ECLI:CZ:US:2002:3.US.737.01
sp. zn. III. ÚS 737/01
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatelů J.P. a M.P., zastoupených JUDr. L.S., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, č.j. 22 Cdo 1728/2001-94, ze dne 31. 10. 2001, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelé podali dne 20. 12. 2001 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který byl doručen Ústavnímu soudu dne 21. 12. 2001. Návrh směřoval proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, č.j. 22 Cdo 1728/2001-94, ze dne 31. 10. 2001, jímž bylo z důvodu opožděného podání odmítnuto dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně, č.j. 19 Co 647/99-76, ze dne 25. 4. 2001. Podle názoru navrhovatelů bylo napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu porušeno ustanovení čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Návrh byl podán včas.
K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 7 C 98/93, vedený u Okresního soudu v Prostějově. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatelé se jako žalobci domáhali žalobou podanou dne 18. 5. 1993 vyklizení označených pozemků. O této žalobě rozhodl Okresní soud v Prostějově rozsudkem, č.j. 7 C 98/93-56, ze dne 31. 8. 1999 tak že žalobě vyhověl a žalovaným uložil povinnost vyklidit předmětné pozemky. Krajský soud v Brně rozsudkem, č.j. 19 Co 647/99-76, ze dne 25. 4. 2001, změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že žalobu zamítl. K dovolání navrhovatelů rozhodoval Nejvyšší soud v Brně, který usnesením, č.j. 22 Cdo 1728/2001-94, ze dne 31. 10. 2001, dovolání odmítl s odůvodněním, že dovolání bylo podáno opožděně. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že podle části dvanácté, hlavy I, bodu 17 zákona č. 30/2000, Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen "o.s.ř."), dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, vydanému přede dnem nabytí účinnosti citovaného zákona nebo vydanému po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projedná a rozhodne podle dosavadních právních předpisů. Podle §240 odst. 1 o.s.ř. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., může účastník řízení podat dovolání ve lhůtě do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 5. června 2001. Ve smyslu §57 odst. 2 o.s.ř. bylo posledním dnem jednoměsíční lhůty k podání dovolání pondělí 9. července 2001. Dovolání podané až dne 23. července 2001 je tedy zjevně opožděné.
Proti usnesení Nejvyššího soudu ČR podali navrhovatelé ústavní stížnost, protože podle jejich názoru bylo tímto rozhodnutím ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu porušeno ustanovení čl. 11 Listiny. Porušení svého práva spatřovali navrhovatelé v tom, že Nejvyšší soud postupoval při posuzování včasnosti podání dovolání podle §240 odst. 1 o.s.ř. ve znění před novelou zákonem č. 30/2000 Sb., i když dovolání bylo projednáváno i v řízení na základě předpisů po novele, a proto se na ně vztahuje dvouměsíční lhůta k podání dovolání. Dále namítali, že právní mocí rozsudku odvolacího soudu by v daném případě vznikl protiprávní vztah, kdy navrhovatelům svědčí vlastnická práva k předmětným pozemkům, avšak tyto pozemky užívají žalovaní bez jakéhokoliv právního důvodu. Navrhovatelé proto žádali, aby Ústavní soud napadené usnesení Nejvyššího soudu zrušil. Navrhovatelé doplnili ústavní stížnost ještě podáním doručeným dne 24. 1. 2002. V doplnění poukázali na ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), podle něhož Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků v případě, že ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Naplnění podmínky uvedené v §75 odst. 2 písm. a) citovaného zákona dovozují navrhovatelé z toho, že ve věci vzniklá situace (jak uvedeno výše) narušuje vlastnické vztahy, pozemky užívá někdo, kdo k tomu nemá oprávnění a obecné soudy ve věci do dnešního dne žádným způsobem nerozhodly.
K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření Nejvyšší soud ČR jako účastník řízení. Ve vyjádření uvedl, že plně odkazuje na odůvodnění napadeného usnesení. Dále pak dodal, že odvolací soud, jak je z odůvodnění jeho rozsudku na str. 1 p.v. dole zřejmé, v řízení o odvolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění před novelou zákonem č. 30/2000 Sb., tj. ve znění účinném do 31. 12. 2000 (bod 15, část 12, hlava I citovaného zákona). Dovolací soud pak postupoval podle bodu 17 část 12 hlava I citovaného zákona a nemohl, než dovolání odmítnout, protože lhůtu k dovolání jako zákonnou lhůtu není možné prodloužit.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod chráněných ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že navrhovatelé se dovolávali ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud se především zabýval zkoumáním otázky, zda napadené usnesení Nejvyššího soudu ČR (ústavní stížností bylo napadeno jen toto usnesení) bylo způsobilé porušit vlastnické právo navrhovatelů tak, jak je chráněno v ustanovení čl. 11 Listiny. Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatoval, že napadené usnesení Nejvyššího soudu se nezabývalo předmětnou věcí meritorně a řešilo pouze procesní otázku - včasnost, resp. opožděnost podání dovolání, a proto ve svém důsledku nebylo způsobilé zasáhnout do vlastnického práva navrhovatelů. Ústavní soud proto nemohl než dospět k závěru, že čl. 11 Listiny napadeným usnesením porušen nebyl.
Ústavní soud v obdobných případech, týkajících se problematiky lhůty pro podání dovolání v souvislosti s novelizací o.s.ř., již judikoval (např. usnesení, sp. zn. IV ÚS 560/01, ze dne 24. 1. 2002, sp. zn. IV. ÚS 617/01, ze dne 25. 1. 2002, sp. zn. III. ÚS 616/01, ze dne 15. 11. 2001 a další), že je především věcí Nejvyššího soudu ČR, aby prováděl výklad tzv. obyčejných zákonů, a tedy i části dvanácté hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti, který neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), by mohl zasáhnout do procesu rozhodování obecných soudů, pouze pokud by provedený výklad zákon byl v extrémním rozporu s požadavky ústavnosti. O takový případ se však v dané věci nejedná, neboť argumentaci Nejvyššího soudu ČR ohledně dovolací lhůty považuje Ústavní soud za ústavně zcela konformní, srozumitelnou a logicky správnou. Ústavní soud rovněž poukazuje na svou dosavadní judikaturu, ze které vyplývá, že rozdílný názor na interpretaci obyčejného zákona bez ohledu na to, zda namítaný nebo autoritativně zjištěný, sám o sobě nemůže způsobit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny. Rozhodnutím dovolacího soudu, kterým bylo jako opožděné odmítnuto dovolání stěžovatele, tak nemohlo být porušeno právo na soudní ochranu, neboť bylo věcí stěžovatele, aby toto své právo realizoval "stanoveným postupem" podle čl. 36 Listiny, a tedy účelně využil zákonem předvídaným způsobem všech prostředků k ochraně svého práva. V dané věci navíc se nejedná o případ, který Ústavní soud rozhodl nálezem, sp. zn. II. ÚS 618/01.
Ústavní soud se dále zabýval věcnou námitkou navrhovatelů, tj. tvrzením, že Nejvyšší soud ČR měl včasnost podání dovolání posuzovat podle §240 odst. 1 o.s.ř. ve znění zákona č. 30/2000 Sb., tedy podle znění účinného od 1. 1. 2001. Ústavní soud však nemohl v tomto případě přisvědčit tvrzení navrhovatelů vzhledem k ustanovení bodu 17 část 12 hlava I zákona č. 30/2000 Sb., kde je jednoznačně stanoveno, že dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, vydanému po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projedná a rozhodne podle dosavadních předpisů. Ze spisového materiálu je zřejmé, že Krajský soud v Brně v odvolacím řízení proti rozsudku soudu I. stupně, vydanému před nabytím účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (rozsudek soudu I. stupně byl vydán dne 31. 8. 1999), musel podle bodu 15 část 12 hlava I zákona č. 30/2000 Sb., postupovat rovněž podle o.s.ř. ve znění platném do 31. 12. 2000. Tato skutečnost pak jednoznačně naplňuje podmínku obsaženou v bodu 17 část 12 hlava I zákona č. 30/2000 Sb., totiž to že rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po řízení provedeném podle dosavadních předpisů. Vzhledem k těmto úpravám je nutno si uvědomit, že pro určení, podle jakého znění o.s.ř. bylo odvolání a dovolání projednáváno, není rozhodující čas, kdy tato rozhodnutí byla vydána, ale určujícím bylo právě vydání rozsudku soudu I. stupně, které ve smyslu přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb., vyloučilo aplikaci o.s.ř. ve znění od 1. 1. 2001, ale stanovilo aplikaci o.s.ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000. Vzhledem k těmto závěrům pak postup dovolacího soudu, kterým tento soud odmítl dovolání pro jeho opožděné podání, byl řádný a nelze ho považovat ani za porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
V doplnění podání navrhovatelé uplatňovali ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a dovolávali se toho, aby Ústavní soud neodmítl ústavní stížnost pro nevyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. I kdyby Ústavní soud pominul skutečnost, že podaným návrhem ani doplněním návrhu navrhovatelé nežádali zrušení rozsudku odvolacího soudu a věc projednával nad rozsah vymezený žalobním petitem, nemohl by se věcně zabývat rozsudkem odvolacího soudu vzhledem k ustanovení §72 odst. 2 citovaného zákona, který stanoví šedesátidenní lhůtu pro podání ústavní stížnosti, přičemž lhůta se počítá od doručení napadeného rozhodnutí.
Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2002
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu