ECLI:CZ:US:2002:4.US.196.02
sp. zn. IV. ÚS 196/02
Usnesení
IV. ÚS 196/02
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti F. S., zastoupeného JUDr. M. Z., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 1. 2002, čj. 29 Ca 271/2001-19, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí obecného soudu, neboť se jím cítí být dotčen na svých ústavně zaručených základních právech, zakotvených v čl. 1, čl. 36 odst. 1, odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Porušení práva na soudní ochranu spatřoval konkrétně v tom, že označený soud neuznal jeho postavení účastníka řízení před Okresním úřadem v Jihlavě, okresním pozemkovým úřadem (dále jen "pozemkový úřad"), a to v rámci restitučního řízení vedeného ve smyslu §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., v platném znění (dále jen "zákon o půdě"). Stěžovatel je přitom vlastníkem staveb postavených na pozemcích, jež byly předmětem daného řízení, v rámci něhož bylo uvedeným pozemkovým úřadem, rozhodnutím ze dne 29. 5. 2000, čj. PÚ - 1/4652/7/92 - 201/3, konstatováno, že není jeho účastníkem. Odvolací orgán, Ministerstvo zemědělství ČR - ústřední pozemkový úřad, k odvolání stěžovatele toto rozhodnutí potvrdil (sp. zn. 1107/2000-5010, ze dne 19. 9. 2000), když se ztotožnil s právním názorem pozemkového úřadu, dle něhož je okruh účastníků daného řízení vymezen ust. §9 odst. 8 zákona o půdě. Přípisem pozemkového úřadu ze dne 9. 4. 2001 bylo poté stěžovateli (na jeho žádost) dáno na vědomí, že rozhodnutí ve věci samé, sp. zn. PÚ-1/4652/92-201/3-R 8, ze dne 21. 2. 2001, vydané ve zmíněném restitučním řízení, nabylo právní moci 29. 3. 2001. Do citovaného rozhodnutí podal stěžovatel odvolání k Ministerstvu zemědělství ČR - ústřednímu pozemkovému úřadu (v němž mimo jiné namítal, že mu nebylo nikdy doručeno), jež bylo postoupeno Krajskému soudu v Brně, a který o něm rozhodl - v rámci řízení podle části páté hlavy třetí o.s.ř. - v záhlaví označeným usnesením tak, že jej odmítl, když shledal, že stěžovatel není osobou oprávněnou k jeho podání, neboť nebyl účastníkem řízení u správního orgánu, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo.
Odůvodnění rozhodnutí obecného soudu stěžovatel vytýká nesprávné právní posouzení věci, spočívající ve vadné interpretaci vzájemného vztahu ustanovení §9 odst. 8 zákona o půdě a §14 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád) [dále jen "zákon č. 71/1967 Sb."]. Krajský soud v Brně vyšel z toho, že v souladu s ust. §9 odst. 8 zákona o půdě jsou účastníky řízení podle §9 odst. 4 tohoto zákona oprávněná osoba, jež uplatnila nárok na vydání nemovitosti u pozemkového úřadu, povinná osoba a pozemkový fond, když současně uvedl, že definice vymezená v §14 zákona č. 71/1967 Sb. se neuplatní, neboť účastníci jsou v daném případě definováni ustanovením zvláštní právní normy. Tento závěr učinil při vědomí toho, že stěžovatel může být ve svých právech rozhodnutím pozemkového úřadu v konečném důsledku dotčen. S uvedeným právním názorem stěžovatel nesouhlasí, neboť je toho názoru, že citované speciální ustanovení nemá tento důsledek, když dovozuje, že účastníci řízení jsou v §14 zákona č. 71/1967 Sb. definováni kumulativně (v tom smyslu, že je přípustné, aby v jednom řízení vystupovali účastníci stanovení podle různých definic účastníků správního řízení zde uvedených), a nikoliv alternativně, a to v tom smyslu, že by existence účastníků podle ust. §14 odst. 2 vylučovala jiné skupiny účastníků podle ust. §14 odst. 1 citovaného zákona. Vyjádřeno jinak, stěžovatel se domnívá, že ustanovení zvláštní právní normy není v daném případě v rozporu s právní normou obecnou, nýbrž ji pouze doplňuje. Na podporu tohoto svého tvrzení se potom dovolával rozhodovacích důvodů, na nichž byly založeny nálezy Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 411/99 a sp. zn. I. ÚS 600/99. V této souvislosti s odkazem na nálezy, sp. zn. II. ÚS 467/97 a sp. zn. III. ÚS 206/98, dovozuje rovněž porušení principu rovnosti v právech, neboť má za to, že mu obecný soud neposkytl ochranu v jeho právech, ač tato již ve skutkově obdobných případech byla ze strany Ústavního soudu přiznána. Napadenému rozhodnutí konečně vytkl i nedostatečnost odůvodnění, a proto se domáhá, aby jej Ústavní soud nálezem zrušil.
Ústavní soud si k posouzení věci vyžádal spis, vedený u Krajského soudu v Brně (29 Ca 271/2001), jakož i vyjádření tohoto účastníka řízení. Obecný soud ve svém zevrubném vyjádření prostřednictvím předsedy senátu 29 Ca k argumentaci stěžovatele zejména uvedl, že vzájemný vztah dotčených ustanovení je právní notorietou, která správní i soudní praxi nepřináší výkladové problémy a jeho rozhodnutí je v souladu s ustálenou soudní judikaturou. Vývody stěžovatele odmítl, stejně jako i jeho tvrzení o porušení ústavně zaručených práv, pročež navrhl odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost.
Pozemkový fond ČR, Okresní úřad v Jihlavě, okresní pozemkový úřad a Státní statek Smiřice, s. p., se postavení vedlejších účastníků v řízení o ústavní stížnosti výslovně vzdaly. Ostatní vedlejší účastníci se k podané ústavní stížnosti, ač doloženě vyzváni, nevyjádřili.
Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti, k ní připojených příloh a vyžádaného spisu obecného soudu, Ústavní soud dospěl k závěru, že pro posouzení, zda ve vztahu ke stěžovateli došlo usnesením Krajského soudu v Brně, kterým byl odmítnut opravný prostředek směřující do rozhodnutí pozemkového úřadu, k porušení jeho ústavně zaručených práv, je třeba z hlediska ústavně konformních interpretačních mezí zaměřit pozornost na posouzení kolizních právních názorů, týkajících se vztahu §9 odst. 8 zákona o půdě a §14 zákona č. 71/1967 Sb. při určování okruhu účastníků restitučního řízení podle §9 odst. 4 zákona o půdě. Prvním z nich je názor, jehož zastáncem jsou ve věci dosud rozhodující orgány veřejné moci, podle něhož znění ustanovení §9 odst. 8 zákona o půdě vylučuje absolutně a bezvýjimečně kohokoli jiného, než osoby v citovaném ustanovení uvedené, z možného účastenství v řízení, vedeném pozemkovým úřadem podle §9 odst. 4 zákona o půdě. Druhým je názor, zastávaný stěžovatelem, podle něhož je třeba ustanovení §9 odst. 8 zákona o půdě vnímat jako zvláštní ustanovení, které však ve smyslu §14 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb. okruh účastníků správního řízení v podstatě rozšiřuje, nikoli omezuje.
Pro úplnost pohledu na řešený problém považuje Ústavní soud za nezbytné uvést, že ustanovení §9 odst. 8 se stalo součástí zákona o půdě na základě jeho novelizace, provedené zákonem č. 183/1993 Sb., a to s účinností od 1. 7. 1993. Před touto novelizací neobsahoval zákon o půdě žádné ustanovení, které by speciálně řešilo otázku účastníků řízení podle §9 odst. 4 zákona o půdě, a proto aplikační praxe jednotně akceptovala, že pro určení okruhu účastníků tohoto správního řízení je třeba aplikovat ust. §14 zákona č. 71/1967 Sb. Zařazení §9 odst. 8 do zákona o půdě, ve znění, podle něhož jsou účastníky těchto řízení oprávněná osoba, povinná osoba a pozemkový fond, vyvolalo v aplikační praxi změnu v nazírání na určení okruhu účastníků předmětného řízení, a to konkrétně tak, že citované ustanovení §9 odst. 8 zákona o půdě bylo označeno za ustanovení speciální ve vztahu k §14 zákona č. 71/1967 Sb., absolutně vylučující jeho aplikaci. Tento přístup se projevil i před orgány veřejné moci při rozhodování ve věci, která je předmětem ústavní stížnosti.
