ECLI:CZ:US:2002:4.US.384.02
sp. zn. IV. ÚS 384/02
Usnesení
IV. ÚS 384/02
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti J. O., zastoupeného JUDr. M. Č., advokátem, směřující proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 11. března 2002, sp. zn. 6 To 95/2002, ve spojení s usnesením Městského soudu v Brně ze dne 15. ledna 2002, sp. zn. 6 Nt 515/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 13. června 2002 byla Ústavnímu soudu ve lhůtě dle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), doručena ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhal zrušení usnesení krajského soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání do usnesení soudu prvého stupně, jímž byl zamítnut návrh stěžovatele na obnovu řízení ve věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn.
12 T 8/98. V tomto řízení byl trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne
14. ledna 1998, doručeným mu dne 5. února 1998, odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, který byl podmínečně odložen na dobu 3 roků.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že podal návrh na obnovu řízení zejména proto, že byl pro trestný čin poškozování cizí věci odsouzen k trestu nepřesahujícímu dva roky, a proto měl být účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 3. února 1998, vyhlášené pod č. 20/1998 Sb.
Soud prvého stupně nařídil veřejné zasedání teprve na 15. ledna 2002, tedy více jak tři roky od podání návrhu. Návrh na obnovu řízení soud zamítl s odůvodněním, že v projednávané věci byl stěžovateli uložen úhrnný trest a dle čl. IV. odst. 2 rozhodnutí o amnestii, ji nelze vztáhnout na celou trestnou činnost pro níž byl uložen úhrnný či souhrnný trest, který ke dni rozhodnutí nenabyl právní moci.
S tímto závěrem však stěžovatel nesouhlasil a ve stížnosti proti rozhodnutí soudu prvého stupně namítl, že ke dni vyhlášení amnestie nebyl pravomocně odsouzen, a proto se amnestie na daný případ vztahovat měla. Dále uvedl, že krajský soud stížnost zamítl, aniž se vypořádal s námitkami proti rozhodnutí soudu prvého stupně, tj. že ke dni vydání rozhodnutí o amnestii nebyl odsouzen a nebyl mu uložen žádný trest.
Stěžovatel v popsaném postupu obecných soudů shledal zásah do svých základních práv zaručených v čl. 1 a čl. 90 Ústavy ČR, v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Je přesvědčen, že napadená rozhodnutí jsou v příkrém rozporu se zákonem, neboť rozhodnutí nebylo řádně odůvodněno (§134 odst. 2 a §125 odst. 1 trestního řádu). V této otázce se rovněž odvolal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 464/99 a
III. ÚS 463/2000.
K ústavní stížnosti se na základě výzvy vyjádřil účastník - Krajský soud v Brně, zastoupený předsedkyní senátu 6 To. Ta uvedla, že se k věci nemůže vyjádřit způsobem jiným, než jaký je obsažen v odůvodnění napadeného usnesení. Soud neshledal žádné porušení zákona a stížnost byla proto zamítnuta jako nedůvodná.
Ústavní soud si k věci vyžádal rovněž spis vedený ve věci u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 6 Nt 515/98.
Po seznámení se s obsahem spisu a dalších podkladů shledal Ústavní soud, že ústavní stížnost není důvodná.
Nelze přisvědčit námitce stěžovatele, že obecné soudy se jeho věcí zabývaly neúměrně dlouhou dobu a řízení tak bylo protahováno až do doby, kdy vypršela lhůta podmínečného odkladu výkonu trestu. Ze spisu soudu prvého stupně vyplynulo, že ústavní stížností napadené rozhodnutí o obnově řízení se týkalo věci vedené pod sp. zn. 12 T 8/98. Dne 5. února 1998 byl stěžovateli doručen kromě uvedeného trestního příkazu ze dne 14. ledna 1998, sp. zn. 12 T 8/98, rovněž trestní příkaz ze dne 5. ledna 1998, vedený pod sp. zn. 9 T 172/97. Následně byly oba uvedené spisy přiloženy ke spisu Městského soudu v Brně sp. zn.
2 T 98/98. Rovněž ve věci vedené pod sp. zn. 9 T 172/97 podal stěžovatel podnět pro obnovu řízení a po vydání zamítavého rozhodnutí rovněž ústavní stížnost. Usnesením ze dne 14. října 1999, sp. zn. III. ÚS 419/99, ji Ústavní soud jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Teprve po vyřízení těchto věcí a následném umístění stěžovatele do výkonu trestu, bylo zahájeno řízení o obnově ve věci vedené pod sp. zn. 12 T 8/98.
Jak je uvedeno v rozhodnutí soudu prvého stupně, nebylo-li možno amnestii vztáhnout na celou trestnou činnost, za niž byl uložen úhrnný či souhrnný trest, který ke dni rozhodnutí o amnestii nenabyl právní moci, nelze ji užít ani z části. V projednávané věci tato situace nastala, a proto nebylo možno rozhodnutí o amnestii aplikovat.
Ve stížnosti proti rozhodnutí soudu prvého stupně stěžovatel argumentoval obdobně, jako v případě ústavní stížnosti. Stížnostní soud se s jeho argumentací vypořádal v plném rozsahu. Uvedl, že nelze jednotlivé skutečnosti posuzovat izolovaně. Vedle amnestie jako takové je nezbytné posuzovat i další podmínky obnovy řízení, zejména případný nepoměr uloženého trestu k trestnému činu, či zřejmý rozpor s účelem trestu. Stěžovateli byl trestním příkazem uložen úhrnný trest též pro trestný čin zneužití pravomoci veřejného činitele podle ustanovení §158 odst. 1 trestního zákona, a to při samé dolní hranici trestní sazby. I kdyby tedy byla zohledněna stěžovatelem namítaná amnestie, nevedlo by rozhodování obecných soudů ke změně vyneseného rozsudku. Rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii je okolností zcela mimořádnou, přesně vymezenou a naprosto se nedotýkající skutkového zjištění v dané věci. Nemohlo být proto okolností důležitou pro povolení obnovy.
K výše uvedeným argumentům obecného soudu uvádí Ústavní soud, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Odvolací soud ve svém rozhodnutí vyložil, proč neshledal důvody pro povolení obnovy trestního řízení dle ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu a Ústavní soud neshledal žádný důvod pro tvrzení, že by obecné soudy porušily zákon resp. základní práva stěžovatele zaručená v čl. 1 a čl. 90 Ústavy ČR, v čl. 36 odst. 1 Listiny či čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jak stěžovatel namítal v této ústavní stížnosti. Proto ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 29. října 2002
OPRAVNÉ USNESENÍ
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti J. O., zastoupeného
JUDr. M. Č., advokátem, ze dne 13. června 2002, vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 384/02, takto:
V záhlaví usnesení Ústavního soudu ze dne 29. října 2002 se opravuje spisová značka napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 11. března 2002, která správně zní
8 To 95/2002. V ostatních částech zůstává rozhodnutí nezměněno.
Odůvodnění:
V záhlaví usnesení Ústavního soudu ze dne 29. října 2002, sp. zn. IV. ÚS 384/02, bylo z důvodu písařské chyby omylem napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 11. března 2002 označeno spisovou značkou 6 To 95/2002.
Dle ustanovení §63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), se při řízení před Ústavním soudem přiměřeně použijí ustanovení občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."), není-li v zákoně uvedeno jinak.
Při přepisu rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti bylo omylem změněno číslo. Dle ustanovení §164 o.s.ř., opraví předseda senátu takový omyl, a není-li možno provést opravu ve všech stejnopisech, učiní tak opravným usnesením. S ohledem na skutečnost, že chyba byla zjištěna teprve po odeslání uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu, rozhodla předsedkyně senátu o vydání tohoto opravného usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 4. listopadu 2002