ECLI:CZ:US:2002:4.US.514.01
sp. zn. IV. ÚS 514/01
Usnesení
IV. ÚS 514/01
Ústavní soud rozhodl dne 12. února 2002 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti M.R., zastoupeného Mgr. V.V., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2000, čj. 4 T 18/99 - 1652, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 5. 2001, čj. 8 To 54/01 - 1932, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že v jeho věci došlo před soudy obou stupňů k porušení jeho práva na spravedlivý proces dle čl. 90 Ústavy ČR (dále jen "Ústava") a hlavy páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále práva na spravedlivý proces.
Stěžovatel uvádí, že ústavní stížností napadeným rozsudkem městského soudu byl uznán vinným organizováním trestného činu vraždy podle §10 odst. 1 písm. a) a §219 odst. 1, 2 písm. h) trestního zákona, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 15-ti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Tohoto trestného činu se měl dopustit tím, že na žádost Z.B. zorganizoval vraždu R.K., za což od něho měl obdržet celkem 150.000,- Kč. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které však bylo s výjimkou výroku o náhradě škody ústavní stížností napadeným rozsudkem vrchního soudu ze dne 9. 5. 2001 zamítnuto.
Dle stěžovatelova názoru provedl soud I. instance pouze důkazy svědčící v jeho neprospěch, jeho obhajobu řádně neprověřil, zejména nedošlo ke znaleckému zkoumání zajištěného spermatu a dokazování bylo v otázce motivu jednostranně zaměřeno pouze na to, že se jednalo o finanční prospěch. Stěžovatel upozorňuje, že si nalézací soud nevšiml skutečnosti, že jeho původní výpovědi jsou shodné s výpověďmi spoluobžalovaného K. a že nevyslechl policisty s cílem prověřit časový sled prováděných úkonů. Rovněž nebylo prověřeno stěžovatelovo tvrzení, že byl při prvotních výsleších podroben nátlaku policie, na základě kterého se k trestnému činu doznal a který spočíval zejména v tom, že mu jeden z policistů hrozil, že zastřelí jeho psa, dále že při výslechu na policii policisté hovořili se znalostí celého případu a místa činu, výslechy na policii trvaly nepřiměřeně dlouho a stěžovatel byl při nich ovlivňován, v důsledku čehož následně vypověděl to, co se od policie dozvěděl. Dále uvádí, že jeho výpověď ze dne 14. 4. 1999 byla v rozporu s trestním řádem, neboť k ní byl donucen psychickým nátlakem. V důsledku všech těchto okolností, zejména psychického nátlaku ze strany policie, se stěžovatel k trestnému činu doznal, avšak výpověď, ve které tak učinil, byla vynucená a zcela nepravdivá. Stěžovatel v tomto smyslu upozorňuje na ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu, podle kterého ani doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat všechny okolnosti případu.
Stěžovatel dále tvrdí, že znalecký posudek z oboru psychiatrie je z hlediska posouzení věrohodnosti jeho výpovědí zkreslující a protiprávní, neboť znalcům nepřísluší posuzovat otázky právní a skutkové. Navíc jejich závěr, že stěžovatel je v roli svědka schopen vypovídat pravdu, avšak ze zištných důvodů tak nečiní, nemůže mít vliv na hodnocení jeho výpovědí, protože v řízení nevystupoval jako svědek.
Stěžovatel má dále za to, že jeho právo na obhajobu bylo zkráceno neprovedením navrhované rekonstrukce, jakož i tím, že nebyla vzata v úvahu možnost případného sexuálního motivu celého činu, a připomíná, že při pitvě zajištěné sperma nebylo podrobeno znaleckému zkoumání, což by mohlo uvedený motiv osvětlit. V této otázce soudy dle stěžovatelova názoru nerespektovaly ustanovení §2 odst. 4, 5 trestního řádu. Nalézací soud rovněž nevyhověl stěžovatelovu požadavku, aby byly vyslechnuty svědkyně, které měly potvrdit, kde se zdržoval v době údajného předávání peněz.
Dle názoru stěžovatele neměl byl v řízení vůbec použit důkaz výpisem z evidence mobilních telefonů, a to vzhledem k existenci nálezu Ústavního soudu sp.zn. II. ÚS 502/2000.
Stěžovatel dále uvádí, že v odůvodnění napadených rozhodnutí jsou některé citace z protokolů jednotlivých výpovědí nesprávně interpretovány. Konkrétně jde o větu ze str. 12, odst. 3 odůvodnění rozsudku městského soudu: "R. uvedl, že vraždu poškozené sjednal za zády obžalovaného Ing. B., který o ničem nevěděl.", jejíž pravdivost stěžovatel popírá. Dále zpochybňuje korektnost tvrzení z odůvodnění téhož rozhodnutí, že odmítl jmenovat policisty, kteří ho měli psychicky ovlivňovat, neboť zároveň s tím rovněž uvedl, že se mu policisté nepředstavili, a tudíž nemohl jejich jména sdělit. Rovněž tvrdí, že není pravda, že se pokoušel naléhat na poškozenou, aby opustila předmětný byt, jak vyplývá z protokolu ze dne 20. 9. 2000 i z odůvodnění zmíněného rozhodnutí, ale naopak při hlavním líčení uvedl, že s poškozenou o opuštění bytu nikdy nejednal.
Tvrzení ze str. 15 odůvodnění zmíněného rozsudku městského soudu, že obžalovaný K. po vrácení věci městskému soudu v zásadních otázkách svoje dřívější výpovědi nezměnil, je dle stěžovatelova názoru v přímém rozporu s protokolací z hlavního líčení ze dne 19. 5. 2000 a ze dne 19. 10. 2000, kde K. potvrdil, že před vraždou u stěžovatele viděl částku 30.000,- Kč, a na straně druhé prohlásil, že ho stěžovatel neposlal poškozenou zavraždit.
Stěžovatel dále nesouhlasí s tvrzením rozsudku na str. 19 odst. 3, kde se uvádí, že k tvrzenému nátlaku na stěžovatele neměl žádný z policistů jakýkoli důvod. Dle stěžovatelova názoru proti tomuto závěru hovoří výpovědi svědků V. a V. u hlavního líčení ze dne 13. 1. 2000, kdy uváděli, že i oni byli policií ovlivňováni. V rozporu s protokolací hlavního líčení ze dne 19. 1. 2000 je rovněž závěr soudu na str. 25 odst. 3 (č.l. 1676) zmíněného rozsudku, že vyšetřovatel ve své výpovědi odmítl tvrzení obžalovaných, že na ně byl v přípravném řízení činěn nátlak. Ve skutečnosti pouze sdělil, že mu něco takového není známo, přičemž stěžovatel dodává, že v době, kdy předmětné výslechy probíhaly, byl tento vyšetřovatel mimo území ČR.
Stěžovatel dále zpochybňuje závěr městského soudu, že se měl sejít s B. krátce po 18:00 v ulici N. a převzít od něj peníze, neboť se v uvedený den od 16:00 do 19:00 nacházel mimo P., což může svědecky potvrdit rodina D.
Stěžovatel rovněž brojí proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 4. 2001, č.j. 8 Ntv 3/01 - 1876, kterým bylo prodlouženo trvání jeho vazby.
Ohledně odvolacího řízení stěžovatel namítá, že při veřejném zasedání dne 9. 5. 2001 byly předneseny pouze závěrečné návrhy, a nebyl tedy dán důvod k samostatnému projednávání odvolání stěžovatele a spoluodsouzeného B. Odvolacímu soudu stěžovatel dále vytýká, že nevzal v úvahu jeho výpověď pronesenou po vynesení rozsudku první instance a dostatečně neprověřil možnost jiného, než finančního motivu. Dále poukazuje na to, že poté, co si dne 1. 3. 2001 zvolil obhájce, byl jeho přípis cenzurován a doručen až s 21 denním zpožděním. Tato skutečnost je obsahem sdělení jeho obhájce předsedovi vrchního soudu ze dne 29. 3. 2001 (č. l. 1802).
Ze všech výše uvedených důvodů se stěžovatel domnívá, že byla porušena jeho základní práva zakotvená v ustanoveních čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny a navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ze spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 4 T 18/99, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2000, čj. 4 T 18/99 - 1652, uznán vinným organizováním trestného činu vraždy a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 15 let a k trestu propadnutí mobilního telefonu. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které však bylo s výjimkou výroku o náhradě škody rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 5. 2001, čj. 8 To 54/01 - 1932, zamítnuto.
Ústavní soud po prostudování podstatných částí spisového materiálu dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Především považuje za nutné zdůraznit, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový nespadá do soustavy obecných soudů. Jeho úkolem není skutkové a právní objasňování věcí patřících do pravomoci obecných soudů a nepřísluší mu hodnotit provedené důkazy, ani to, zda tyto důkazy dostatečně objasňují skutkový stav věci. Ústavní soud může posuzovat pouze to, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda takovým postupem nebyla porušena stěžovatelova základní práva a svobody zakotvená v Ústavě, Listině nebo mezinárodních smlouvách dle čl. 10 Ústavy. V případě čl. 36 odst. 1 Listiny by k porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu na jejich ochranu mohlo dojít tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudu a vykonanými skutkovými zjištěními (viz. např. III. ÚS 84/94 nebo III. ÚS 166/95). O takový případ však v projednávané věci nejde.
Ústavní soud především považuje za nutné zdůraznit, že většina námitek stěžovatele směřujících proti prvoinstančnímu rozhodnutí městského soudu je totožná s námitkami uplatněnými v odvolání proti tomuto rozhodnutí, a vzhledem k tomu, že se jimi již podrobně zabýval odvolací soud, s jehož argumenty se Ústavní soud ztotožňuje, odkazuje v podrobnostech na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu.
Konkrétně jde zejména o stěžovatelovo tvrzení ohledně údajného psychického nátlaku ze strany policie na jeho osobu za účelem ovlivnění jeho výpovědí. Ústavní soud se plně ztotožňuje s důvody, které proti této námitce uvedly obecné soudy, zejména, že nové skutečnosti, které stěžovatel ve své změněné výpovědi uvádí, na rozdíl od původní výpovědi ze dne 14. 4. 1999, neodpovídají výsledkům dokazování a ve světle ostatních zjištěných okolností se jeví jako značně nevěrohodné a účelové. Výslechům byl navíc přítomen obhájce, vše proběhlo v souladu se zákonem a ze spisu nevyplývají ani žádné jiné skutečnosti, které by toto stěžovatelovo tvrzení podporovaly. Obecné soudy se v odůvodnění svých rozhodnutí těmito stěžovatelovými námitkami velmi podrobně zabývaly a jejich argumentům svědčícím proti tomuto tvrzení nelze cokoli vytknout. Na tom nemohou nic změnit ani výpovědi svědků V. a V. při hlavním líčení dne 13. 1. 2000, které se týkají mimo jiné i jejich údajného ovlivňování policií, směřující proti obžalovanému B. Tyto výpovědi dle názoru Ústavního soudu nelze považovat za podporující tvrzení stěžovatele o ovlivňování jeho osoby policií vzhledem tomu, že oba výše jmenovaní svědkové pro B. pracovali, a je tedy pravděpodobné, že se svými výpověďmi snažili B. pomoci.
Co se týče stěžovatelem napadené věrohodnosti znaleckého posudku z oboru psychiatrie, je třeba připomenout, že již odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že znalec v tomto případě evidentně své kompetence překročil, protože otázka věrohodnosti jednotlivých stěžovatelových výpovědí je otázkou právní a její posouzení náleží výhradně na posouzení orgánů činných v trestním řízení na základě provedeného dokazování. Tato skutečnost ovšem nemění nic na tom, že obecné soudy právě na základě provedených důkazů stěžovatelově změněné výpovědi neuvěřily a důvody, které je k tomuto závěru vedly, řádně odůvodnily, a tudíž nelze konstatovat, že by v tomto ohledu trpělo řízení ve stěžovatelově věci jakýmikoli vadami.
Ústavní soud se rovněž neztotožňuje se stěžovatelovým tvrzením, že případná rekonstrukce případu je nezastupitelným důkazem, a shodně s obecnými soudy se domnívá, že vzhledem k důkazní situaci nebylo provedení rekonstrukce nezbytné. K tomu je třeba připomenout, že žádný právní předpis nezavazuje obecné soudy k tomu, aby prováděly veškeré v úvahu přicházející důkazy. Stejně tak nejsou tyto soudy povinny provádět veškeré důkazy, které obžalovaný v průběhu řízení navrhuje. Jejich povinností je zjistit skutkový stav věci, přezkoumat všechny okolnosti případu a stejně pečlivě hodnotit okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obžalovaného (§2 odst. 5 trestního řádu). Této povinnosti obecné soudy ve stěžovatelově případě dostály. Považovaly provedené důkazy za dostatečné a skutkový stav za natolik objasněný, že již nepovažovaly za nutné stěžovatelem navrhovanou rekonstrukci provádět.
Totéž platí i o stěžovatelem navrhovaném znaleckém zkoumání spermatu, jehož nález ve světle provedených důkazů nemůže nic změnit na skutkovém a právním posouzení věci, jakož i o případných výsleších stěžovatelem navrhovaných svědkyň, jež se odvolacímu i Ústavnímu soudu vzhledem k důkazní situaci jeví jako zjevně účelové. Rovněž otázka charakteru motivu stěžovatele byla v průběhu řízení spolehlivě zjištěna a podrobně v odůvodněních rozhodnutí obecných soudů rozvedena.
Pokud jde o stěžovatelem tvrzenou nepoužitelnost důkazu výpisem z evidence mobilních telefonů vzhledem k existenci nálezu Ústavního soudu, sp.zn. II ÚS 502/2000, Ústavní soud se stejně jako odvolací soud v tomto ohledu s názorem stěžovatele ztotožňuje, avšak dodává, že tento důkaz nelze rozhodně považovat za důkaz stěžejní tak, jak tomu bylo v případě citovaného rozhodnutí Ústavního soudu. Vyloučení tohoto důkazu nemá na důkazní situaci a objasněnost skutkového stavu ve stěžovatelově případě žádný zásadní vliv. Z tohoto důvodu nepoužitelnost tohoto důkazu nezakládá ani v nejmenším takovou vadu řízení, která by mohla vést ke konstatování protiústavnosti napadených rozhodnutí ze strany Ústavního soudu.
Je sice pravdou, že stěžovatel neuvedl, že vraždu sjednal za zády B., ale pouze, že jednal za zády B., avšak ani tato skutečnost nemůže mít jakýkoli vliv na obecnými soudy zjištěný skutkový stav, a tudíž ani na zákonnost celého řízení. Stejné platí o tom, že není pravda, že odmítl jmenovat policisty, kteří ho měli údajně ovlivňovat, ale že pouze uvedl, že je nemůže jmenovat, neboť se mu nepředstavili, stejně jako o tvrzení, že se již před dnem 12. 2. 1999 pokoušel naléhat na poškozenou R.K., aby opustila byt v ulici N. a následně odmítl sdělit, jakým způsobem se tak dělo. Tyto skutečnosti nemají na meritorní rozhodnutí ve věci zásadní vliv, a nemohou mít tedy ani vliv na jeho zákonnost.
Je pravdou, že po vrácení věci městskému soudu v Praze v určitých bodech obžalovaný K. svoji výpověď z přípravného řízení a z prvého řízení před městským soudem změnil, když zejména ve vztahu ke stěžovateli uvedl, že stěžovatel mu neříkal, aby poškozenou odstranil, ale jen aby jí vyhrožoval. K tomuto tvrzení lze pouze opakovat to, co bylo již uvedeno výše. Na základě provedených důkazů došly obecné soudy k jiným závěrům a Ústavní soud není oprávněn důkazní situaci přehodnocovat, pokud zjištěné okolnosti a jejich právní posouzení nejsou v extrémním nesouladu, což ovšem není tento případ. Stěžovatelovo zpochybnění závěru městského soudu, že se měl sejít s B. krátce po 18:00 v ulici N. a převzít od něj peníze, neboť byl v té době mimo P., rovněž nemůže mít vliv na celkovou důkazní situaci.
U hlavního líčení ze dne 19. 10. 2000 svědek R. doslova uvedl, že je přesvědčen o tom, že ze strany policie nebyl na svědky činěn nějaký nátlak, což je v podstatě totožné s formulací v odůvodnění, ústavní stížností napadeném rozsudku městského soudu (č.l. 1676).
Pokud jde o stěžovatelovy námitky proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 4. 2001, č.j. 8 Ntv 3/01 - 1876, kterým bylo prodlouženo trvání jeho vazby, považuje Ústavní soud za nutné upozornit, že předmětná ústavní stížnost nesměřuje proti tomuto rozhodnutí. Ústavní soud se tedy těmito námitkami nezabýval.
Stěžovatelovy námitky upozorňující na neodůvodněnost vyloučení jeho odvolání k samostatnému projednání nejsou z hlediska posouzení ústavnosti rozhodnutí odvolacího soudu relevantní, neboť jde o procesní rozhodnutí, které nemělo žádný vliv na jeho ústavně zaručená práva či svobody.
Skutečnosti, že odvolací soud označil stěžovatelovy návrhy před městským soudem za účelové, spokojil se s argumentací městského soudu ohledně zjištěných skutkových okolností i jeho závěry ohledně motivu stěžovatele, jsou v rozhodnutí tohoto soudu řádně odůvodněny a v žádném případě nelze konstatovat, že by byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.
Námitka stěžovatele ohledně pozdního doručení přípisu obhájci je námitkou závažnou a v této okolnosti lze spatřovat pochybení orgánů činných v trestním řízení, nicméně ani tato okolnost neměla žádný vliv na konečné rozhodnutí ve věci, neboť vzhledem ke zdravotnímu stavu obhájce stěžovatele bylo veřejné zasedání dne 4. 4. 2001 ve věci stěžovatelova odvolání odročeno, a tím bylo zabráněno i nedodržení zákonné pětidenní lhůty od doručení předvolání.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími nebyla ústavně zaručená práva stěžovatele nijak dotčena. Vzhledem k tomu Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost, v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění zákon č. 77/1998 Sb., odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 12. února 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu