ECLI:CZ:US:2002:4.US.220.02
sp. zn. IV. ÚS 220/02
Usnesení
IV. ÚS 220/02
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudů JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti JUDr. P.Š., správce konkurzní podstaty P., s.p., v likvidaci, zastoupeného JUDr. P. Z., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 3. 2002, čj. 11 Cmo 18/2002-62, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.¨
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, neboť se jím cítí být dotčen na svém ústavně zaručeném základním právu zakotveném v čl. 38 odst. 1 věta prvá, jakož i čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Zásah do těchto práv spatřuje v tom, že označený soud k podanému odvolání druhého žalovaného (takto vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem) do rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 7. 2001, čj. 32 Cm 11/99-42, v části, jíž bylo vyhověno žalobě stěžovatele, zrušil toto rozhodnutí soudu prvého stupně v příslušných výrocích (III. a IV.) a věc v tomto rozsahu postoupil obvodnímu soudu pro Prahu 1 jako soudu věcně příslušnému. V nenapadených výrocích I. a II. zůstal citovaný rozsudek nedotčen, neboť nabyl v tomto rozsahu právní moci. Podle odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Praze neměl soud prvého stupně danou věc posuzovat jako obchodní spor, vzniklý z právních vztahů mezi podnikateli při jejich podnikatelé činnosti, neboť se jednalo o bezdůvodné obohacení vedlejšího účastníka na úkor konkurzní podstaty úpadce podnikatelem s tím, že je nutno věcnou příslušnost posoudit dle ust. §9 odst. 1 o.s.ř., ve znění před 1. 1. 2001. V právní věci stěžovatele tak shledal příslušnost okresního (obvodního) soudu.
Stěžovatel vytýká obecnému soudu nesprávnost tohoto právního závěru, když má za to, že se jedná o incidenční spor vyvolaný konkurzním řízením, jelikož tento je důsledkem zákonné povinnosti správce konkurzní podstaty vymáhat peněžité pohledávky úpadce. V této souvislosti polemizuje i se stanoviskem občanskoprávního o obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Cpjn 19/98, ze dne 17. 6. 1998, a předkládá své vlastní (odlišné) právní závěry, z nichž dovozuje chybné právní posouzení i jeho projednávané věci, neboť výklad provedený Nejvyšším soudem ČR podaný v uvedeném stanovisku považuje za příliš úzký. Závěrem se ve vztahu k usnesení vrchního soudu dovolává taktéž judikatury Ústavního soudu, vztahující se k překvapivým právním názorům (nález ve věci, sp. zn. III. ÚS 139/98). S poukazem na porušení ústavně zaručeného základního práva na zákonného soudce a v konečném důsledku i práva na projednání věci bez zbytečných průtahů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí nálezem zrušil.
Na základě výzvy Ústavního soudu se Vrchní soud v Praze vyjádřil přípisem ze dne 28. 6. 2002 k ústavní stížnosti v tom smyslu, že vývody stěžovatele odmítl, když současně odkázal na již zmíněné stanovisko Nejvyššího soudu ČR. V dané věci neshledal důvod se od tohoto stanoviska, usilujícího o dosažení jednotnosti rozhodování soudů, odchylovat, a proto navrhuje, aby ústavní stížnosti nebylo vyhověno.
Ústavní soud po přezkoumání návrhu z hlediska tvrzeného porušení Listiny základních práv a svobod dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z již ustálené judikatury Ústavního soudu se podává, za jakých podmínek je oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů (např. sp. zn. III. ÚS 23/93). Za situace, kdy Vrchní soud v Praze v řádném řízení (způsobem a postupem předvídaným zákonem) posoudil věcnou příslušnost soudu, a to zejména v případě, kdy dotčená otázka byla již řešena stanoviskem Nejvyššího soudu ČR, s nímž je napadené rozhodnutí v souladu, neshledal Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), důvod zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů. Zatímco totiž Nejvyšší soud ČR je ze zákona povolán k výkladům právních předpisů a sjednocování judikatury obecných soudů, Ústavnímu soudu přísluší rozhodovat o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
Naznačené rozlišení ve vztahu k jurisdikčním oprávněním Ústavní soud opakovaně vyjádřil konstatováním, že je nesporně na soudech obecných, aby prováděly výklad zákonných norem, tj. interpretace jednoduchého práva, přísluší výhradně jim, v konečné fázi právě Nejvyššímu soudu ČR [§28 a násl. zákona č. 335/1991, o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů; s účinností od 1. 4. 2002 §14 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (např. sp. zn. IV. ÚS 537/01)]. Uvedené závěry potom platí o to více, jedná-li se o zákonem podložené oprávnění Nejvyššího soudu ČR zaujímat v rámci jednotného rozhodování soudů sjednocující stanoviska k právním otázkám. Je tak zcela očividné, že stěžovatelem navrženým zrušením rozhodnutí obecného soudu by Ústavní soud nepřípustným způsobem zasahoval do činnosti soudů obecných, a rovněž nelze odhlédnout od skutečnosti, že stěžovatel v podstatě svou ústavní stížností po Ústavním soudu požaduje, aby posuzoval obchodněprávní vztahy v dosud nepravomocně skončeném řízení, což v obecné rovině - z pohledu zásady subsidiarity, uplatňující se v řízení o ústavní stížnosti - zákona nepřipouští (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).
Pakliže se stěžovatel dovolával rozhodovacích důvodů, na nichž je založen výrok nálezu ve věci, sp. zn. III. ÚS 139/98, když vyvozoval překvapivost napadeného rozhodnutí, lze stěží jeho závěrům v tomto směru přisvědčit pro odlišnost podstaty věci (tehdy se jednalo o meritorně řešenou hmotněprávní problematiku stran právního posouzení případu odvolacím soudem, který dospěl na rozdíl od soudu prvého stupně k odlišným právním závěrům) a nadto za stavu, kdy je judikatura již řadu let v dotčené právní otázce sjednocena citovaným stanoviskem Nejvyššího soudu ČR, s nímž je napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 3. 2002, čj. 11 Cmo 18/2002-62, v souladu, a když podle §104a odst. 1 o.s.ř. věcnou příslušnost zkoumá soud (tedy i odvolací) kdykoli za řízení. Rovněž odkaz na namítané průtahy v řízení způsobené postoupením věci tak není případný.
Z takto vyložených důvodů proto senát Ústavního soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. srpna 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu