ECLI:CZ:US:2003:1.US.279.01
sp. zn. I. ÚS 279/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti R. S. zastoupeného advokátem JUDr. PhDr. O. C., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10.1.2001, sp.zn. 26 Co 410/2000, a proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 17.5.2000, sp.zn. 6 C 26/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Příbrami v záhlaví uvedeným rozsudkem ve věci stěžovatele (žalobce) proti žalovanému JUDr. V. N. o náhradu škody rozhodl tak, že žalobu o náhradu škody v částce 561.577,- Kč s příslušenstvím zamítl.
V odůvodnění tohoto rozsudku okresní soud uvedl, že provedeným dokazováním zjistil a vzal za prokázáno, že rozhodnutím Finančního úřadu Příbram ze dne 7.5.1996 byla stěžovateli vyměřena daň z příjmů za zdaňovací období roku 1994 ve výši 560.900,- Kč, neboť stěžovatel si neověřil daňový domicil zahraničního subjektu a neprovedl příslušnou srážku daně. Proti rozhodnutí finančního úřadu podal žalovaný (za stěžovatele) dne 7.7.1996 odvolání a uvedl, že podrobnější zdůvodnění odvolání bude předloženo do 15 dnů. Žalovaný jednal za stěžovatele na základě plné moci ze dne 4.6.1996. Dne 15.8.1996 byl žalovaný Finančním úřadem v Příbrami vyzván k doplnění odvolání, což neučinil. Proto Finanční úřad Příbram rozhodnutím ze dne 12.9.1996 odvolací řízení zastavil a stěžovatel byl vyzván k zaplacení daně z příjmu fyzických osob, vybírané zvláštní srážkou podle zvláštní sazby, ve výši 560.900,- Kč. Tuto částku stěžovatel finančnímu úřadu zaplatil a žalovaného, jenž měl od 1.11.1996 pozastaven výkon advokátní činnosti, dopisem ze dne 17.4.1997 vyzval k zaplacení škody ve výši 560.900,- Kč s příslušenstvím. Předmětný nárok žalovaný uplatnil u své pojišťovny, která odmítla plnění s odůvodněním, že stěžovateli nevznikla škoda a že pojistná událost není likvidní. Sám žalovaný stěžovateli rovněž nic nezaplatil. Stěžovatel se též snažil nastalou situaci řešit prostřednictvím nového právního zástupce Mgr. D., který dne 19.12.1996 doplnil odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu Příbram ze dne 7.5.1996, avšak Finanční úřad Příbram svým rozhodnutím ze dne 6.1.1997 řízení zastavil a odvolací orgán - Finanční ředitelství v Praze - rozhodnutím ze dne 24.3.1997 podané odvolání zamítl. Stěžovatel žádal také o obnovu řízení či o posečkání daně, podal i žalobu o přezkoumání správního rozhodnutí, avšak bezúspěšně. Vzhledem k tomu, že žalovaný ve věci vznesl námitku promlčení, okresní soud nejprve zkoumal, zda k promlčení práva na náhradu škody skutečně došlo či nikoliv. V daném případě zákon (§106 odst. 1, 2 občanského zákoníku) stanoví subjektivní promlčecí dobu v délce dvou let. Pro počátek běhu této subjektivní lhůty je rozhodné, aby poškozený (stěžovatel) věděl o vzniklé škodě a o tom, kdo za ni odpovídá; tehdy by mohl svůj nárok úspěšně uplatnit u soudu. Stěžovatel ve svém doplněném návrhu ze dne 8.12.1999 uvedl, že vzniklou škodu mohl uplatňovat již od 1.9.1996; ve své účastnické výpovědi dodal, že se v prosinci 1996 dozvěděl o tom, že odvolání do rozhodnutí Finančního úřadu Příbram ze dne 7.5.1996 nebylo doplněno. Soud s ohledem na provedené důkazy dospěl k závěru, že stěžovatel o vzniklé škodě, jakož i o tom, kdo za ni odpovídá, bezpečně věděl minimálně od 17.4.1997, kdy svým dopisem uplatnil náhradu škody vůči žalovanému. (Rovněž v dubnu 1997 nabylo právní moci rozhodnutí finančního ředitelství o řádném opravném prostředku stěžovatele.) Právě od tohoto data začala stěžovateli běžet dvouletá subjektivní lhůta, která skončila dne 17.4.1999. Žaloba k soudu však byla podána až v říjnu 1999, tedy po uplynutí subjektivní promlčecí doby. V důsledku toho došlo k promlčení stěžovatelova práva na náhradu škody, a proto okresní soud žalobu v celém rozsahu zamítl.
Krajský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
V odůvodnění svého rozsudku krajský soud konstatoval, že se stěžovatel domáhal vůči žalovanému náhrady škody z titulu nesplnění povinnosti zástupce - advokáta řádně a včas poskytnout stěžovateli právní službu v řízení o daních a poplatcích. Soud I. stupně se správně zabýval nejprve otázkou, zda uplatněný nárok není promlčen, přičemž vycházel z ustanovení §106 odst. 1 a 2 občanského zákoníku. S jeho závěrem o promlčení žalovaného nároku v důsledku vznesené námitky promlčení se odvolací soud plně ztotožnil; námitky stěžovatelem uplatněné v odvolání nepovažoval za důvodné. Z ustanovení §106 odst. 1 občanského zákoníku ani z použitelné judikatury prý nevyplývá, že by počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty bylo možné vázat až k okamžiku, kdy došlo k odčerpání majetkových hodnot poškozeného. Institut promlčení má za cíl poskytnout na jedné straně jistotu poškozenému "v reálném čase uplatnit své nároky" a na straně druhé má ochránit škůdce před prodléváním s jejich uplatněním. V souzené věci bezpečná vědomost stěžovatele, že mu vznikla škoda a kdo za tuto škodu odpovídá, nastala nejpozději dne 17.4.1997, kdy stěžovatel žalovaného k náhradě škody v konkrétní výši vyzval. Stěžovatel tak učinil poté, kdy ztroskotaly všechny jeho snahy zvrátit již pravomocné rozhodnutí o jeho povinnosti k zaplacení daňového nedoplatku. Při mezním posuzování počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty by bylo možné v daném případě dokonce tvrdit, že se stěžovatel o vzniku škody dozvěděl již tehdy, kdy byl obeznámen se zastavením odvolacího řízení v důsledku promeškání lhůty k doplnění odvolání. K tomu došlo ještě před 17.4.1997, neboť dne 19.12.1996 v zastoupení stěžovatele toto odvolání doplnil stěžovatelův zástupce Mgr. J. D. Podle názoru odvolacího soudu nelze zaměňovat pojmy škoda, popř. hmotná škoda a škoda skutečná, což stěžovatel činí ve svém odvolání. Skutečnou škodou se rozumí újma spočívající ve zmenšení majetkového stavu poškozeného a představující hodnoty, které je třeba vynaložit, aby došlo k uvedení věci do původního stavu; je třeba ji chápat ve vztahu k rozsahu náhrady škody dle §442 občanského zákoníku. Ztotožněním obou pojmů - škody (hmotné škody) a skutečné škody - by došlo v souzené věci k paradoxní situaci, že by počátek běhu promlčecí lhůty stěžovatelova nároku byl zcela odvislý od úvahy stěžovatele o tom, zda, kdy a v jaké výši začne splácet předmětný daňový nedoplatek. Stěžovateli by se tak nesplněním lhůty k zaplacení daňového nedoplatku absurdně dostalo výhody stále otevřené promlčecí lhůty k uplatnění jeho nároků vůči žalovanému.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že obecné soudy porušily ústavní předpisy, neboť použily restriktivního výkladu ustanovení o promlčení bez ohledu na zjištěné okolnosti a povahu případu. Tím, že při posuzování promlčení vycházely jen z ustanovení §100 odst. 1 občanského zákoníku a připustily námitku promlčení, se prý dostaly do rozporu s ustanovením §3 odst. 1 občanského zákoníku. Podle mínění stěžovatele je v daném případě základní otázkou, zda bylo za zjištěného skutkového stavu slučitelné s ústavními předpisy, jestliže obecné soudy svým postupem zabránily věcnému projednání žalobního návrhu, v jehož rámci bylo možné dospět k závěru, zda jsou splněny podmínky právní odpovědnosti na straně žalovaného. Stěžovatel se domnívá, že důvodnost vznesené námitky promlčení by bylo možné uznat jedině tehdy, pokud by právní závěr o promlčení nebyl v rozporu s pravidlem obsaženým v §3 odst. 1 obč. zákoníku (pozn.ÚS: rozpor s dobrými mravy). Žalovaný stěžovateli vůbec neoznámil, že řízení bylo zastaveno a že rozhodnutí finančního úřadu nabylo právní moci. Stěžovatel proti rozhodnutí finančního úřadu podal správní žalobu, v tomto řízení byl však neúspěšný právě proto, že řádný opravný prostředek proti rozhodnutí finančního úřadu nebyl podán. Teprve dne 17.7.1998, kdy bylo vydáno usnesení Městského soudu v Praze, sp.zn. 38 Ca 223/97, mohl být stěžovatel najisto přesvědčen, že mu byla způsobena škoda, a tedy až od tohoto dne měla promlčecí doba počít běžet. Aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč. zákoníku byla podle názoru stěžovatele namístě právě za situace, kdy se žalovaný v daňovém řízení dopustil celé řady opomenutí a stěžovatele včas neinformoval o úkonech v tomto řízení. Svá pochybení představující zjevně porušení povinností vyplývajících advokátovi z právního zastoupení interpretoval žalovaný v řízení o náhradě škody deformovaně a dokonce o jejich existenci opíral samu námitku promlčení. Z jednání žalovaného bylo přitom patrné, zejména z jeho korespondence s pojišťovnou, že není zcela přesvědčen o tom, že při zastoupení nepochybil, a je si vědom možných důsledků právní odpovědnosti. Stěžovatel upozornil i na nález Ústavního soudu sp.zn. II.ÚS 309/95, z něhož vyplývá, že námitka promlčení nesmí být v rozporu s dobrými mravy; proto se obecné soudy i v případě vznesené námitky promlčení mají při posuzování její přípustnosti vyrovnat s důsledky vyplývajícími z ustanovení §3 odst. 1 obč. zákoníku. V opačném případě by dle tohoto nálezu nebyla účastníku poskytnuta náležitá ochrana.
Podle názoru stěžovatele soudy tím, že ignorovaly skutková zjištění, která směřovala k posouzení námitky promlčení podle ustanovení §3 odst. 1 obč. zákoníku, porušily čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy a dále čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Právní názor odvolacího soudu prý vyplývá z nepochopení účelu ustanovení o dobrých mravech. Účelem tohoto ustanovení je mj. zabránit vzniku takové situace, kdy by se úsudek o splnění podmínek izolovaně aplikovaného konkrétního ustanovení dostal do rozporu s dlouhodobě uznávanými a společností respektovanými právními postuláty a ve svých důsledcích i se samotným smyslem právní úpravy. Mimo to i argumentace týkající se běhu promlčecích lhůt vzbuzuje pochybnosti o správnosti způsobu, jakým se s touto otázkou obecné soudy vypořádaly. Proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem ústavní stížnosti vyhověl a aby napadený rozsudek Krajského soudu v Praze a rozsudek Okresního soudu v Příbrami zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že jeho úkolem je pouze ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Přestože je součástí soudní moci, upravené v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim proto ani nadřízen a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat jimi prováděné dokazování, pokud jím nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud tedy není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak totiž Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody" (nález sp. zn. III. ÚS 269/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 235).
V této souvislosti již Ústavní soud vícekrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).
Z těchto obecnějších východisek vycházel Ústavní soud rovněž v souzené věci. Ústavní stížnost směřuje proti právnímu názoru obecných soudů o promlčení stěžovatelova práva na náhradu škody způsobené advokátem při výkonu právního zastoupení stěžovatele. Týž soudům v zásadě vytýká chybné určení počátku běhu subjektivní promlčecí doby, a zejména pak to, že v daném případě námitku promlčení neposoudily z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč. zákoníku, podle něhož výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Ústavní soud ze spisu Okresního soudu v Příbrami, sp.zn. 6 C 26/99, zjistil, že se obecné soudy věcí náležitým způsobem zabývaly a že své úvahy, na jejichž základě dospěly k právnímu závěru o promlčení práva na náhradu škody, také dostatečně a přesvědčivě odůvodnily. Za tohoto stavu se Ústavní soud necítí oprávněn zasahovat do činnosti obecných soudů při výkladu a aplikaci běžného práva; to by mohl učinit - jak již bylo uvedeno - pouze tehdy, pokud by shledal extrémní nesoulad mezi právními závěry obecných soudů a vykonanými skutkovými zjištěními či dokonce libovůli při interpretaci zákonných ustanovení. To by pak znamenalo porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a tedy i důvod pro kasační zásah Ústavního soudu. Nic takového však v souzené věci zjištěno nebylo. Právní posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí doby dle §106 odst. 1 občanského zákoníku plně odpovídá skutkovému zjištění, že stěžovatel dopisem ze dne 17.4.1997 (č.l. 59) uplatnil u žalovaného jako poškozený nárok na náhradu škody; nejpozději od tohoto dne tedy stěžovatel jako poškozený musel o vzniku škody a o tom, kdo ji způsobil, vědět. Jestliže soudy na základě toho učinily závěr, že k promlčení práva na náhradu škody došlo dříve, než stěžovatel ve věci podal soudní žalobu, nelze takovému závěru z hlediska ústavnosti nic vytknout. Námitka stěžovatele, že najisto byl přesvědčen o způsobení škody teprve ode dne 17.7.1998, kdy bylo Městským soudem v Praze zastaveno řízení o stěžovatelově správní žalobě, je zcela nepřípadná již vzhledem k tomu, že usnesením o zastavení řízení žádná meritorní otázka řešena nebyla a stěžovatel to ani nemohl v tomto řízení důvodně očekávat.
K tvrzení stěžovatele, že při posouzení námitky promlčení (vznesené žalovaným) měl být aplikován §3 odst. 1 obč. zákoníku (rozpor s dobrými mravy), Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že takovou námitku stěžovatel v odvolacím řízení před obecným soudem vůbec neuplatnil a učinil tak až v ústavní stížnosti. Podle ustálené judikatury již sama tato okolnost vede k tomu, aby se Ústavní soud touto - nově vznesenou - námitkou nezabýval.
Ostatně, Ústavní soud zastává názor, že aplikace uvedeného ustanovení musí být vždy odůvodněna mimořádnými okolnostmi případu. V daném případě stěžovatel uplatňoval náhradu škody za situace, kdy nebylo zřejmé (resp. bylo sporné), zda vůbec existuje příčinná souvislost mezi tvrzeným porušením povinností žalovaného jako advokáta a vznikem škody; nelze vyloučit, že by stěžovatel musel vyměřenou daň zaplatit i tehdy, kdyby ze strany žalovaného k žádnému pochybení nedošlo. Míru zavinění žalovaného bylo nutno teprve v soudním řízení dostatečně prokázat. Jestliže však stěžovatel přistoupil k podání žaloby téměř 2,5 roku poté, kdy začal náhradu škody u žalovaného uplatňovat, dopadají na něj následky promlčení stanovené občanským zákoníkem. Ústavní soud nespatřuje za uvedené situace v okolnostech případu důvody hodné zvláštního zřetele, které by odůvodňovaly shledávat v uplatněné námitce promlčení rozpor s dobrými mravy. Tento závěr nijak neodporuje argumentaci obsažené ve stěžovatelem citovaném nálezu Ústavního soudu sp.zn. II.ÚS 309/95, jenž se týkal zcela konkrétní, specifické věci restituční.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k tomu, že stěžovatelovo ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy nebylo napadenými rozsudky obecných soudů porušeno.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2003
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda senátu Ústavního soudu