ECLI:CZ:US:2002:4.US.706.02
sp. zn. IV. ÚS 706/02
Usnesení
IV. ÚS 706/02
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti R. P., zastoupeného Mgr. M. H., advokátem, proti sdělení Ministerstva spravedlnosti ČR ze dne 7. 10. 2002, čj. 180/2001-OOD-SPZ, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem, doručeným Ústavnímu soudu dne 18. 11. 2002, napadl stěžovatel v záhlaví označené sdělení orgánu veřejné moci s tvrzením, že se jím cítí být dotčen na svém ústavně zaručeném základním právu na soudní a jinou právní ochranu zakotveném v čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle jeho názoru jím mělo rovněž dojít k porušení práva "na účinné opravné prostředky" ve smyslu čl. 13 citované mezinárodní úmluvy. Namítá, že pokud ve vztahu k jeho trestní věci, v níž byl pravomocně rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 17. června 1999, sp. zn. 9 To 64/99, uznán vinným ze spáchání trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. a odsouzen k trestu výkonu odnětí svobody v trvání 13 let se zařazením do věznice s ostrahou, Ministerstvo spravedlnosti ČR neshledalo jeho podnět k podání stížnosti pro porušení zákona důvodným, v podstatě porušilo jeho právo na účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem. S odkazem na toto tvrzení se posléze domáhal, aby Ústavní soud vydal nález, jímž by Ministerstvu spravedlnosti ČR uložil, aby "znovu s maximálním šetřením základních práv a svobod projednalo jeho podnět ze dne 16. 9. 2002 k podání stížnosti pro porušení zákona".
Jak vyplynulo ze sdělení Ministerstva spravedlnosti ČR ze dne 7. 10. 2002, čj. 180/2001-OOD-SPZ, bylo jím konstatováno a právnímu zástupci stěžovatele oznámeno, že podaný podnět ke stížnosti pro porušení zákona neobsahuje takové skutečnosti, které by odůvodňovaly změnu dosavadního rozhodnutí v přezkumném řízení. Trestní věc stěžovatele byla opakovaně ze strany tohoto orgánu přezkoumána, nicméně důvody k podání tohoto mimořádného opravného prostředku nebyly shledány.
Podle ust. §72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Dle §72 odst. 2 citovaného zákona lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů, která počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti.
Jak již Ústavní soud opakovaně judikoval (např. sp. zn. II. ÚS 101/95, sp. zn. III. ÚS 124/93), stížnost pro porušení zákona, jako mimořádný opravný prostředek, není prostředkem na ochranu práva ve smyslu §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., neboť nejde o prostředek ochrany práva poskytnutý stěžovateli, ale ministru spravedlnosti. Z hlediska trestního práva procesního je možno podnět ke stížnosti pro porušení zákona považovat pouze za informaci subjektu oprávněnému k jejímu podání, která však nezakládá zákonem stanovené důsledky, tj. nemá vliv na běh lhůty k podání ústavní stížnosti podle §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., kterou stěžovatel, ačkoliv tak učinit mohl, proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze nepodal. V této souvislosti je třeba připomenout, že je věcí subjektu k podání stížnosti pro porušení zákona oprávněného, zdali sám nebo prostřednictvím oprávněného orgánu a jakou formou oznámí navrhovateli, jek z hlediska podnětu věc posoudil, což v daném případě učinil ústavní stížností napadeným sdělením ze dne 7. 10. 2002, čj. 180/2001-OOD-SPZ.
Podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Z uvedeného lze dovodit, že svého práva na přezkoumání rozhodnutí obecných soudů se navrhovatel může účinně domáhat jenom postupem stanoveným v trestním řádu. Podnět ke stížnosti pro porušení zákona trestní řád k takovémuto "stanovenému postupu" nezařazuje, nicméně je předpokládán ust. §389a tr. řádu a blíže rozveden v ust. §31 a násl. vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 23/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Podle znění ust. §266 odst. 1 tr. řádu je podání stížnosti pro porušení zákona ze strany ministra fakultativní povahy. Přijetí podnětu k této stížnosti je právně nevynutitelné (k tomuto srov. např. sp. zn. III. ÚS 365/1997, sp. zn. II. ÚS 507/99, sp. zn. II. ÚS 519/99), z čehož se podává, že stěžovatel brojí proti napadenému sdělení zjevně neopodstatněně.
Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud s ohledem na návrhový petit ústavní stížnosti pro úplnost poukazuje na ust. §82 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., vyjadřující způsoby, jakými je oprávněn ingerovat do činnosti orgánů veřejné moci. Rovněž v této souvislosti zdůrazňuje, že jakožto orgán veřejné moci a coby orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), je povinen při své činnosti respektovat též jednu ze základních zásad právního státu, jíž je uplatňování státní moci jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon (čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Domáhá-li se totiž stěžovatel vydání rozhodnutí, jímž by Ústavní soud Ministerstvu spravedlnosti ČR uložil, aby "znovu s maximálním šetřením základních práv a svobod projednalo jeho podnět ze dne 16. 9. 2002 k podání stížnosti pro porušení zákona", nezbývá než konstatovat, že takto konstruované návrhové žádání neodpovídá dikci zákona a zjevně vybočuje z mezí daných citovaným ustanovením, v důsledku čehož se v daném případě jedná o návrh, resp. takovým způsobem formulovaný petit, který Ústavní soud nemůže při své rozhodovací činnosti reflektovat. Pokud by tedy ústavní stížnost neodmítl z důvodů shora uvedených, musel by tak učinit podle ust. §43 odst. 1 písm. d) zák. č. 182/1993 Sb.
Vzhledem k tomu, že napadeným sdělením nedošlo k namítanému zásahu do ústavně zaručených základních práv stěžovatele, byl návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnut, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. prosince 2002
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu