ECLI:CZ:US:2003:1.US.390.01
sp. zn. I. ÚS 390/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti Ing. J. S., zastoupeného advokátem JUDr. P. Š., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16.6.1999, č.j. 1 Ko 154/99-852, a proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10.4.2001, č.j. 32 Cdo 2861/99-963, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením v konkursu vedeném na majetek úpadce P., a.s. "v likvidaci", změnil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19.3.1999, č.j. 41 K 61/98-777, tak, že se stěžovatel ke dni ustavení nového správce zprošťuje funkce správce konkursní podstaty úpadce.
V odůvodnění tohoto rozhodnutí vrchní soud jako soud odvolací konstatoval, že Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 26.8.1998, č.j. 41 K 61/98-265, prohlásil na majetek úpadce konkurs a správcem konkursní podstaty ustanovil stěžovatele. Krajský soud dne 17.11.1998 vydal tři rozhodnutí, jimiž udělil stěžovateli souhlas se zpeněžováním konkursní podstaty mimo dražbu: prvním usnesením byl dán souhlas "s prodejem zboží a materiálu za cenu minimálně 70 % nákupní ceny a pokud k prodeji za této situace nedojde, pak za ceny dle znaleckého posudku nebo za 50 % ceny nákupní" a "s prodejem nemovitého a movitého majetku, zásob a pohledávek ve středisku S. za celkovou kupní cenu min. 19 mil. Kč", druhým usnesením byl dán souhlas "s prodejem nemovitosti č.p. 406 na pozemku parcelního čísla st.934/1 v části obce Z., k.ú. P., za kupní cenu min. 6,500.000,- Kč", a konečně třetím usnesením byl dán souhlas s postoupením práv a závazků ze šesti leasingových smluv k osobním vozidlům Š. F. označeným poznávací značkou SPZ (blíže uvedenou v cit. usnesení). Souhlas s prodejem osobního automobilu Š. F. J. A. soudem udělen nebyl, neboť tuto věc nelze podřadit pod pojem "zboží a materiál", vzhledem k SPZ nemůže jít o majetek střediska S. a nejde ani o majetek specifikovaný v dalších rozhodnutích soudu. Se zpeněžováním konkursní podstaty bylo započato již v září 1998, přičemž prvý souhlas s prodejem blíže nespecifikovaných movitých věcí mimo dražbu byl na základě návrhu správce soudem udělen dne 18.9.1998 (č.l. 273); podle zjištění vrchního soudu návrhy správce na zpeněžení konkursní podstaty mimo dražbu neobsahují žádné specifikace movitých věcí, které mají být zpeněženy. Mandátní smlouvy uzavřené mezi správcem a Ing. Z. Š. a V. K. odvolací soud nepovažuje za přípustné podle §31 odst. 2 písm. e) zákona o konkursu a vyrovnání (dále jen "ZKV"), neboť obsahem těchto smluv bylo posouzení oprávněnosti přihlášených pohledávek, tedy určitá konzultační činnost vykonávaná pro správce. Navíc tyto smlouvy byly uzavřeny se členy představenstva úpadce, což jsou osoby, na které dopadají povinnosti dle §17 ZKV zahrnující i povinnost poskytovat nutná vysvětlení správci, a to bezúplatně. Odvolací soud dále zjistil, že správce podáním ze dne 7.9.1998 sdělil soudu, že určuje likvidátorům R. K. a Ing. S. J. souhrnnou odměnu ve výši 35.000,- Kč měsíčně, která byla podáním ze dne 24.9.1998 odůvodněna potřebou pokračovat v aktivní činnosti likvidátorů v konkursu, zejména v oblasti personální, finanční, ekonomické a při zpeněžení konkursní podstaty. Soud usnesením ze dne 30.9.1998 udělil správci souhlas s vyplácením odměny R. K. ve výši 30.000,- Kč měsíčně a Ing. S. J. ve výši 5.000,- Kč měsíčně. Odvolací soud vyslovil názor, že tento postup správce konkursní podstaty i konkursního soudu je v rozporu se zákonem o konkursu a vyrovnání. Podle §13a ZKV likvidátor po dobu konkursu vykonává působnost v rozsahu, v němž nepřešla na správce, včetně součinnosti se správcem; za tuto činnost má nárok jen na náhradu nutných výdajů a na přiměřenou odměnu, kterou určí správce se souhlasem soudu. Tento nárok má však likvidátor pouze za činnost, jež nespadá do působnosti správce a kterou likvidátor vykonal za trvání konkursu. V daném případě byli likvidátoři odměňováni nejen za dosud nevykonanou činnost, ale i za výkon činností, které spadají výlučně do působnosti správce konkursní podstaty. Na základě uvedených zjištění dospěl odvolací soud podle §8 odst. 5 ZKV k závěru, že v daném případě jsou dány důležité důvody pro zproštění stěžovatele funkce správce konkursní podstaty.
Nejvyšší soud České republiky v záhlaví uvedeným usnesením dovolání stěžovatele proti citovanému rozhodnutí vrchního soudu zamítl.
V odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší soud zejména uvedl, že stěžovatel v dovolání namítal nesprávné zjištění skutkového stavu, pokud jde o souhlas konkursního soudu s prodejem osobního automobilu Š. F. Podle tvrzení stěžovatele dal při zpeněžování konkursní podstaty konkursní soud mj. souhlas "k prodeji použitého HIM" a do této skupiny prý patřil i zmíněný osobní automobil; odvolací soud tento souhlas s prodejem movitých věcí ze dne 18.9.1998 (č.l. 273) patrně přehlédl. Podle zjištění Nejvyššího soudu však odvolací soud konstatoval, že spis neobsahuje "žádné specifikace movitých věcí, které měly být zpeněženy". Dovolací soud proto dospěl k závěru, že řízení netrpí vadou tvrzenou stěžovatelem, neboť skutková zjištění ohledně souhlasu se zpeněžováním konkursní podstaty mají oporu v obsahu spisu. Stěžovatel dále namítal nesprávné právní posouzení věci v otázce, zda při určení odměny a náhrady nutných výdajů likvidátorům K. a Ing. J. postupoval v rozporu s §13a ZKV. Dovolací soud potvrdil názor soudu odvolacího, že podle §13a ZKV lze likvidátorovi poskytovat odměnu pouze za činnosti, které zůstaly v jeho působnosti, a nemůže mu být poskytována odměna za provádění činností, které přešly do působnosti správce konkursní podstaty. V posuzovaném případě však "měla být" odměna likvidátorům nesprávně poskytována právě za činnosti spadající do působnosti správce. K námitce stěžovatele, že mandátní smlouvy uzavřené s Ing. Š. a V. K. nebyly uzavřeny v rozporu s ustanoveními §31 odst. 2 písm. e) a §17 ZKV, dovolací soud konstatoval, že za situace, kdy sjednaným obsahem mandátní smlouvy je posuzování přihlášených pohledávek, byli mandatáři jako členové představenstva úpadce osobami, které podle §17 odst. 1 a 2 ZKV mají povinnost mj. poskytnout nutné vysvětlení k přihlášeným pohledávkám bezplatně. V posuzovaném případě lze prý tedy dospět k závěru, že stěžovatel jako správce konkursní podstaty nepostupoval zejména při zpeněžování konkursní podstaty, při určení odměny likvidátorům a při uzavírání mandátní smlouvy s potřebnou odbornou péčí, takže byl dán důležitý důvod pro jeho zproštění funkce správce ve smyslu §8 odst. 5 ZKV.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že řízení před obecnými soudy nebylo spravedlivé, neboť závěry Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními a jsou v rozporu se zákonem. Oběma soudům zejména vytýká, že se nevypořádaly s jeho námitkami uváděnými v odvolání a v dovolání. Soudy se prý nezabývaly otázkou funkce konkursního soudu při schvalování úkonů, které stěžovatel jako správce učinil. K žádnému jeho úkonu neměl nikdy krajský soud výhrady či námitky. Stěžovatel poukazuje na to, že řádně realizoval všechna úpadcova dispoziční oprávnění a při tom jednal v zájmu konkursních věřitelů. Úkony, které činil, směřovaly především k plynulosti řízení a k plnění povinností, které vyplývaly ze zákona a z rozhodnutí konkursního soudu. S úpadcovým majetkem nakládal řádně a navíc se souhlasem soudu a opatrovníka věřitelů část podniku efektivně provozoval i během konkursního řízení. Pokud jde o důvody, pro něž odvolací soud zprostil stěžovatele funkce správce, odkazuje stěžovatel na obsah svého dovolání ze dne 5.8.1999. Důvody uváděné vrchním soudem jsou prý smyšleny a v soudním řízení nebyly osvědčeny žádným listinným či jiným důkazem; přesto tyto důvody vzaly oba soudy za prokázány. Stěžovatel konkrétně namítá, že souhlas s prodejem osobního automobilu Š. F. byl správci udělen usnesením konkursního soudu ze dne 18.9.1998, č.j. 41 K 61/98-273, kterým se vyslovuje souhlas mj. i s prodejem použitého HIM, do něhož lze předmětné vozidlo nepochybně zařadit. S tím je prý v rozporu zjištění dovolacího soudu, že souhlas ke zpeněžování HIM nebyl dán. Ostatní usnesení se pak týkala souhlasu s prodejem jiného druhu majetku z konkursní podstaty. Stěžovatel se domnívá, že za situace, kdy veškeré úkony z pozice správce vykonával vždy po předchozím souhlasu věřitelského výboru a konkursního soudu, nebyly splněny podmínky pro jeho zproštění funkce správce dle platné právní úpravy.
Vzhledem k tomu, že obecné soudy jednaly nejen v rozporu se zákonem, ale porušily i stěžovatelova ústavně zaručená základní práva, zejména právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, navrhuje stěžovatel, aby Ústavní soud obě napadená usnesení zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že jeho úkolem je pouze ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Přestože je součástí soudní moci upravené v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim proto ani nadřízen a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat jimi prováděné dokazování, pokud jím nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud tedy zásadně není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak totiž Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody" (nález sp. zn. III. ÚS 269/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 235).
V této souvislosti Ústavní soud opakovaně konstatoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).
Ústavní soud především zdůrazňuje, že výkon funkce správce konkursní podstaty přirozeně nelze považovat sám o sobě za ústavně zaručené základní právo stěžovatele, jež by mohlo být v souzené věci porušeno. Ústavní soud se tedy věcí zabýval pouze z hlediska výslovně tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny; přitom respektoval to, že mu zásadně nepřísluší zasahovat do činnosti obecných soudů při výkladu a aplikaci běžné zákonnosti, ledaže by ve věci shledal extrémní nesoulad ve smyslu výše citované judikatury. Vzal přitom v úvahu i argumentaci stěžovatele obsaženou v jeho dovolání ze dne 5.8.1999 (č.l. 933), na niž stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje. Natolik závažný rozpor v posouzení věci obecnými soudy, který by odůvodňoval kasační zásah Ústavního soudu, však zjištěn nebyl.
Podstata ústavní stížnosti směřuje proti důvodům, pro něž byl stěžovatel dle §8 odst. 5 zákona o konkursu a vyrovnání (ve znění platném do 1.5.2000) zproštěn funkce správce konkursní podstaty. Namítal-li stěžovatel konkrétně nesprávné skutkové zjištění týkající se souhlasu konkursního soudu s prodejem předmětného osobního automobilu při zpeněžování konkursní podstaty, nelze podle mínění Ústavního soudu spolehlivě dovodit, zda se právě na tento automobil vztahovalo stěžovatelem zmiňované usnesení ze dne 18.9.1998 (souhlas s prodejem movitých věcí - "použitý HIM minimálně za ceny stanovené soudním znalcem"), neboť v souvislosti s tímto rozhodnutím nejsou žádné movité věci určené ke zpeněžení specifikovány. Pochybnosti ohledně stěžovatelova tvrzení vzbuzuje také to, že sám Krajský soud v Hradci Králové v usnesení ze dne 19.3.1999, č.j. 41 K 61/98-777, jímž byl původně návrh na zproštění stěžovatele funkce správce konkursní podstaty zamítnut, v případě předmětného automobilu konstatuje, že "generální souhlas soudu k prodeji materiálu a zboží byl dán usnesením soudu z 17.11.1998"; usnesení ze dne 18.9.1998 zde tedy vůbec nezmiňuje. Jestliže poté odvolací soud a dovolací soud shodně dospěly k závěru, že prodej osobního automobilu nelze podřadit pod "prodej materiálu a zboží", Ústavní soud nemá důvod, aby z ústavněprávního hlediska tento závěr zpochybňoval. Z odůvodnění napadených rozhodnutí přitom vyplývá, že oba soudy rozhodovaly se zřetelem právě i k usnesení z 18.9.1998.
Ani v právním posouzení mandátních smluv, které byly uzavřeny se členy představenstva úpadce - a u nichž obecné soudy dovodily rozpor s §17 ZKV - nelze dle názoru Ústavního soudu spatřovat vybočení z mezí ústavnosti. Jestliže odvolací a dovolací soud vzaly při svém rozhodování ohled na uvedené ustanovení, nedopustily se ani libovůle ani extrémně formalistického přístupu k věci. Stěžovatelovo tvrzení, že předmětné smlouvy byly uzavřeny s vědomím konkursního soudu, není podle soudního spisu ověřitelné, takže k němu Ústavní soud přihlédnout nemohl. Stěžovatel dále uváděl, že k vyplácení odměn likvidátorům udělil konkursní soud souhlas svým usnesením ze dne 30.9.1998, č.j. 41 K 61/98-279. V tomto ohledu lze sice stěžovateli přisvědčit a konstatovat, že v daném případě nelze klást stěžovateli k tíži, že postupoval v souladu s rozhodnutím soudu, byť tento postup následně označily soudy vyšší instance za protiprávní. Zmíněná okolnost však nemá vliv na existenci ostatních výše uvedených závad v činnosti stěžovatele jako správce konkursní podstaty, které byly obecnými soudy jako důležité důvody pro zproštění funkce kvalifikovány.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze a usnesením Nejvyššího soudu ČR základní právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny zjevně porušeno nebylo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. března 2003
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda senátu Ústavního soudu