V daných souvislostech je třeba zdůraznit, že Ústavní soud se otázkou, zda specifická definice okruhu účastníků určitého veřejnoprávního řízení vylučuje obecné vymezení účastníků správního řízení podle §14 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., zabýval ve věci, sp. zn. Pl. ÚS 2/99, kdy dospěl k závěru, že specifická definice okruhu účastníků určitého veřejnoprávního řízení vylučuje obecné vymezení účastníků správního řízení podle §14 odst. 1 citovaného zákona. Současně Ústavní soud vyslovil, že obecnou definici účastníka správního řízení podle tohoto zákona lze tedy aplikovat pouze v těch případech, kde to zvláštní úprava zcela nepochybně nevylučuje.
Po zvážení všech výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ve věci dosud rozhodující orgány veřejné moci tím, že zaujaly právní názor, podle něhož vymezení okruhu účastníků řízení v §9 odst. 8 zákona o půdě představuje specifickou definici vylučující obecné vymezení účastníků řízení ve správním řízení podle §14 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., nevybočily z mezí ústavně konformní interpretace vztahu §9 odst. 8 zákona o půdě a §14 zákona č. 71/1967 Sb., když se sluší současně poznamenat, že toto stanovisko k interpretaci v souzené věci dotčených ustanovení dokládá již ustálená judikatura Ústavního soudu (např. sp. zn. IV. ÚS 46/99, sp. zn. I. ÚS 163/2000, sp. zn. IV. ÚS 660/2000, sp. zn. III. ÚS 157/02), jakož i rozhodovací praxe soudů obecných.
Pokud se potom stěžovatel dovolával shora zmíněných nálezů, je třeba konstatovat, že právní závěry Krajského soudu v Brně jsou s odůvodněními těchto rozhodnutí v souladu a k namítanému porušení principu rovnosti ze strany obecného soudu tudíž v tomto směru evidentně nedošlo. V nálezu ve věci, sp. zn. II. ÚS 411/99, bylo toliko jako obiter dictum konstatováno, že in eventum, jedná-li se o zřízení nebo zrušení věcného břemena pozemkovým úřadem podle §9 odst. 5 zákona o půdě (popř. uložení jiného opatření k ochraně životního prostředí nebo důležitých zájmů jiných vlastníků), se subjekty dotčení tímto ustanovením stávají účastníky řízení, a tím je (pouze za této situace) "vlastně naplňován §14 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb." Z tvrzení uvedených v ústavní stížnosti potom nevyplývá, že by se stěžovatel dovolával účastenství v předmětném řízení z těchto důvodů. V nálezu ve věci, sp. zn. I. ÚS 600/99, Ústavní soud sice akceptoval vymezení účastníků předmětného řízení před pozemkovým úřadem v obecné rovině podle §14 odst. 1 citovaného zákona, ale stěžovatel zjevně přehlíží, že tehdy šlo o správní řízení završené rozhodnutím ze dne 20. 10. 1992, když Ústavní soud současně zdůraznil, že to bylo ještě před přijetím zákona č. 183/1993 Sb., jenž teprve posléze novelizací ust. §9 odst. 8 zákona o půdě vymezil účastníky řízení podle §9 odst. 2 tohoto zákona; což platí pochopitelně mutatis mutandis i v případě účastníků dle odstavce čtvrtého téhož ustanovení (stejný právní názor je vyjádřen rovněž i v nálezu ve věci II. ÚS 203/94).
S ohledem na takto vyložené důvody a judikaturu blíže vyjmenovanou Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítnout [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. září 2002
JUDr. Eva Zarembová, v.r.
předsedkyně senátu