ECLI:CZ:US:2002:4.US.190.2000
sp. zn. IV. ÚS 190/2000
Usnesení
IV. ÚS 190/2000
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti M. K., zastoupeného JUDr. J. A., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 1. 2000, sp. zn. 19 Co 734/98, a rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 14. 9. 1998, čj. 4 C 125/93 - 163, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, splňující formální předpoklady a podmínky stanovené zákonem, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi byl dotčen na svých ústavně zaručených základních právech zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, když označené orgány veřejné moci nepostupovaly dle jeho názoru v souladu s ustanovením čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR a porušily tak jeho právo na spravedlivé soudní řízení.
Z připojeného spisu Okresního soudu v Prostějově (sp. zn. 4 C 125/93), shromážděných listinných podkladů a vlastního odůvodnění návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že návrhem ze dne 20. 4. 1993 se stěžovatel (tehdy žalobce) domáhal proti žalovanému České republice - Ministerstvu vnitra České republiky (takto vedlejšímu účastníkovi před Ústavním soudem) náhrady škody z titulu odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem dle zákona č. 58/1969 Sb. (o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem), a to konkrétně náhrady bolestného, náhrady za ztížení společenského uplatnění a náhrady za ztrátu na výdělku v rozsahu v žalobním petitu blíže formulovaném. Nesprávný úřední postup spatřoval v jednání policejní hlídky, která jsa přivolána poté, co došlo v souvislosti s rozvodovým řízením ke konfliktu mezi ním a jeho manželkou, jakož i synem a tchánem, použila proti němu střelné zbraně, přičemž byl stěžovatel zasažen několika střelami do nohou, čímž mu zakročující policista způsobil četná zranění vyžadující nejen rozsáhlou léčbu, nýbrž mající za následek i ztížení společenského uplatnění stěžovatele. Ten v podstatě na odůvodnění svého tvrzení a nároku z něj plynoucího poukazoval, kromě způsobené škody na zdraví a příčinné souvislosti mezi ní a předmětným jednáním policisty, na nezákonné použití zbraně, coby jednoho ze základních předpokladů k jeho úspěšnému uplatnění, resp. nenaplnění podmínek nutných k tomu, aby zakročující policista byl oprávněn střelnou zbraň za dané situace použít, případně - pokud ano - nikoliv způsobem a v rozsahu, jakým ji proti stěžovateli fakticky použil. Pro úplnost se jeví potřebným uvést, že v souvislosti s inkriminovanou událostí bylo proti stěžovateli zahájeno trestní stíhání pro obvinění z trestného činu útoku na veřejného činitele podle §156 odst. 1 písm. a), odst. 2 a pokusu k trestnému činu útoku na veřejného činitele podle §8 odst. 1 ve spojení s §155 odst. 1 písm. a) trestního zákona. Toto trestní stíhání bylo usnesením (Okresní prokuratury, spádové oblasti vyšetřování pro oblast okr. Kroměříž, Prostějov, Zlín) ze dne 11. 1. 1993 (čj. 9 Vp 10/93) podle §172 odst. 1 písm. a) trestního řádu zastaveno, neboť ze znaleckého posudku vypracovaného v dané věci vyplynulo, že obviněný (stěžovatel) nebyl v době spáchání trestného činu pro nepříčetnost trestně odpovědný. Co se potom jednání zakročujícího policisty týče, bylo usnesením Inspekce ministra vnitra ČR ze dne 23. 10. 1992 (ČVS: IMČ/B-169/1992) konstatováno, že se v případě zranění stěžovatele nejedná o podezření ze spáchání trestného činu ze strany tohoto orgánu veřejné moci a ani není na místě vyřídit věc jinak. Proto byla dle §159 odst. 1 trestního řádu odložena.
Nalézací soud o podaném návrhu rozhodl nejprve rozsudkem pro zmeškání (čj. 4 C 125/93-27), jímž návrhu stěžovatele v plném rozsahu vyhověl, a který byl posléze usnesením téhož soudu pro dodatečnou omluvu žalovaného, učiněnou ve lhůtě požadované zákonem, zrušen (čj. 4 C 125/93-31). Po následném meritorním projednání žaloby rozhodl soud prvního stupně ve věci ústavní stížností napadeným rozsudkem, když konstatoval na základě provedeného dokazování absenci protiprávního jednání ze strany zakročujících policistů, z čehož dovodil též své zamítavé stanovisko k základu nároku, pročež se již dále nezaměřoval na zkoumání opodstatněnosti předestřených úvah stran jeho výše. K podanému odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě toto rozhodnutí (taktéž ústavní stížností napadeným) rozsudkem ze dne 12. 1. 2000, sp. zn. 19 Co 734/98, potvrdil a současně nevyhověl jeho návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání, když dospěl k závěru, že se v daném řízení neřešila otázka zásadního právního významu.
Do obou naposled uvedených rozsudků obecných soudů směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel obecným soudům vytýká, že neprovedly jím navržený důkaz, a to vypracováním znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, kterým by byla posouzena míra ovlivnění psychiky stěžovatele a jeho jednání poté, když byl údajně zasažen zakročujícími policisty použitým slzným či jemu podobným obranným plynem - kasrem, a to předtím než došlo k vlastnímu použití střelné zbraně. Dále namítal, že závěr soudu o tom, že použití soukromé střelné zbraně namísto služební jedním ze zakročujících policistů mělo stejné následky, jaké by mělo použití zbraně služební, neboť se jedná o zbraně srovnatelné, nemá oporu v provedeném dokazování. Závěrem rovněž zpochybnil konstatování soudu, dle něhož zakročující policista dbal při použití této zbraně své zákonné povinnosti, aby použitím donucovacího prostředku nezpůsobil osobě újmu zřejmě nepřiměřenou povaze a nebezpečnosti jejího protiprávního jednání, když v podstatě jen odkazuje na přezkoumání postupu zakročujícího policisty "jeho nadřízenými policisty" a na zprávu Inspekce ministra vnitra ČR z 26. 10. 1992 (správně 23. 10. 1992). Toto odůvodnění ústavní stížnosti uzavřel vyjádřením přesvědčení, že se soudy s ohledem na uvedená tvrzení dostatečně nevypořádaly s provedenými důkazy, jakož ani se zmíněným návrhem na vypracování znaleckého posudku, v čemž spatřuje porušení svých vpředu označených základních práv, pročež navrhl, aby Ústavní soud nálezem napadená rozhodnutí zrušil.
Krajský soud v Brně se na výzvu Ústavního soudu, prostřednictvím předsedkyně senátu 19 Co, vyjádřil k podanému návrhu tak, že v plném rozsahu odkázal na svůj napadený rozsudek a jeho odůvodnění. Konstatoval, že k porušení ústavních práv stěžovatele v řízení nedošlo a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.
Česká republika - Ministerstvo vnitra ČR se svého postavení vedlejšího účastníka řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vzdala.
Vzhledem k podanému dovolání proti ústavní stížností napadenému rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 1. 2000, sp. zn. 19 Co 734/98, pod aspektem respektování pořadu práva a svých pravomocí, vyčkal Ústavní soud vydání rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, který o tomto mimořádném opravném prostředku rozhodl usnesením ze dne 13. 2. 2002, čj. 25 Cdo 872/2000-198, jímž dovolání pro nepřípustnost odmítl. Vydáním takto konstruovaného rozhodnutí, resp. jeho výroku, tak byla autoritativně deklarována neexistence práva, v daném případě nepřípustnost dovolání v předmětné věci (srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 40/93), z čehož je zřejmé, že stěžovatel před podáním ústavní stížnosti vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva v daném řízení poskytoval, a ústavní stížnost byla proto shledána přípustnou (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Poté Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavněprávní námitky stěžovatele jsou v podstatě založeny na nesouhlasu s hodnocením důkazů obecnými soudy a jsou koncipovány stejným způsobem jako v řízení před nimi provedeném a opakováním argumentů, s nimiž se obecné soudy řádně a obsáhle vypořádaly. Tvrzení ústavní stížnosti nepřinášejí do posuzované věci nic nového, neboť uvedené námitky byly předmětem úvah rozhodování v předchozím řízení a nejsou schopny posunout věc do ústavněprávní roviny. V této souvislosti je třeba připomenout, že Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), není součástí soustavy obecných soudů a není vůči nim třetí či čtvrtou instancí (srov. sp. zn. IV. ÚS 360/97), z čehož plyne závěr, že ani není oprávněn na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat důkazy před nimi provedené nebo korigovat jejich právní úvahy, to ovšem s ohledem na ústavněprávní vymezení postavení Ústavního soudu jen potud, pokud ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod a pokud napadeným rozhodnutím nebyly porušeny základní práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Vycházeje