ECLI:CZ:US:2002:4.US.126.02
sp. zn. IV. ÚS 126/02
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti J.B., zastoupeného JUDr. E. B., advokátem, směřující proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2001, sp. zn. 5 To 123/01, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. června 2001, sp. zn. 41 T 14/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 26. února 2002 byla Ústavnímu soudu doručena ve lhůtě dle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku městského soudu, jímž byl odsouzen pro pokus trestného činu podvodu dle ustanovení §250 odst. 1 a 4 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání pěti let.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že činu, pro který byl odsouzen, se měl dopustit s druhým obžalovaným - S. B., a to přesto, že z výsledků důkazního řízení vyplynulo, že se vůbec neznali ani se nikdy neviděli a nebylo tedy prokázáno jakékoliv spojení mezi nimi. K tomu vypovídali i ostatní spoluobžalovaní a stěžovatel se domáhal provedení jejich výslechu i v rámci odvolacího řízení, kde mu to však nebylo umožněno. Uvedl rovněž, že mu vrchní soud neumožnil plné uplatnění práva na obhajobu, což mělo spočívat v tom, že rozhodl o samostatném projednání věci obžalovaného B. Dále namítal, že soud prvého stupně nesprávně hodnotil důkazy shromážděné ve spisu ve smyslu ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu. Jediným důkazem svědčícím proti němu tak byly znalecké posudky z oboru písmoznalectví. Soud vůbec nepřihlédl k tomu, že jsou zde pochybnosti, jaké má na mysli ustanovení §2 odst. 2 trestního řádu. Obecným soudům se tak nepodařilo vytvořit a prokázat logický řetězec důkazů, jímž by byl usvědčen z trestné činnosti.
V takovém postupu shledal stěžovatel zásah do svého základního práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
K věci si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníka - Vrchního soudu v Praze, které poskytl předseda senátu 5 To. Ten uvedl, že námitky obsažené v ústavní stížnosti byly uvedeny již v odvolání stěžovatele do rozsudku městského soudu a účastník se s nimi vyrovnal v odůvodnění napadeného rozsudku. Dále uvedl, že zavádějícím je tvrzení stěžovatele o vznesení požadavku výslechu spoluobžalovaných u veřejného zasedání, neboť ani z odůvodnění jeho odvolání ani z protokolu o jednání není patrno, že by se tohoto úkonu domáhal. K tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces účastník uvedl, že je považuje za nepodložené, neboť stěžovateli bylo zákonnou cestou prokázáno, že se dopustil jednání, které je trestním zákonem kvalifikováno jako pokus trestného činu podvodu. Závěrem účastník navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
Vrchní státní zastupitelství v Praze se prostřednictvím vrchního státního zástupce svého postavení vedlejšího účastníka výslovně vzdalo.
Ústavní soud si k věci vyžádal rovněž spis Městského soudu v Praze sp. zn. 41 T 14/2000. Po seznámení se s jeho obsahem i s ostatními předloženými podklady dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel konstatuje, že mu bylo upřeno jeho právo na spravedlivý proces, aniž by takový zásah do svých základních práv konkretizoval. Pokud uvádí, že se s některými spoluobžalovanými neznal, jedná se o tvrzení, které již uvedl v odvolání, s nímž se odvolací soud vyrovnal. V této otázce Ústavní soud respektuje skutečnost, že podle současné judikatury (např. nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 362/96 publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 8., č. 60), není soud v řízení o odvolání povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět a jen výjimečně může řízení doplnit důkazy nezbytnými k tomu, aby mohl o odvolání rozhodnout (§263 odst. 6 trestního řádu). Navíc pak stěžovatel v ústavní stížnosti napadl neprovedení důkazů, které v odvolacím řízení nenavrhl.
Ústavní princip nezávislosti soudů při výkonu jejich funkce a jejich vázanost pouze zákonem, je z hlediska dokazování nutno, dle ustálené judikatury Ústavního soudu, chápat tak, že soudcům nelze přikazovat, jak mají ve věci rozhodnout, jaké důkazy mají před svým rozhodnutím provést a jak tyto mají hodnotit. V souladu s tímto principem Ústavní soud opakovaně konstatoval, že respektuje skutečnost, že obecné soudy v zásadě nejsou povinny vyhovět každému důkaznímu návrhu obžalovaného, je však nezbytné, aby dostály požadavkům zákona na odůvodnění svého rozhodnutí (ustanovení §125 trestního řádu).
Pokud stěžovatel namítal, že obecné soudy nezhodnotily důkazy správně, když se jim nepodařilo vytvořit logický řetězec, který by prokazoval jeho účast na trestné činnosti, uvádí Ústavní soud, že jeho úkolem není řešení otázky, zda obecné soudy "správně" zhodnotily všechny důkazy, nýbrž jeho úkolem je "pouze" zjistit, zda důkazy ve prospěch či neprospěch obviněného byly prezentovány způsobem zajišťujícím spravedlivý proces a ujistit se o tom, že tento proces byl veden způsobem zajišťujícím správný výsledek (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Schenk z roku 1988, A - 140, §46). Tyto požadavky byly v daném případě naplněny. Porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, nemůže spočívat v tom, že obecné soudy dospěly k jinému právnímu závěru, než je závěr stěžovatele. Takové tvrzení lze označit pouze za polemiku s právními závěry obecných soudů. V důsledku toho Ústavní soud odkazuje na svoji ustálenou judikaturu ke znakům spravedlivého procesu daného hlavou pátou Listiny (např. III. ÚS 23/93 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1., č. 5), aniž by se jevilo potřebné důvody tam uvedené dále rozvádět.
Za dané situace a vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem, proto Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji, dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 30. září 2002
JUDr. Eva Zarembovápředsedkyně senátu