činu) s tím, že provedení tohoto důkazu, který byl relativně snadno dostupný a mohl být za dané důkazní situace pro posouzení věci rozhodující. V této souvislosti upozornil především na rozměry odcizeného zboží, které bylo takové, že prakticky neumožnily pachateli je nepozorovaně z místa činu odnést. V odmítnutí provést takto navrhovaný důkaz (videozáznam) spatřuje navrhovatel projev libovůle v rozhodnutí obecných soudů, když vysvětlení o neprovedení takto navrhovaného důkazu má za nepřiléhavé.
Na vyžádání Ústavního soudu se k předmětné věci vyjádřil Krajský soud v Brně, který toliko poukázal na důvody svého rozhodnutí s tím, že jeho rámci bylo reagováno na námitky uplatněné navrhovatelem v jím podaném odvolání. To s tím, že v řízení před soudem I. stupně neshledal porušení zákona, a proto také bylo podané odvolání zamítnuto.
KSZ se přípisem ze dne 7. 12. 2001 svého postavení vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem vzdalo.
Po zvážení spisového materiálu obsaženého ve spisu Městského soudu v Brně, sp. zn. 1 T 52/2001, vycházeje i z argumentace uplatněné navrhovatelem a z vyjádření Krajského soudu v Brně dospěl Ústavní soud k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, když není vrcholem jejich soustavy a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem pouze potud, pokud tyto soudy postupují ve své činnosti s obsahem hlavy páté Listiny (např. III. ÚS 23/93, IV. ÚS 23/93 a další). Úkolem Ústavního soudu není skutkové a právní objasňování věcí patřících do pravomoci obecných soudů, když nebyl zjištěn evidentní extrémní nesoulad mezi právními závěry obecného soudu a vykonanými skutkovými zjištěními (viz. např. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 a další), nepřísluší mu hodnotit provedené důkazy, případně to, zda tyto důkazy dostatečně objasňují skutkový stav věci. Ústavní soud může posuzovat pouze to, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda takovým postupem nebyla porušena stěžovatelova základní práva a svobody, zakotvená v Ústavě, Listině nebo mezinárodních smlouvách dle čl. 10 Ústavy. Uvedené konstatování se vztahuje i na posuzovanou věc, když je především ze zjištění policie nepochybné, že z označeného videozáznamu, který byl za příslušných technických podmínek policií prohlédnut a pořízeny z něj i fotografie, nebylo jednoznačně možné identifikovat osobu takto zachycenou, proto také byla uvedená trestní věc usnesením Policie ČR, pod sp. zn. MRBM-2744/SEV-TČ-2000, ze dne 15. 12. 2000 podle §159 odst. 4 trestního řádu, odložena. Teprve při zadržení navrhovatele dne 29. 12. 2000 na stejném místě při dalším pokusu o trestnou činnost byli ve věci slyšeni svědci, kteří jej bezpečně poznali, jako muže, který se dopustil trestné činnosti, pro kterou byl v označeném řízení obecnými soudy uznán vinným. V této souvislosti je na místě uvést, že oba svědci, jako prodavači na místě kde došlo k trestné činnosti navrhovatele poznali i v souvislosti se zhlédnutým videozáznamem. Jde tak o osobní zkušenost označených svědků a jejich pozorovací možnosti, které jsou takto postaveny do jiného světla, než pozorování člověka, který k takové události i celkovému chodu prodejny nemá vlastně žádný vztah. Z tohoto pohledu pak poskytnutá svědectví i v souvislosti s nepochybně reálně zjištěnou trestnou činností v kritické době, neumožňují dospět právě k závěru, že takto zjištěný a prokázaný skutkový děj je v onom extrémním rozporu s jeho právním hodnocením ke kterému obecné soudy nakonec dospěly. Lze tak konstatovat, že při hodnocení důkazů se obecné soudy nedostaly do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu. Závěry plynoucí z takto přijatého hodnocení a tedy podřazení daného případu pod příslušná zákonná ustanovení (právní kvalifikace) jsou pak s ohledem na již uvedené, součástí nezávislého soudního rozhodování. Nelze než uzavřít, že oba obecné soudy při posuzování předmětné věci respektovaly kautely plynoucí z trestního řádu, příslušná procesní ustanovení upravující základní zásady trestního procesu, jakož i kautely transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozsudku. Svoje rozhodnutí opřely o řádné, odpovídajícím způsobem i rozsahem zjištěné důkazy, když přiléhavě vysvětlily proč neprovedly důkaz další. Vznesenými námitkami (jejich relevancí) se obecné soudy zabývaly, kdy dostály své zákonné i ústavní povinnosti odůvodnit své rozhodnutí, když vycházely právě z konkrétních okolností v předmětné věci zjištěných a prokázaných. Napadenými rozhodnutími tak nebyl porušen zákaz libovůle (čl. 2 odst. 3, 4 Ústavy, čl. 2 odst. 2, 3 Listiny) ani základní práva navrhovatele na řádný a spravedlivý proces (čl. 36 a násl. Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy).
S poukazem na uvedené tak Ústavnímu nezbylo než podaný návrh, jako zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. června 2002
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu