Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 06.06.2002, sp. zn. III. ÚS 711/01 [ nález / ŠEVČÍK / výz-3 ], paralelní citace: N 66/26 SbNU 193 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2002:3.US.711.01

sp. zn. III. ÚS 711/01 Nález Ústavní soud rozhodl dne 6. června 2002 v ústním jednání v senátě ve věci ústavní stížnosti Ing. R. B., za účasti vedlejšího účastníka Městského státního zastupitelství v Praze, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. září 2001, sp. zn. 6 To 376/2001, takto: Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění: Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a i co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], brojí stěžovatel ve své trestní věci proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. září 2001 (6 To 376/2001), a tvrdí, že postupem označeného obecného soudu, jako orgánu veřejné moci, bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, a dále - aniž by své tvrzení podrobněji zdůvodnil - že došlo k porušení čl. 38 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel polemizuje s právními a skutkovými závěry obecných soudů obou stupňů a setrvává na svém základním tvrzení, totiž že ústní dohodu, týkající se objektu "O." neuzavřel; jednak, že k tomu neměl zmocnění (měl pouze smluvního partnera vyhledat, smlouvu uzavírali majitelé objektu, nadto k jednání se stavebním úřadem a v otázkách stavebních byla majiteli zmocněna jiná osoba), jednak že se s poškozeným nedohodl, kdy měl práce provést. Stěžovatel proto tvrdí, že si není vědom, že by porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona (§224 odst. 2 tr. zák.), a to již proto, že poškozený sám závažně porušil bezpečnostní předpisy a do objektu vnikl svévolně, ke kterémužto závěru by obecné soudy dospěly, pokud by důkazy řádně vyhodnotily. Bez bližšího odkazu na příslušné ustanovení se stěžovatel domnívá, že tímto nesprávným postupem obecných soudů bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Navíc bez bližšího odůvodnění vytýká odvolacímu soudu, že pro přikázání věci jinému soudci nebylo zákonného důvodu (soud I. stupně doplnil dokazování v rozsahu, v jakém mu to bylo uloženo), čímž mělo být porušeno jeho ústavně zaručené právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), a že tak byl odsouzen za jednání, které není trestným činem (čl. 39 Listiny základních práv a svobod). Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. září 2001, sp. zn. 6 To 376/2001. Účastník řízení, Městský soud v Praze, k výzvě Ústavního soudu (§42 odst. 4 zákona), podáním předsedy senátu, z něhož ústavní stížností napadené rozhodnutí vzešlo (§30 odst. 2 zákona), se k věci vyjádřil tak, že pokud jde o namítané porušení čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, je obecný soud toho názoru, že o nařízení projednání věci stěžovatele bylo (jiným senátem - soudcem téhož soudu I. stupně) rozhodnuto ve smyslu ust. §262 tr. ř., které není v rozporu s ústavním pořádkem České republiky. Pokud jde o tvrzené porušení čl. 39 Listiny základních práv a svobod, má obecný soud za to, že stěžovatel byl odsouzen za jednání, které je trestným činem. V podrobnostech pak odkázal tento soud na napadené rozhodnutí, v jehož odůvodnění se trestněprávní problematikou věci podrobně zabýval. Procesní návrh stran rozhodnutí o ústavní stížnosti nevznesl. Vedlejší účastník řízení, Městské státní zastupitelství v Praze, ve svém vyjádření sdělil, že považuje rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu za správná a zákonná a ústavní stížnost stěžovatele za nedůvodnou. Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 46 T 31/99 se podávají následující rozhodné skutečnosti: * ve věci stěžovatele byly Obvodním soudem pro Prahu 4 vydány dva zprošťující rozsudky [ze dne 30. listopadu 1999 - 46 T 31/99-1320 a ze dne 22. května 2000 - 46 T 31/99-1350], které však byly zrušeny k odvolání státního zástupce Městským soudem v Praze, jako soudem odvolacím, a to jeho usneseními ze dne 21. března 2000 - 61 To 131/2000-1322 a ze dne 10. října 2000 - 61 To 554/2000-1363, * zmíněnými rozhodnutími nalézacího soudu byl stěžovatel - v podstatě ze shodných důvodů - zproštěn obžaloby podle §226 písm. a) tr. ř. pro skutek, že jako zástupce majitelů objektu "O." uzavřel nejpozději dne 11. 7. 1998 s poškozeným ústní smlouvu o dílo, spočívající v odklizení spadlého krovu na této nemovitosti, přičemž si byl vědom, že dle závěru statického posouzení musí všechny demoliční a zabezpečovací práce na objektu provádět renomovaná stavební firma se zkušeností s demoličními pracemi, což poškozený nebyl, neboť podnikal pouze na základě živnostenského oprávnění z oboru zednictví, poškozeného před započetím prací neseznámil s výsledky statického posouzení objektu, v důsledku čehož poškozený utrpěl zavalením jeho spadlých částí zranění, jímž na místě podlehl, čímž měl spáchat trestný čin ublížení na zdraví (§224 odst. 1, 2 tr. zák.), * odvolací soud v odůvodnění svého posledního rozhodnutí konstatoval, že soud I. stupně sice respektoval jeho pokyny na doplnění dokazování v rozsahu stanoveném v prvém rozhodnutí odvolacího soudu, nicméně že pouze mechanicky přejal svoje hodnotící postupy (hodnocení důkazů soudem I. stupně shledal odvolací soud jako velmi povrchní a neobjektivní) a zprošťující důvod řádně nevysvětlil. Nadto odvolací soud konstatoval, že nalézací soud ve svém druhém rozhodnutí zůstal u svých dřívějších hodnotících postupů z prvního zprošťujícího rozsudku, a je proto v zájmu objektivního projednání a rozhodnutí věci odůvodněn postup podle §262 tr. ř. (tj. aby tato věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu, jiným soudcem), * soud I. stupně v jiném obsazení pak třetím rozsudkem ze dne 7. března 2001, čj.46 T 31/99-1385, shledal stěžovatele vinným tím, že jinému z nedbalosti způsobil smrt proto, že porušil důležitou povinnost, vyplývající z jeho postavení, čímž spáchal trestný čin ublížení na zdraví (§224 odst. 1, 2 tr. zák.) a za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 30 měsíců. Z odůvodnění rozsudku se podává, že soud I. stupně dospěl k závěru, že předmětná smlouva mezi poškozeným a stěžovatelem uzavřena byla, a že z provedeného dokazování nevyplývá, že by poškozený jednal svévolně. Nedbalost stěžovatele shledal v tom, že ačkoliv byl tento seznámen se znaleckým posudkem, z jehož závěrů mimo jiné vyplývá, že vstup na zbořeniště je rizikový a konstrukce se mohou dát kdykoliv do pohybu a že demoliční a zabezpečovací práce musí provádět pouze renomovaná firma, sjednal si na provedení prací poškozeného, který tento předpoklad nesplňoval, * Městský soud v Praze odvolání stěžovatele do tohoto rozsudku usnesením ze dne 5. září 2001, čj. 6 To 376/2001-1413, zamítl, když se ztotožnil se skutkovými zjištěními i s právním posouzením věci obecným soudem I. stupně. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud konstatoval, že z trestněprávního hlediska není rozhodující perfektnost smluvního ujednání mezi stěžovatelem a poškozeným z formálně civilních hledisek, neboť rozhodující je smysl a obsah jednání mezi nimi. Stěžovatel proto jednal ve stavu vědomé nedbalosti [§5 al. a) tr. zák.]. Odůvodnění posledně zmíněného rozhodnutí je podle přesvědčení Ústavního soudu přiléhavé a má oporu v provedených skutkových zjištěních; na základě takto zjištěného skutkového stavu, proti kterému ostatně stěžovatel ani námitky nevznesl, vyvodily obecné soudy obou stupňů právní názor, který má ve skutkových zjištěních oporu, a proto pod aspektem ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nelze obecným soudům nic vytknout. Bylo již řečeno, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s hodnocením důkazů a v nesouhlasu s právními závěry obecných soudů; takto uplatněnými námitkami, v podstatě zcela shodnými jako v odůvodnění ústavní stížnosti, se však obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí zákonem stanoveným způsobem vypořádaly (§125 odst. 1, §134 odst. 2 tr. ř.). Nadto podle ustálené judikatury Ústavního soudu Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit hodnocení důkazů", provedeného obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994). Proto je nedůvodný jak poukaz stěžovatele na porušení jeho práva na spravedlivý proces, tak i odkaz na čl. 39 Listiny základních práv a svobod. Z připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 46 T 31/99 je zřejmé, že stěžovatel se námitkou porušení ústavně zaručeného práva na zákonného soudce (ať již důvodnou či nikoli) nebránil ani v novém řízení před nalézacím soudem (po vrácení věci postupem podle §262 tr. ř.), ani v odvolání proti tomuto rozhodnutí; proto se s ní nemohly ani obecné soudy v odůvodnění svých odsuzujících rozhodnutí vypořádat. Ostatně v samotné ústavní stížnosti byla tato nově uplatněná námitka vznesena pouze v obecné rovině a nebyla ani nikterak odůvodněna. Rovněž tak petit ústavní stížnosti neobsahuje návrh na zrušení rozhodnutí odvolacího soudu (ze dne 5. září 2001 - 6 To 376/2001-1413), jímž byla věc přikázána k projednání a rozhodnutí věci v jiném složení senátu (§262 tr. ř.), a z tvrzení stěžovatele není zřejmý vztah mezi konečným rozhodnutím odvolacího soudu ve věci (ze dne 5. září 2001 - 6 To 376/2001-1413), jež navrhuje zrušit, a tvrzeným porušením práva na zákonného soudce (čl. 38 odst 1 Listiny základních práv a svobod), odhlédnuto již od toho, že stěžovatelem v petitu označené rozhodnutí je nesprávně datováno (namísto 5. září 2001 je zde uvedeno datum 7. března 2001, tj. datum vydání předcházejícího rozhodnutí nalézacího soudu). Byť odvolací soud ve svém rozhodnutí (ze dne 10. října 2000 - 61 To 554/2000-1363) dostatečně neodůvodnil, proč vrací věc nalézacímu soudu k projednání a rozhodnutí v jiném obsazení soudu (§262 tr. ř.), nelze z důvodů již vyložených ochranu ústavně zaručeného práva na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) stěžovateli přiznat, a to již proto, že dle ustálené judikatury Ústavního soudu (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 230/96 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 8., vydání 1., č. 65, Praha 1998) tento ústavní imperativ, dle něhož "nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci" (čl. 38 odst. 1 al. 1 Listiny základních práv a svobod), je ochranou především proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc, a nelze jej zaměňovat za procesní prostředek, jímž by mělo být ex post zvráceno již vydané rozhodnutí. Bylo proto na účastníkovi soudního řízení, aby námitku porušení ústavní ochrany, plynoucí ze zásady o zákonném soudci, uplatnil včas, tj. bezprostředně poté, co skutečnosti ji odůvodňující se mu staly známy. Za takto rozvedených důvodů rozhodl proto Ústavní soud o ústavní stížnosti stěžovatele zamítavým výrokem [§82 odst. 1 zákona], jak je ze znělky tohoto nálezu patrno. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§54 odst. 2 zákona). V Brně dne 6. června 2002