ECLI:CZ:US:2003:1.US.297.01
sp. zn. I. ÚS 297/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti M. N., zastoupeného advokátem JUDr. A. P., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20.2.2001, sp.zn. 14 Co 29/2001, 14 Co 30/2001, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 22.6.2000, sp.zn. 25 Nc 341/97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 v záhlaví uvedeným rozsudkem ve věci péče o nezl. Z. N, dceru P. N. a stěžovatele, rozhodl tak, že nezletilá se pro dobu před i po rozvodu manželství svěřuje do péče matky. Současně soud rozhodl o povinnosti stěžovatele přispívat na výživu nezletilé a upravil jeho styk s nezletilou.
V odůvodnění tohoto rozsudku obvodní soud uvedl, že matka podala dne 14.3.1997 návrh na rozvod manželství. Kvůli častým konfliktům mezi otcem a matkou pobývala matka s nezletilou v období od července 1998 v azylovém domě pro matky s dětmi. Podle znaleckého posudku má nezletilá k oběma rodičům kladný vztah a oba rodiče mají v zásadě dobré výchovné předpoklady pro výchovu nezletilé; v případě spolupráce rodičů by vhodnou formou výchovy byla střídavá péče. Tuto formu výchovy navrhoval otec, avšak soud s ohledem na dosavadní neurovnané vztahy obou rodičů konstatoval, že nelze o střídavé péči uvažovat. V zájmu nezletilé je, aby se rodiče v současné době stýkali co nejméně. Styk otce s nezletilou probíhal dosud pravidelně a matka mu v něm nikdy nebránila, což bylo zcela v zájmu nezletilé. Nezletilá se v jedenácti letech vyjádřila tak, že by chtěla zůstat s matkou a pravidelně navštěvovat otce. Na základě provedených důkazů nebylo zjištěno, že by matka nebyla schopna se o nezletilou postarat a že by svým způsobem života mohla mít negativní vliv na mravní vývoj nezletilé, jak tvrdil otec. S nynějším partnerem matky, který s ní nežije ve společné domácnosti, má nezletilá dobré vztahy. Rovněž otec byl shledán způsobilým se o nezletilou starat, soud však vyslovil názor, že v případě svěření nezletilé do jeho péče by byla přerušena kontinuita výchovného prostředí a tato změna by vedla v životě nezletilé k dalším traumatům. Soud proto rozhodl o svěření nezletilé pro dobu před i po rozvodu manželství do výchovy matky, nezastupitelná však zůstává i úloha otce, kterému byl umožněn co nejširší styk s nezletilou dle ustanovení §27 odst. 2 zákona o rodině. Při rozhodování o výživném vycházel soud z výpovědí rodičů a jejich výdělkových poměrů, které prokázali.
Městský soud v Praze svým rozsudkem citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o výchově a výživě potvrdil, ve výroku o úpravě styku jej pouze částečně změnil tak, že styk otce s nezletilou rozšířil. Ve výroku o nedoplatku na výživném byl rozsudek změněn tak, že tento nedoplatek činí 10.500,-Kč.
V odůvodnění tohoto rozsudku odvolací soud po doplnění dokazování konstatoval, že soud prvního stupně nepochybil ve své základní úvaze o stabilitě výchovného prostředí dítěte, jestliže jako lepší shledal prostředí u matky, která prokázala dlouhodobě, že je schopna se o dítě starat, a umožňuje dceři častý kontakt s otcem. Žádný důkaz nezpochybnil výchovné schopnosti matky, která se o dítě dlouhodobě dobře stará. K návrhu otce, aby byla dcera Z. svěřena do tzv. střídavé výchovy podle §26 odst. 2 zákona o rodině, odvolací soud uvedl, že podle jeho právního názoru lze tuto formu výchovy nařídit pouze v případě, jsou-li rodiče ochotni se shodnout na základních praktických otázkách výchovy dítěte, je-li takový postup v zájmu dítěte a oba rodiče jsou předem s touto formou výchovy srozuměni. V daném případě tomu tak nebylo, neboť matka vzhledem ke konfliktům s otcem střídavou výchovu odmítala. Rozhodnutí soudu prvního stupně, který na jedné straně svěřil dítě výlučně matce a na druhé straně otci umožnil velmi široký rozsah styku s dítětem, odpovídá principům zákona o rodině i všem skutečnostem v řízení zjištěným. Ohledně výroku o výživném odvolací soud dospěl k závěru, že výživné bylo otci diferencovaně stanoveno v přiměřené výši vzhledem ke zjištěným majetkovým, výdělkovým a osobním poměrům obou rodičů i vzhledem k oprávněným potřebám dítěte dle zákonných kritérií stanovených v §85 odst. 2 a §96 odst. 1 zákona o rodině.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že nezletilá byla svěřena do výchovy matce i přes protichůdné závěry ze znaleckého šetření a vzdor nedostatečně objektivně zjištěnému skutkovému stavu. Soud upravil styk otce s nezletilou podle neadekvátního návrhu matky, jestliže v rozporu se zájmem nezletilé a bez podstatného zdůvodnění odmítl návrh otce na střídavou péči uplatněný pro případ, že nezletilá nebude svěřena do jeho péče. Stěžovatel nesouhlasí též s výrokem o nedoplatku na výživném. Podle jeho tvrzení byla v řízení před soudy obou stupňů porušena jeho základní práva na spravedlivý a řádný soudní proces, nebylo respektováno platné hmotné a procesní právo, a došlo prý k podstatným porušením pravidel soudního řízení a vadnému hodnocení důkazů.
Stěžovatel odkazuje na své podání adresované odvolacímu soudu, v němž podrobně vylíčil skutkové okolnosti případu a formuloval své výhrady a připomínky proti rozsudku soudu prvního stupně. Dále stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že obecné soudy ignorovaly rozhodná skutková zjištění ohledně chování matky nezletilé a zcela mechanicky svěřily dítě do její péče, aniž byl prokázán matkou popsaný skutkový stav. Soud nechal bez povšimnutí protesty stěžovatele na postup a praktiky O., N. a D.; tyto instituce prý na základě výmyslů a jednostranných tvrzení navodily stav akutní hrozby pro dítě. Stěžovatel se domnívá, že závěry všech institucí a zejména soudu musí vycházet z prokázaných fakt nebo z pravomocných rozhodnutí příslušných orgánů, nikoli z neověřených tvrzení. Matka podle mínění stěžovatele spoléhala na to, že dcera jí bude svěřena do péče bez ohledu na skutečnost, kdo zavinil rozvrat jejich manželství, a dítě prý použila jako rukojmí na obranu svého lehkovážného a promiskuitního způsobu života v době manželství. Žádná z tvrzených okolností o odpovědnosti otce za odchod matky s dítětem do azylového domu a posléze do bytového nájmu v Praze 6 se prý neukázala jako pravdivá, resp. nebyla v řízení dokázána. V rozporu se závěry znaleckého posudku byly soudem zneváženy schopnosti stěžovatele postarat se řádně o základní potřeby nezletilé v případě jejího svěření do péče otce, stejně jako postoj matky stěžovatele, která se nabídla s výchovou nezletilé vypomáhat. Stěžovatel se dále domnívá, že bylo porušeno jeho "ústavou a zákony dané právo na možnost určení minimálně střídavé péče k dítěti", neboť všechny předpoklady pro jeho uskutečnění jsou v daném případě splněny, střídavá péče je v zájmu nezletilé a z výsledků znaleckého šetření plyne, že tomu odpovídá i postoj nezletilé projevený ve vztahu k oběma rodičům. Zamítnutí tohoto návrhu bylo odůvodněno nedostatkem souhlasu matky, neboť nedostatek předběžného souhlasu obou rodičů prejudikovaný soudem je překážkou, která podle údajného výkladového stanoviska Nejvyššího soudu neumožňuje příslušné ustanovení aplikovat. Takovýto stav (střídavé péče) přitom po jistou dobu po rozpadu společné domácnosti na základě dohody obou rodičů fakticky přetrvával.
Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené rozsudky Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9 zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že jeho úkolem je pouze ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Přestože je součástí soudní moci upravené v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim proto ani nadřízen a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat jimi prováděné dokazování, pokud jím nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, a to ani tehdy, jestliže by se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud tedy není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak totiž Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody" (nález sp. zn. III. ÚS 269/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 235).
V této souvislosti Ústavní soud vícekrát konstatoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).
Z těchto obecnějších východisek vycházel Ústavní soud rovněž v souzené věci.
Podstata ústavní stížnosti spočívá především v polemice stěžovatele s hodnocením důkazů, jež obecné soudy ve věci provedly a které také v napadených rozhodnutích adekvátním způsobem odůvodnily. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s ohledem na vymezení jeho funkce v Ústavě nepřísluší. Ústavní soud v zásadě není oprávněn zasahovat do procesu dokazování před obecnými soudy, zejména do hodnocení důkazů, pokud obecné soudy postupovaly v souladu s platnou zákonnou úpravou a přitom respektovaly hranice vyplývající ze zásady volného hodnocení důkazů, jež je zformulována v §132 občanského soudního řádu. Z příslušného spisu Obvodního soudu pro Prahu 9, sp.zn. 11 P 111/2001, však Ústavní soud v tomto směru nezjistil žádné pochybení takového rázu, že by zasahovalo do roviny ústavnosti, které by případně jeho kasační zásah odůvodňovalo.
Nejzávažnější věcná námitka, která z jinak dosti obecně formulované ústavní stížnosti vyplynula, směřovala proti nevyhovění návrhu stěžovatele na svěření nezletilé do střídavé péče obou rodičů. Jestliže obecné soudy usoudily, že taková forma výchovy není možná především s ohledem na konfliktní povahu vztahu obou rodičů, která je dostatečně zřetelně doložena obsahem soudního spisu, jednaly zcela v zájmu nezletilého dítěte a v tomto smyslu jim nelze vytýkat porušení principů řádného a spravedlivého procesu. Jejich rozhodnutí v této otázce je zcela v souladu s běžnou výkladovou a aplikační praxí vztahující se k ustanovení §26 odst. 2 zákona o rodině (v podrobnostech viz např. Hrušková, M. - Novák, T.: Reálně o společné či střídavé porozvodové výchově, Bulletin advokacie 1999, č.3). Za prokázaného skutkového stavu tedy nelze hovořit o porušení zákonem (či dokonce ústavou) daného práva na možnost určení střídavé péče k dítěti, jak se domnívá stěžovatel. Ani ze znaleckého posudku z oboru psychiatrie nelze zřetelně dovodit, že by se znalkyně vyslovila pro střídavou výchovu rodičů, pokud by chyběla jejich výchovná spolupráce. Mimoto, v tomto směru soudy reflektovaly i názor nezletilé, jež ve věku tehdy 11 let již byla schopna do určité míry posoudit, které výchovné prostředí preferuje. Jestliže se vyslovila, že chce zůstat u matky, nelze zajisté její přání nevzít v úvahu. Zájem dítěte na dobrých vztazích s otcem pak oba soudy náležitě vzaly v úvahu, neboť styk otce s dítětem upravily v míře velmi široké [sudé víkendy, vánoce od 28.12. do 1.1., sudé jarní prázdniny, liché velikonoce, hlavní letní prázdniny (14 dní v červenci, 14 dní v srpnu, sudé podzimní prázdniny].
Ostatní námitky stěžovatele obsažená v ústavní stížnosti jsou převážně subjektivní povahy a postrádají konkrétnější zdůvodnění. Některá další tvrzení, byť by se ukázala jako pravdivá a odpovídající skutečnosti, stěží mohla mít přímý a zásadní vliv na rozhodnutí soudů ve věci. Tvrdí-li např. stěžovatel, že žádná z okolností týkajících se jeho odpovědnosti za odchod matky spolu s dítětem do azylového domu nebyla v řízení prokázána, je tato námitka nepřípadná; obvodní soud ve svém rozsudku na str. 9 v podstatě vysvětluje - a to přijatelně -, že při rozhodování zohledňoval prioritně zájem nezletilého dítěte, aniž by byl do důsledku zkoumal, kdo z rodičů je za rozpad rodiny více odpovědný.
Ústavní soud tedy v souzené věci nezjistil skutečnosti, které by zakládaly extrémní nesoulad mezi právními závěry obecných soudů a vykonanými skutkovými zjištěními ve smyslu výše citované judikatury. Dospěl tak k závěru, že stěžovatelovo ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod nebylo napadenými rozsudky porušeno.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. února 2003
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda senátu Ústavního soudu