z těchto obecných úvah, nezbývá Ústavnímu soudu než přisvědčit závěrům vyjádřeným v napadených rozhodnutích, které dle jeho přesvědčení reflektují daný stav věci, když ani ve směru hodnocení důkazů nelze konstatovat, že by skutková zjištění byla v rozporu (nadto extrémním) s provedenými důkazy. Vyplývá-li z ústavního principu nezávislosti soudů též zásada volného hodnocení důkazů, je třeba za situace, kdy obecné soudy respektují kautely dané ustanoveními občanského soudního řádu, konstatovat, že nespadá do pravomoci Ústavního soudu toho hodnocení důkazů znovu přehodnocovat, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93). Ani námitka, dle níž soudy v rámci důkazního řízení nevyhověly návrhu na vypracování znaleckého posudku, sama o sobě potom dotčení na základních právech nezakládá, neboť ze zásad řádného procesu nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhl (§120 odst. 1 o.s.ř.). Procesnímu právu účastníka navrhnout důkazy odpovídá "toliko" povinnost soudu nejen o vznesených návrzích rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl (§157 odst. 2 o.s.ř.), což soudy obou stupňů učinily, když poukázaly na to, že důkaz znaleckým posudkem nebyl proveden proto, že byl považován za nadbytečný, neboť z průběhu celého dokazování, zejména ze šetření inspekce (myšleno Inspekce ministra vnitra ČR) není vůbec patrno, že mimo výstřely byly použity i mírnější prostředky zásahu jako slzný plyn, kasr či služební obušek. Tuto možnost se značným odstupem času zmínil pouze svědek P. před soudem, když současně připustil, že pro tento odstup času si na detaily již nepamatuje. Soud též připomněl, že pokud jde o chování stěžovatele, to v trestním řízení proti němu vedeném bylo již hodnoceno znalci - psychiatry (odůvodnění rozsudku okresního soudu). Doplnění dokazování v tomto směru nepovažoval za potřebné učinit ani odvolací soud, který v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že použití tohoto prostředku nebylo jednoznačně prokázáno, avšak i kdyby tomu tak bylo, nebylo by dle jeho názoru jeho použití možno považovat za nepřiměřené. Dodal, že případné, i když ničím nepodložené, účinky tohoto prostředku na stěžovatele nebylo pak třeba zkoumat vzhledem k tomu, co on sám v tomto směru vypověděl, neboť 19. 10. 1992 výslovně uvedl, že si myslí, že proti němu policisté použili i kasru. Protože však přivřel dveře, tak ho to nezasáhlo. K uvedenému závěrem konstatoval, že pokud stěžovatel tedy výslovně vypověděl, že ho - pokud byl vůbec použit - tento prostředek nezasáhl, je pak naprosto bezpředmětné se účinky tohoto prostředku zabývat, a tvrzení stěžovatele o zásahu kasrem a jeho účincích tak považoval odvolací soud za účelové.
Ústavní soud pro úplnost uvádí, že vychází-li sporné občanské soudní řízení ze zásady projednací, v souladu s níž je úspěch procesní strany podmíněn povinností tvrzení a na ní navazují povinností důkazní a jim odpovídajícími koreláty v podobě břemena tvrzení a břemena důkazního, plyne z této zásady též ten důsledek, že každá procesní strana je povinna, není-li stanoveno jinak, dokazovat skutečnosti odpovídající znakům právní normy, která je této straně příznivá a které se dovolává, aniž by byla pochopitelně povinna tyto skutečnosti právně stipulovat. Je tak zatížena důkazním břemenem spočívajícím v povinnosti dokazovat skutkové okolnosti předpokládané právní normou, na základě níž uplatňuje své tvrzené právo či zakládá příslušné námitky. Pokud se jí to nepodaří, je nucena strpět nepříznivé procesní důsledky v podobě neúspěchu v soudním sporu, jenž sám o sobě není možno považovat za porušení práva na spravedlivý proces.
Na základě takto vyložených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že jak Krajský soud v Brně, tak i Okresní soud v Prostějově, postupovaly při svém rozhodování způsobem ústavně souladným a respektovaly zásady plynoucí z čl. 36 odst. 1 a 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, a proto ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. května 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu