ECLI:CZ:US:2003:1.US.266.02
sp. zn. I. ÚS 266/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti Z. D., zastoupené advokátem JUDr. J. L., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 13.4.2000, č.j. 19 C 33/98-58, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11.10.2001, č.j. 15 Co 11/2001, 15 Co 12/2001-87, a proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28.2.2002, č.j. 28 Cdo 269/2002-105, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 v záhlaví uvedeným rozsudkem ve věci žalobce Městské části Praha 3 proti stěžovatelce (žalované) o vyklizení bytu rozhodl tak, že stěžovatelka je povinna vyklidit a žalobci vyklizený odevzdat byt o velikosti 0 + 1, I. kategorie, ve 3. patře domu č.p. 1925 v Praze 3, kat. území Žižkov, P. 40, do 15 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění tohoto rozsudku obvodní soud uvedl, že žalobce se jako vykonavatel vlastnického práva k domu č.p. 1925 v Praze 3, P. 40, domáhal žalobou vyklizení předmětného bytu, jehož nájemcem byla Z. P. až do své smrti dne 28.5.1997. Bylo prokázáno, že stěžovatelka je vnučkou paní P., do předmětného bytu se přihlásila u správce domu 14.5.1997 a k trvalému pobytu se zde policejně přihlásila již 18.11.1996. Stěžovatelka se o svou babičku starala v době před její smrti, soud však nevzal za prokázáno, že by měla v úmyslu žít se svou babičkou trvale. K tomu, aby se jednalo o trvalé soužití, nepostačuje, jedná-li se pouze o příležitostnou či přechodnou výpomoc v domácnosti, jak tomu bylo v daném případě. K prokázání úmyslu někde trvale bydlet nepostačuje přihlášení se k trvalému pobytu do tohoto místa. Skutečnost, že se stěžovatelka ke své babičce nastěhovala těsně před její smrtí, ale poté se v předmětném bytě nezdržuje, nepotvrzuje její úmysl žít v České republice trvale. Podle názoru soudu prvního stupně stěžovatelka neprokázala ani to, že neměla v době smrti babičky vlastní byt. Sama stěžovatelka ve své výpovědi uvedla, že v době smrti babičky měla s manželem v zahraničí byt; k prokázání tvrzení, že s manželem od roku 1996 nežije, nenavrhla soudu žádné důkazy. Skutečnost, že ihned po smrti babičky přestala předmětný byt užívat, svědčí o tom, že jinou možnost bydlení měla. Obvodní soud proto dospěl k závěru, že stěžovatelka neprokázala splnění zákonných podmínek pro přechod práva nájmu předmětného bytu (§706 odst. 1 a §115 občanského zákoníku), a žalobě jako důvodné vyhověl.
Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
V odůvodnění tohoto rozsudku městský soud konstatoval, že soud prvního stupně provedl důkazní řízení způsobem a v rozsahu, jemuž nelze nic vytknout. Městský soud se ztotožnil i s hodnocením důkazů a s právním posouzením věci, jež soud prvního stupně provedl. K námitkám uplatněným v odvolání stěžovatelky uvedl, že úspěšnost žaloby v daném případě závisí na posouzení, zda stěžovatelka jako vnučka zemřelé Z. P. splnila obě podmínky pro přechod práva nájmu bytu podle §706 odst. 1 občanského zákoníku, tj. soužití ve společné domácnosti v den smrti a neexistenci vlastního bytu. Odvolací soud má za to, že se stěžovatelce nepodařilo prokázat zejména splnění druhé podmínky, tj. neexistenci vlastního bytu v době smrti babičky. V této otázce vycházel odvolací soud z výpovědi samotné stěžovatelky při jednání dne 31.8.1999. Podle názoru odvolacího soudu nelze druhou podmínku přechodu práva nájmu (tj. neexistenci vlastního bytu) podle §706 odst. 1 obč. zák. vykládat tak, že by se týkala pouze bytu na území České republiky, jak namítala v odvolání stěžovatelka. Tato podmínka se prý vztahuje i na byt mimo území České republiky. Za daného stavu již bylo nadbytečné blíže se zabývat rozborem první podmínky, tj. soužitím ve společné domácnosti v den smrti babičky a v souvislosti s tím i následným užíváním bytu stěžovatelkou po babiččině smrti. Za stavu, kdy stěžovatelka žádné další návrhy na doplnění řízení neměla, vycházel odvolací soud ze skutkového zjištění provedeného soudem prvního stupně. Ostatní námitky obecné povahy uvedené v odvolání stěžovatelky (poukazy na diskriminaci, chartu lidských práv apod.) nemohly na skutkovém a právním posouzení věci nic změnit.
Nejvyšší soud České republiky v záhlaví uvedeným usnesením dovolání, jímž stěžovatelka napadla citovaný rozsudek odvolacího soudu, odmítl.
V odůvodnění tohoto usnesení Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatelka dovozovala přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení je dána tehdy, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Jde o situaci, kdy účastník v důsledku uvedeného postupu soudu nemohl objektivně před soudem jednat, tedy realizovat svá práva, která mu občanský soudní řád v jednotlivých ustanoveních jinak přiznává. Stěžovatelka však existenci takového předpokladu přípustnosti dovolání nijak nespecifikovala a z obsahu spisu se závěr pro existenci vady uvedené v citovaném ustanovení nenabízí. Z obsahu spisu nevyplývá - a ostatně to stěžovatelka ani netvrdila - že by řízení bylo zatíženo jinou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. a) až d) a písm. g) o.s.ř. Přípustnost dovolání v souzené věci prý nevyplývá ani z §238 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř. Přípustnost dovolání nebyla založena ani výrokem odvolacího soudu podle §239 odst. 1 o.s.ř. Stěžovatelka ani v rámci odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, ani v průběhu jednání odvolacího soudu nevyužila možnosti navrhnout vyslovení přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř. Proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání stěžovatelky směřuje proti rozhodnutí, ohledně něhož nelze dovodit přípustnost dovolání z žádného ustanovení občanského soudního řádu (ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.).
Proti všem výše uvedeným rozhodnutím obecných soudů podala stěžovatelka ústavní stížnost. V jejím odůvodnění uvedla, že nevyužila možnosti navrhnout vyslovení přípustnosti dovolání, neboť naprosto nepochybovala o oprávněnosti svého stanoviska a byla přesvědčena, že odvolací soud jejímu odvolání vyhoví. Stěžovatelka prý nemohla předpokládat, že by bylo možno její právo na přechod nájmu k předmětnému bytu zpochybnit. V bytě údajně bydlela od útlého dětství až do dne nucené emigrace a po návratu do České republiky v něm vedla společnou domácnost se svou babičkou. V bytě se zdržovala i v den smrti své babičky a byla v něm také přihlášena k trvalému pobytu, později i vedena v evidenci správní firmy. Stěžovatelka nesouhlasí s názorem soudu prvního stupně, že občanský zákoník považuje za vlastní byt i byt mimo území České republiky. Naopak se domnívá, že občanský zákoník platí výhradně na území České republiky a jeho působnost tedy nemůže být přenášena mimo toto území. Navíc stěžovatelka v rozhodném období byt ve Švýcarsku prokazatelně ani neužívala. Dále uvádí, že byla nucena opustit v roce 1980 tehdejší ČSSR pod nátlakem orgánů státu, které ji přinutily k odchodu do emigrace v rozporu s čl. 14 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Podle názoru stěžovatelky je postup soudů prvého a druhého stupně v podstatě analogický s jednáním orgánů ČSSR v osmdesátých letech. Přestože projevila vůli žít v ČR, je jí to prakticky postupem žalobce a soudů znemožňováno. Ani Nejvyšší soud neprojevil ochotu řešit zásadní otázku, zda lze občanům s dvojím občanstvím odpírat právo nájmu k bytu v České republice proto, že mají ještě jiný byt mimo území ČR. Místo toho Nejvyšší soud odmítl dovolání z ryze formálních důvodů. Odůvodnění jeho usnesení s poukazem na to, že dovolání nemá oporu v příslušných ustanoveních o.s.ř., je podle stěžovatelky v rozporu se skutečností. V dovolání je přímý odkaz na ustanovení §237 odst. 1 písm. f) a §241 odst. 3 písm.c), písm. d) o.s.ř. a podle těchto ustanovení je prý dovolání přípustné.
Stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud zamezil její další diskriminaci oproti jiným občanům České republiky a aby posoudil zejména otázku přechodu práva k nájemnímu bytu v ČR pro občany ČR s dvojím státním občanstvím ve vztahu k §706 odst. 1 obč. zák. Z uvedených důvodů navrhuje, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Ústavní soud dospěl k těmto závěrům.
Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že jeho úkolem je pouze ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Přestože je součástí soudní moci, upravené v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim proto ani nadřízen a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat jimi prováděné dokazování, pokud jím nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud tedy není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak totiž Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např.přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody" (nález sp. zn. III. ÚS 269/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 235).
V této souvislosti Ústavní soud opakovaně konstatoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).
Z uvedených obecnějších východisek vycházel Ústavní soud rovněž v souzené věci.
Ústavní stížnost směřuje jednak proti usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky jako nepřípustné, jednak proti právním závěrům rozsudků soudu prvního stupně a soudu odvolacího, které tyto soudy vyvodily ze zjištěného skutkového stavu věci při aplikaci ustanovení §706 odst. 1 občanského zákoníku.
Ústavní soud se zabýval nejdříve tou částí ústavní stížnosti, jíž stěžovatelka napadla výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu. V tomto směru vycházel především ze zásady, že usnesení soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost je nutno považovat za rozhodnutí deklaratorní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci práva, v daném případě práva podat dovolání. Z toho plyne, že předmětem ústavní stížnosti proti usnesení dovolacího soudu může být zásadně toliko denegatio iustitiae (odepření spravedlnosti) a nikoliv samotné hmotné subjektivní právo. Ústavní soud proto posuzoval napadené usnesení pouze z hlediska případného porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, byť stěžovatelka porušení tohoto práva v ústavní stížnosti výslovně nenamítala.
Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek a dovolací soud se jím může meritorně zabývat pouze tehdy, jestliže shledá jeho přípustnost. Z odůvodnění napadeného usnesení zjevně vyplynulo, že Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky důkladně posoudil z hlediska všech v úvahu přicházejících ustanovení občanského soudního řádu, která přípustnost dovolání upravují. V tomto odůvodnění Ústavní soud neshledal žádné pochybení takového rázu, které by mohlo znamenat odepření stěžovatelčina práva na soudní ochranu dovolacím soudem. Skutečnost, že stěžovatelka v řízení před odvolacím soudem opomněla navrhnout vyslovení přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř. (ve znění před účinností zákona č. 30/2000 Sb.), bylo nutno přičíst k tíži stěžovatelky. Za situace, kdy odvolací soud o vyslovení přípustnosti dovolání svým rozhodnutím sám nerozhodl, nebyl ani Nejvyšší soud oprávněn zabývat se posouzením otázky, zda toto rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Jde-li o stěžovatelkou uváděné odkazy na ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. a §241 odst. 3 písm. c), d) o.s.ř., dlužno dodat, že ty postrádají relevantní zdůvodnění. Stěžovatelka ani netvrdila ani neprokázala žádné skutečnosti nasvědčující tomu, že by jí v průběhu řízení byla nesprávným postupem odňata možnost jednat před soudem; ze soudního spisu bylo zjištěno, že v řízení před soudem prvního stupně i před soudem odvolacím byla řádně zastoupena a jednali za ni obecní zmocněnci. Ustanovení §241 odst. 3 o.s.ř. upravuje toliko dovolací důvody, nikoli případy přípustnosti dovolání, což stěžovatelka evidentně nerozlišuje. Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že v části napadající usnesení Nejvyššího soudu je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
Jde-li o část ústavní stížnosti směřující proti rozsudkům soudů nižších stupňů, neshledal Ústavní soud, že by těmito rozsudky došlo v souzené věci k diskriminaci stěžovatelky jako občanky České republiky s dvojím státním občanstvím. Okolnost dvojího státního občanství zde totiž nehrála roli. Ve věci šlo toliko o interpretaci ustanovení §706 odst. 1 občanského zákoníku, které stanoví podmínky, za nichž dochází k přechodu nájmu bytu; tato zákonná úprava dopadá na všechny obdobné případy stejně. Proto Ústavní soud posuzoval, zda výklad uvedeného ustanovení je v daném případě ústavně konformní a zda tímto výkladem obecné soudy neporušily stěžovatelčino základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud je podle ustálené judikatury oprávněn zasáhnout do rozhodování obecných soudů - jde-li o otázku výkladu a aplikace běžného práva - zejména tehdy, jestliže ve věci shledá extrémní nesoulad mezi právními závěry a skutkovými zjištěními soudů. O takový případ se však v souzené věci - podle názoru Ústavního soudu - nejedná. Obecné soudy zaměřily svou pozornost především na to, zda stěžovatelka splňuje jednu ze zákonných podmínek pro přechod nájmu bytu spočívající v tom, že nemá vlastní byt. Nesplnění této podmínky soudy dovodily z výpovědi stěžovatelky při jednání obvodního soudu dne 31.8.1999 (č.l. 38 soudního spisu), kterou odvolací soud ocitoval v odůvodnění svého rozsudku. V této výpovědi stěžovatelka uvedla, že měla se svým manželem ve Švýcarsku v nájmu byt, ve kterém bydleli stále a ještě v době smrti babičky, tedy koncem května, začátkem června 1997, tam její manžel bydlel. Pokud na základě uvedené výpovědi učinily obecné soudy závěr, že stěžovatelka po smrti babičky nesplnila podmínku neexistence vlastního bytu, nelze takovému závěru z hlediska zachování ústavnosti nic vytknout. Správnost tohoto závěru nemůže být zpochybněna ani tvrzením stěžovatelky, že byt ve Švýcarsku v rozhodném období neužívala; podstatné je, že v době smrti babičky jiný byt měla. Není-li v ustanovení §706 odst. 1 obč. zák. blíže specifikováno, co se rozumí pod podmínkou "nemít vlastní byt", lze toto ustanovení chápat tak, že se může vztahovat i na byt, který je situován v zahraničí. Takovému výkladu nasvědčuje i judikatura Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek NS ČR ze dne 30.10.1997, sp.zn. 2 Cdon 883/96). Stěžovatelka se zjevně mýlí, hovoří-li v dané souvislosti o nepřípustném přenášení působnosti občanského zákoníku mimo území České republiky, neboť o právním vztahu s mezinárodním prvkem ve sporu rozhodováno nebylo.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud v souzené věci neshledal ani extrémní nesoulad ve smyslu ustálené judikatury, ani nezjistil, že by obecné soudy při aplikaci a výkladu dotčeného ustanovení §706 odst. 1 obč. zák. postupovaly svévolným či extrémně formalistickým způsobem, dospěl k závěru, že napadenými rozsudky obecných soudů - Obvodního soudu pro Prahu 3 a Městského soudu v Praze - ústavně zaručené právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny porušeno nebylo.
K ostatním stížnostním námitkám Ústavní soud dodává, že porušení čl. 14 odst. 4 Listiny ("občan nemůže být nucen k opuštění své vlasti") nelze dovozovat z pouhého neúspěchu stěžovatelky v občanskoprávním sporu, aniž by vůči ní byl v tomto smyslu uplatněn jakýkoli jiný akt veřejnoprávní povahy. Poukaz stěžovatelky na její diskriminaci nemohl Ústavní soud akceptovat právě proto, že uplatněním jiného než konstantního výkladu ustanovení §706 odst. 1 obč. zák., který byl v daném případě shledán ústavně konformním, by stěžovatelce bylo neoprávněně přiznáno více práv než jiným občanům.
Ústavní soud sám - vázán toliko petitem a nikoliv odůvodněním podaného návrhu - nezjistil v souzené věci porušení ani některého jiného ústavně zaručeného práva nebo svobody stěžovatelky.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v celém rozsahu zjevně neopodstatněná.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. června 2003
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda senátu Ústavního soudu