Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 09.01.2002, sp. zn. IV. ÚS 311/99 [ nález / ZAREMBOVÁ / výz-3 ], paralelní citace: N 4/25 SbNU 29 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2002:4.US.311.99

sp. zn. IV. ÚS 311/99 Nález Ústavní soud rozhodl, za souhlasu účastníků řízení bez nařízení ústního jednání, v senátě o ústavní stížnosti JUDr. P. L., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 10 Ca 10/99, ze dne 24. 3. 1999, rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích, čj. 5456/150/1998, ze dne 22. 12. 1998, a rozhodnutí Finančního úřadu v Pacově, čj. 17228/98/094971/5948, ze dne 9. 9. 1998, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, a Finančního ředitelství v Českých Budějovicích, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 10 Ca 10/99, ze dne 24. 3. 1999, rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích, čj. 5456/150/1998, ze dne 22. 12. 1998, a rozhodnutí Finančního úřadu v Pacově, čj. 17228/98/094971/5948, ze dne 9. 9. 1998, se zrušují. Odůvodnění: Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení čl. 4 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2, 3, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 5, čl. 36 odst. 1,2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, zrušení shora označených rozhodnutí finančních orgánů a správního soudu. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že rozhodnutím Finančního ředitelství v Českých Budějovicích, čj. 5456/150/1998, ze dne 22. 12. 1998, bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu v Pacově ze dne 9. 9. 1998 čj. 17228/98/094971/5948, platební výměr č. 980000682 na daňové penále na daň z nemovitostí za zdaňovací období od 1. 1. 1994 do 31. 12. 1994, podle něhož je stěžovatel povinen zaplatit penále ve výši 2.380,- Kč , a to s odůvodněním, že podle ustanovení §13b zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí (dále jen zákon o dani z nemovitostí), přecházejí na nového vlastníka i daňové nedoplatky předchozích vlastníků, přičemž stěžovatel za uvedené období uhradil své daňové povinnosti opožděně. Jeho žalobu, jíž se domáhal přezkoumání rozhodnutí finančního ředitelství, Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem, sp. zn. 10 Ca 10/99, ze dne 24. 3. 1999, zamítl s odůvodněním, že penále se váže k nemovitosti, jíž je vlastníkem, a na stěžovatele přešla ze zákona povinnost toto penále zaplatit. Nesprávnost vydaných rozhodnutí stěžovatel spatřuje zejména v tom, že nový vlastník nemovitosti je povinen zaplatit penále za to, že včas nezaplatil daň z nemovitosti, o které nevěděl, že existuje. Nesouhlasí přitom s výkladem ustanovení §13b zákona o dani z nemovitostí, učiněným finančními orgány a správním soudem, že nový vlastník je povinen uhradit nedoplatek předešlého vlastníka, a považuje tento výklad za účelový. S ohledem na to, že ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou vydána v rozporu se zákonem č. 337/1992 Sb. o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 337/1992 Sb.), a porušují jeho základní práva a svobody zaručená ve shora zmíněných článcích Ústavy ČR, Listiny základních práv a svobod a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, navrhuje stěžovatel zrušení těchto rozhodnutí Ústavním soudem. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 10 Ca 10/99, a vyžádal si vyjádření tohoto soudu a Finančního ředitelství v Českých Budějovicích. Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že při svém rozhodování vyšel z názoru, že na stěžovatele, který se stal vlastníkem nemovitosti v roce 1996, přešla ze zákona podle ustanovení §13b zákona o dani z nemovitostí povinnost uhradit dluh na dani a o této své povinnosti byl informován výzvou podle §73 zákona č. 337/1992 Sb., která je rozhodnutím podle §32 odst. 1 citovaného zákona. Jestliže byla dlužná daň uhrazena opožděně, bylo na daňovém dlužníku, aby zaplatil dlužné penále. Finanční ředitelství v Českých Budějovicích ve svém vyjádření zastává názor, že nedošlo ke stěžovatelem tvrzenému porušení zmíněných článků Ústavy ČR, Listiny základních práv a svobod a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť stěžovatel využil svého práva a dovolal se ochrany nezávislé soudní moci. K dalším stěžovatelovým námitkám pak uvádí, že stěžovatel se stal vlastníkem nemovitostí, na kterých vázne daňový nedoplatek za rok 1994, v roce 1996. Platba daně z nemovitostí, zaplacená stěžovatelem v roce 1997, byla však v souladu s ustanovením §59 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb. použita na úhradu nejstaršího daňového nedoplatku. Předpis daňového penále byl proveden v souladu s ustanovením §63 výše citovaného zákona za rok 1994, protože původní vlastník nemovitostí daň nezaplatil, i když mu bylo rozhodnutí o vyměření daně řádně doručeno a stalo se pravomocným. Pokud daň z nemovitostí nezaplatí původní vlastník, pak přechází povinnost uhradit daňový nedoplatek na nového vlastníka podle §13b odst. 2 zákona o dani z nemovitostí. Tímto novým poplatníkem daně z nemovitostí je stěžovatel, na kterého přešla ze zákona povinnost zaplatit daňový nedoplatek váznoucí na jím vlastněné nemovitosti. Tato povinnost mu byla sdělena napadeným rozhodnutím finančního úřadu. Sporné penále a jeho předepsání stěžovateli k úhradě bylo provedeno v souladu se zákonem o správě daní a poplatků, nebylo mu uloženo mimo meze zákona, ani způsobem, kterým by správce daně zasahoval do jeho základních práv a svobod. V závěru vyjádření finanční ředitelství navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl. Z obsahu připojeného soudního spisu a dalších vyžádaných podkladů Ústavní soud ověřil, že Finanční úřad v Pacově vydal dne 9. 9. 1998 platební výměr na daňové penále ve výši 2.380,- Kč na daň z nemovitostí za zdaňovací období od 1. 1. 1994 do 31. 12. 1994, jehož součástí byl podrobný výpočet daňového penále. Odvolání stěžovatele proti tomuto platebnímu výměru bylo rozhodnutím Finančního ředitelství v Českých Budějovicích zamítnuto a napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 3. 1999 pak byla zamítnuta i stěžovatelem podaná správní žaloba. Své rozhodnutí správní soud odůvodnil především odkazem na ustanovení §13b odst. 2 zákona o dani z nemovitostí, podle něhož, jak soud uvádí, daňový nedoplatek na dani z nemovitostí přechází ze zákona na nového poplatníka. K úhradě daňového nedoplatku byl stěžovatel vyzván procesně určeným způsobem, výzvou dle ustanovení §73 zákona č. 337/1992 Sb., která měla, podle názoru správního soudu, náležitosti pro rozhodnutí předepsané v §32 zákona č. 337/1992 Sb. a byla stěžovateli řádně doručena. Stěžovatel se do postavení daňového dlužníka dostal převzetím konkrétní nemovitosti do svého vlastnictví, neboť daňový nedoplatek se váže právě k této nemovitosti a povinnost k jeho úhradě přešla na stěžovatele ze zákona. Správní soud proto žalobu zamítl a konstatoval, že napadené rozhodnutí finančního ředitelství, týkající se daňového penále, odpovídá zákonu s tím, že nedošlo k porušení předpisů ohledně toho, kdo je daňovým subjektem. Námitku stěžovatele, že platebnímu výměru nerozumí, neuznal jako důvodnou, neboť rozhodnutí odpovídalo ustanovení §32 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., přitom se jednalo o rozhodnutí, u kterého není odůvodnění předepsáno (§32 odst. 3, §63 odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb.) Z platebního výměru bylo zcela jednoznačně zřejmé, že jde o předpis na daňové penále za daň z nemovitosti za rok 1994, a bylo z něj zřejmé, jak vysoké penále je požadováno. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem a dospěl k závěru, že je důvodná. Ústavní soud pro přehlednost případu uvádí, že výměru na daňové penále předcházela tato rozhodnutí finančních orgánů, krajského soudu a Ústavního soudu, týkající se daňové povinnosti vztahující se k předmětné nemovitosti, již se stal stěžovatel v roce 1996 vlastníkem. Dne 4. 7. 1997 byla Finančním úřadem vydána výzva dle §73 zákona č. 337/1992 Sb., kterou byl stěžovatel s poukazem na §13b zákona č. 378/1992 Sb. vyzván k zaplacení 12.744,- Kč. Jeho odvolání bylo rozhodnutím finančního ředitelství ze dne 9. 6. 1998 zamítnuto. Řízení o žalobním návrhu, kterým se domáhal přezkoumání tohoto rozhodnutí, bylo s poukazem na procesní charakter výzvy dle §73 zákona č. 337/1992 Sb. rozhodnutím Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 10 Ca 245/98, ze dne 22. 12. 1998, zastaveno. Ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí byla usnesením ze dne 31. 5. 1999, sp. zn. IV. ÚS 37/99, odmítnuta, když se IV. senát Ústavního soudu ztotožnil se závěry krajského soudu ohledně procesního charakteru výzvy dle §73 zákona č. 337/1992 Sb. Dne 23. 9. 1997 bylo finančním úřadem vydáno první opravné usnesení dle §56 odst.1 písm. a) zákona č. 337/1992 Sb., kterým byla částka, uvedená v předešlé výzvě k zaplacení, snížena na 12.452,- Kč. Odvolání stěžovatele proti opravnému usnesení bylo rozhodnutím finančního ředitelství ze dne 9. 6. 1998 zamítnuto. Řízení o žalobním návrhu, kterým se stěžovatel domáhal přezkoumání tohoto rozhodnutí, bylo s poukazem na procesní charakter výzvy dle §73 zákona č. 337/1992 Sb. rozhodnutím Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 10 Ca 247/98, ze dne 30. 11. 1998, zastaveno. Ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí byla usnesením ze dne 7. 4. 1999, sp. zn. IV. ÚS 21/99, odmítnuta, když se IV. senát Ústavního soudu, obdobně jako v předchozím rozhodnutí, ztotožnil se závěry krajského soudu ohledně procesního charakteru výzvy dle §73 zákona č. 337/1992 Sb. Dne 9. 3. 1998 bylo finančním úřadem vydáno druhé opravné usnesení dle §56 odst.1 písm. a) zákona č. 337/1992 Sb., kterým byla částka uvedená ve výzvě k zaplacení snížena na 8.367,- Kč. Odvolání stěžovatele proti opravnému usnesení bylo rozhodnutím finančního ředitelství ze dne 9. 6. 1998 zamítnuto. Řízení o žalobním návrhu, kterým se stěžovatel domáhal přezkoumání tohoto rozhodnutí, bylo s poukazem na procesní charakter výzvy dle §73 zákona č. 337/1992 Sb. rozhodnutím Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 10 Ca 246/98, ze dne 1. 9. 1998, zastaveno. Ústavní stížnosti proti tomuto rozhodnutí bylo nálezem ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. I. ÚS 469/98, vyhověno, když I. senát Ústavního soudu vyslovil právní názor, dle kterého zákonem stanovenou povinností nového majitele, uhradit případný daňový nedoplatek předchozího vlastníka (§13b zákona č. 338/1992 Sb.), není správce daně zbaven povinnosti, aby novému majiteli rozhodnutím podle §32 zákona č. 337/1992 Sb., stanovil, jaké peněžité plnění se mu ukládá, a kdy tedy v tomto případě nestačí vyměřit daňovou povinnost jen původnímu předchozímu poplatníkovi a nového nabyvatele pouze výzvou dle ustanovení §73 zákona č. 337/1992 Sb. upomínat o zaplacení daňového nedoplatku, o kterém až doposud neměl vědomost. Dne 9. 9. 1998 byla finančním úřadem vydána další výzva dle §73 zákona č. 337/1992 Sb., kterou byl stěžovatel vyzván k zaplacení daňové povinnosti za rok 1997 ve výši 1 776,- Kč s tím, že tato částka, kterou již jako řádnou daň za rok 1997 zaplatil, byla použita na dluh nejdříve splatný. Odvolání stěžovatele bylo rozhodnutím finančního ředitelství ze dne 11. 12. 1998 zamítnuto. Řízení o žalobním návrhu, kterým se stěžovatel domáhal přezkoumání tohoto rozhodnutí, bylo opět s poukazem na procesní charakter výzvy dle §73 zákona č. 337/1992 Sb. rozhodnutím Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 10 Ca 7/99, ze dne 9. 4. 1999, zastaveno. Ústavní stížnosti proti tomuto rozhodnutí bylo nálezem ze dne 6. 9. 2000, sp. zn. I. ÚS 313/99, vyhověno s obdobným odůvodněním jako u předchozího nálezu Ústavního soudu. Ústavní soud s ohledem na uvedené skutečnosti dospěl k závěru, že projednávanou ústavní stížnost, týkající se daňového penále, je třeba posuzovat komplexně ve všech vylíčených souvislostech s tím, že nelze pominout stávající judikaturu Ústavního soudu (srov. nálezy Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 469/98, ze dne 8. 7. 1999, I. ÚS 313/99, ze dne 6. 9. 2000, I. ÚS 107/2000, ze dne 30. 5. 2000), tzn. výše konstatovaný právní závěr vyslovený v nálezech Ústavního soudu, dle kterého platí, že zákon č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, sice určuje povinnost nového majitele nemovitosti uhradit případný daňový nedoplatek předchozího vlastníka, ale s tím, že správce daně je povinen novému majiteli řádným rozhodnutím, majícím náležitosti podle §32 zákona č. 337/1992 Sb., stanovit, jaké peněžité plnění se mu ukládá. Ústavní soud nejdříve konstatuje, že v daném případě nemůže Krajskému soudu v Českých Budějoviccích z formálního hlediska nic vytknout, neboť uvedený soud (na rozdíl od výše citovaných rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo řízení zastaveno) napadené rozhodnutí finančního ředitelství řádně a v souladu s příslušnými ustanoveními o.s.ř. věcně projednal, své zamítavé rozhodnutí pak také dle požadavků §157 o.s.ř. odůvodnil, přičemž citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 469/98 (obdobně I. ÚS 313/99), mu nemohl byt znám, neboť nebyl ke dni jeho rozhodnutí dosud vydán. Přes tyto skutečnosti je Ústavní soud přesvědčen, že ústavněprávní roviny věc nabývá právě v kontextu s citovanými nálezy Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 469/98 a I. ÚS 313/99, kdy je, s ohledem na v nich vyslovený právní názor, třeba stížnosti vyhovět, neboť pokud, jak je zřejmé z vylíčených skutečností, ke dni vydání výměru na daňové penále nebyla v souladu s citovanými nálezy Ústavního soudu stěžovateli dosud ani řádně platebním výměrem vyměřena vlastní daňová povinnost, týkající se dlužné daně za období roku 1994, přičemž pojem daňového penále, tak jak ho užívá s odkazem na ustanovení §63 zákona č. 337/1992 Sb., finanční orgán v napadeném platebním výměru, předpokládá, že daňovému subjektu byla již daň správcem daně řádně vyměřena a předepsána (§46 výše citovaného zákona), lze stěží po stěžovateli spravedlivě požadovat zaplacení sankce za její včasné nezaplacení. Jinými slovy pokud tedy nebyla stěžovatelova povinnost uhradit případný daňový nedoplatek předchozího vlastníka založena pravomocným rozhodnutím o uložení takovéto povinnosti a stěžovateli byla pouze zaslána výzva dle §73 zákona č. 337/1992 Sb. k úhradě daňového nedoplatku, nelze po něm požadovat ani uhrazení daňového penále, jak to návazně učinil finanční orgán ústavní stížností napadeným platebním výměrem. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že novelou zákona č. 338/1992 Sb., provedenou zákonem č. 65/2000 Sb., bylo ustanovení odst. 2 §13b vypuštěno s odůvodněním, že v případě neplnění daňové povinnosti má být daňovými nedoplatky zatížen ten dlužník, který je zapříčinil. Ze všech uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 10 Ca 10/99, ze dne 24. 3. 1999, zrušit a vzhledem k tomu, že k nesprávnému postupu, kdy původní daňová povinnost nebyla stěžovateli ukládána v souladu se zákonem a v jeho mezích ( čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod ) a v návaznosti na tento postup bylo v podstatě předčasně stanoveno daňové penále, došlo již rozhodnutím finančních orgánů, z důvodů procesní ekonomie zrušil i rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích, čj. 5456/150/1998, ze dne 22. 12. 1998, a rozhodnutí Finančního úřadu v Pacově, čj. 17228/98/094971/5948, ze dne 9. 9. 1998, dle ustanovení §82 odst.3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť jím došlo k porušení čl. 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 9. ledna 2002