ECLI:CZ:US:2002:3.US.9.02
sp. zn. III. ÚS 9/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti podaným P. K., zast. JUDr. H. A., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 3 To 147/2001, ze dne 3. 10. 2001, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně, sp. zn. 10 T 21/2000, ze dne 24. 4. 2001, za vedlejší účasti Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Svým návrhem ze dne 7. 1. 2002 na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatel brojí proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 3 To 147/2001, ze dne 30. 10. 2001, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně, sp. zn. 10 T 21/2000, ze dne 24. 4. 2001. To s tím, že jejich vydáním měla být zasažena jeho základní ústavně zaručená práva obsažená v čl. 90 Ústavy ČR, v čl. 4 odst. 4, čl. 8, čl. 37 odst. 3 i čl. 40 odst. 2, 3 Listiny základních práv a svobod (dále Listina).
Ze spisu Krajského soudu v Brně, sp. zn. 10 T 21/2000, který si Ústavní soud vyžádal, také zjistil, že navrhovatel byl rozsudkem označeného soudu, č.j. 10 T 21/2000-1001, ze dne 24. 4. 2001, uznán vinným pokusem k trestnému činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1, odst. 2 písm. f) trestního zákona a odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Skutkově šlo o to, že ve stanovenou dobu a na určeném místě při útěku před policisty jednomu z nich vykopl zbraň, kterou pak na něj namířil a v úmyslu jej usmrtit, stiskl spoušť. K výstřelu však nedošlo, protože v nábojové komoře zbraně nebyl náboj. Nabil ji natažením závěru, když na policistu stále mířil, ten mu však ve výstřelu zabránil tak, že ho chytil za ruku. V té době do zápasu zasáhl další policista a navrhovatel vystřelil, aniž by byl někdo střelou zasažen. Proti uvedenému rozhodnutí se navrhovatel odvolal, kdy v jeho rámci polemizoval s výpověďmi (ať už z přípravného řízení či v řízení před soudem) obou policistů, které pokládal za nesouladné a rozporné a poukázal i na závěry znaleckých posudků týkající se zranění svědka (policisty S.), mechanismu jeho vzniku a také přítomnosti povýstřelných zplodin na oděvu policisty a jejich nepřítomnosti na oblečení navrhovatele, když má za to, že při zjištěném skutkovém stavu by taková přítomnost zplodin nemohla být shledána. Shrnul, že napadený rozsudek pominul vůbec objektivně možný skutkový děj a nereagoval tak na výhrady uplatňované navrhovatelem v celém trestním řízení, které bylo proti němu vedeno. Měl za to, že zjištěný skutkový děj byl stanoven především na základě výpovědí policistů (svědků), kteří proti němu v dané chvíli zasahovali, když nebyl brán zřetel na fyzikální zákony, kdy jejich respektování by umožnilo zjistit objektivní pravdu.V tomto směru také navrhl doplnit dokazování. O podaném odvolání rozhodoval Vrchní soud v Olomouci, který rozsudkem, č.j. 3 To 147/2001-1050, ze dne 3. 10. 2001, podle §258 odst. 1 písm. b) odst. 2 trestního řádu napadený rozsudek k odvolání navrhovatele částečně zrušil ve výroku o uloženém trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu a za splnění podmínek stanovených §259 odst. 3 trestního řádu (dále tr.ř.) nově rozhodl tak, že navrhovatele uznal vinným týmž trestným činem, jakož i dalšími sbíhajícími se trestnými činy v rozhodnutí označenými a uložil mu souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody za současného zrušení výroku o trestu obsaženého v rozsudku Okresního soudu v Prostějově, č.j. 2 T 27/99-310, ze dne 13. 6. 2000. V odůvodnění svého rozhodnutí vyjádřil přesvědčení, že postupem nalézacího soudu nebyla zasažena práva navrhovatele na plnohodnotnou obhajobu (a to i z hlediska jeho právního zastoupení), respektována byla i zásada obžalovací, zásada ústnosti i bezprostřednosti. Poukázal i na to, že v projednávané věci byl provedeny důkazy nutné ke zjištění skutkového stavu do té míry, aby na jeho základě bylo možné odpovědně a objektivně rozhodnout. V této souvislosti odkázal zejména na výpovědi obou svědků (policistů), kteří přímo potvrdili zjištěný skutkový děj. Přitom se také obsáhle zabýval věrohodností jejich výpovědí, a to i z hlediska navrhovatelem uplatněných výhrad (namítané rozpory). Zabýval se i fyzickými dispozicemi navrhovatele a v souvislosti s podanými znaleckými posudky i možností jeho ovlivnění psychotropními látkami v kritické době. Poukázal i na provedené prověrky výpovědí svědků na místě činu, kdy bylo postupováno v souladu s příslušným procesním předpisem, takto trestním řádem. Stejně tak se zabýval i výsledky odorologické expertízy, závěry znaleckého posudku z odvětví balistiky, zabýval se i námitkami navrhovatele stran existence povýstřelných zplodin. Vzal v úvahu i znalecký posudek z oboru zdravotnictví, který se zabýval zraněním svědka a také mechanismem jeho vzniku. Konečně se zabýval i závěry vzešlými z podaného znaleckého posudku z odvětví toxikologie, psychiatrie a psychologie i na ně navazující výpovědi znalců. Uzavřel s tím, že vzhledem k rozsahu a způsobu vedeného dokazování v dané věci není možno pochybovat o skutkových závěrech učiněných soudem prvého stupně, jejich hodnocení, ale ani o právní kvalifikaci jednání navrhovatele, ke které soud nalézací dospěl.
Na žádost Ústavního soudu se k věci vyjádřil Vrchní soud v Olomouci i Vrchní státní zastupitelství Olomouc. Vrchní soud ve svém vyjádření uvedl, že námitky uplatněné navrhovatelem jsou opakováním námitek vznesených při odvolání v rámci řízení před obecnými soudy. V tomto směru poukázal na odůvodnění svého rozhodnutí, rozbor jednotlivých, provedených důkazů i reakce na vznesené námitky. Odvolací soud sdílí přesvědčení, že z rozsahu provedeného dokazování a jeho hodnocení nelze usuzovat na závěr, že skutková zjištění soudy učiněná jsou v extrémním rozporu s objektivními fakty, fyzikálními zákony, jakož i znaleckými posudky a expertízami, na které navrhovatel poukazuje. S poukazem na uvedené má za to, že návrh by měl být zamítnut.
Rovněž Vrchní státní zastupitelství v Olomouci ve svém vyjádření uvedlo, že námitky uváděné navrhovatelem jsou opakováním jeho námitek uplatněných v řízení před obecnými soudy, se kterými se tyto spolehlivě zabývaly a přesvědčivě se jimi zabývaly. Své stanovisko k projednávané věci prezentované v rámci odvolacího řízení pokládá za správné, když podporuje zákonnost napadených rozhodnutí.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, když není vrcholem jejich soustavy a již proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.To ovšem jenom potud, pokud tyto soudy postupují ve své činnosti ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (např. III. ÚS 23/93, IV. ÚS 23/93 a další). Úlohou Ústavního soudu není skutkové a právní objasňování věcí patřících do pravomoci obecných soudů, když nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry obecného soudu a vykonanými skutkovými zjištěními (viz např. III. ÚS 84/94, III. ÚS 1666/95 a další), nepřísluší mu hodnotit provedené důkazy případně zda tyto důkazy dostatečně ojasňují skutkový stav věci. Ústavní soud může posuzovat pouze to, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétní věci z ústavních mezí a zda takovým postupem nebyla porušena stěžovatelova základní práva a svobody, zakotvená v Ústavě, Listině nebo mezinárodních smlouvách dle čl. 10 Ústavy. Uvedené konstatování se vztahuje i na posuzovanou věc. Při hodnocení důkazů se obecné soudy nedostaly do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu. Závěry plynoucí z takto přijatého hodnocení a tedy podřazení daného případu pod příslušná zákonná ustanovení (právní kvalifikace) jsou pak s ohledem na již uvedené, součástí nezávislého soudního rozhodování. Oba obecné soudy při posuzování předmětné věci respektovaly kautely plynoucí z trestního řádu, respektovaly příslušná procesní ustanovení upravující základní zásady trestního procesu (zásada obžalovací, vyhledávací, bezprostřednosti, ústnosti i volného hodnocení důkazů), jakož i i kautely transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozsudku. Svoje rozhodnutí opřely o řádné, odpovídajícím způsobem i rozsahem zjištěné důkazy, včetně vysvětlení proč některé navrhované důkazy neprovedly. Odvolací soud také přiléhavě reagoval na argumentaci obsaženou v odvolání stěžovatele a v tomto rámci reflektoval některé jeho nedostatky a vyvodil z nich odpovídající závěry. Napadenými rozhodnutími tak nebyl porušen zákaz libovůle (čl. 4 odst. 4 Listiny) ani princip rovnosti (čl. 37 odst. 3 Listiny) ani základní právo na řádný a spravedlivý proces, včetně respektování práva na obhajobu (čl. 40 odst. 2, 3 Listiny). Z pohledu již vysloveného nebyl postupem obecných soudů v dané věci i rozhodnutími z něho vzešlých zasažen ani navrhovatelem namítaný čl. 90 Ústavy.
S poukazem na uvedené tak ústavnímu soudu nezbylo než mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, podaný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. května 2002
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu