ECLI:CZ:US:2003:1.US.401.02
sp. zn. I. ÚS 401/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) P. M., a 2) L. M., obou zastoupených advokátem JUDr. M. Z., proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23.4.2002, č.j. 22 Cdo 453/2002-81, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4.12.2001, č.j. 47 Co 565/2001-69, a proti rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 21.6.2001, č.j. 10 C 331/2000-49, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Lounech v záhlaví uvedeným rozsudkem ve věci žalobce Sportovního klubu C. proti stěžovatelům (žalovaným) o určení vlastnictví rozhodl tak, že určil, že žalobce je vlastníkem pozemků parc. č. 722/121 o výměře 2.399 m2, parc. č. 722/125 o výměře 1.060 m2 a parc. č. 722/128 o výměře 89 m2 zapsaných na LV č. 596 pro obec a katastrální území C. u Katastrálního úřadu v Lounech.
V odůvodnění tohoto rozsudku okresní soud uvedl, že (sice) nebylo prokázáno uzavření trhové smlouvy mezi Tělovýchovnou jednotou Sokol C. (předchůdcem žalobce) a panem M. ohledně pozemku parc. č. 722/97 (zahrnujícího předmětné pozemky), byť žalobce předložil doklad, podle něhož byla panu M. v r. 1948 zaplacena částka 8.000,- Kč za nespecifikované pozemky. Nepochybně však bylo prokázáno, že celý areál sportovního hřiště v C. byl žalobcem, resp. jeho právními předchůdci (TJ Sokol C. a ČSTV) užíván ke sportovním účelům od roku 1948 v dobré víře, že pozemky jim patří, což je v souladu s ustanovením §134 odst. 1, 3 občanského zákoníku. V daném případě existovala oprávněná držba žalobce a jeho právních předchůdců. Soud proto dospěl k závěru, že žalobce se stal vlastníkem předmětných pozemků z titulu vydržení těchto nemovitostí, neboť je řádně a v dobré víře užíval nepřetržitě po dobu nejméně deseti let, aniž bylo toto právo jakýmkoliv způsobem zpochybněno.
Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil.
V odůvodnění svého rozsudku se ztotožnil se závěrem okresního soudu, že se žalobci nepodařilo prokázat existenci kupní smlouvy, jíž měl předmětné pozemky koupit od pana M., a že se žalobce tedy nestal vlastníkem jako kupující. Odvolací soud se rovněž ztotožnil se závěrem, že žalobce v daném případě nemovitosti vydržel (§134 odst. 1, 3 a §130 odst. 1 občanského zákoníku). Podle názoru krajského soudu šlo ze strany žalobce a jeho právních předchůdců o držbu oprávněnou. Do doby vydržení bylo možné započíst i dobu, po kterou věc byla v držbě předchůdců žalobce. Třebaže po určitou dobu český právní řád institut vydržení neznal a později připouštěl vydržení jen u fyzických osob, podstatné je, že zákon č. 509/1991 Sb. umožnil věc vydržet i právnickým osobám. Proto je třeba do doby vydržení započíst i dobu od 1.4.1964 do 31.12.1991. TJ Sokol C. a později i žalobce nikdy nepochybovali o tom, že předmětné pozemky jsou jejich vlastnictvím, zejména když v r. 1948 byla dřívějšímu vlastníku vyplacena částka 8.000,- Kč. Na pozemcích bylo vybudováno hřiště, stadion a jiná sportovní zařízení. TJ Sokol C. a žalobce pozemky dlouhodobě využívají ke sportovní činnosti. Tuto "držbu pozemků tolerovali i stěžovatelé, kteří museli vědět o tom, že měli získat vlastnictví k pozemkům darovací smlouvou v r. 1991". Teprve v r. 1998 nebo 1999 začali stěžovatelé uplatňovat své vlastnické právo k pozemkům tím, že požadovali od žalobce nájemné. Řízení o zaplacení nájemného v částce 85.152,- Kč vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp.zn. 5 C 760/99 bylo přerušeno do skončení sporu o určení vlastnictví k předmětným nemovitostem.
Nejvyšší soud České republiky v záhlaví uvedeným usnesením dovolání stěžovatelů proti rozsudku odvolacího soudu odmítl. Dovolání nebylo shledáno přípustným podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."); v takovém případě nemusí být usnesení dovolacího soudu odůvodněno (§243c odst. 2 o.s.ř.).
Stěžovatelé napadli všechna výše uvedená rozhodnutí obecných soudů ústavní stížností, podle níž soudy porušily ústavu zejména v části, která zajišťuje ochranu vlastnictví a majetku občanů. Stěžovatelé uvádějí, že se žalobci nepodařilo prokázat, že by předmětné pozemky zakoupil od právního předchůdce stěžovatelů. Žalobce sice tvrdil, že má složenku o zaplacené kupní ceny, avšak nepředložil soudu důkaz o koupi na základě řádně uzavřené kupní nebo trhové smlouvy, která byla podmínkou vlastnictví nemovitostí. Mimo to žalobce předmětné pozemky ani zakoupit nemohl, neboť na nich vázlo omezení převodu, které bylo zrušeno až těsně před převodem právním předchůdcům (prarodičům) stěžovatelů. Prarodiče darovali pozemky stěžovatelům řádně uzavřenou darovací smlouvou, přičemž své právo k uzavření darovací smlouvy osvědčili nabývacím titulem u notáře. Touto skutečností se prý obecné soudy podrobně nezabývaly. Stěžovatelé se domnívají, že námitka vydržení předmětných pozemků nemůže obstát. Sportovní klub C. vznikl jako právní forma až ke dni 1.11.1993 a tento klub neprokázal, že je právním nástupcem ČSTV, který podle rozsudku odvolacího soudu převedl předmětné pozemky hospodářskou smlouvou č. 1630/95 ze dne 19.6.1995 na žalobce. Soud si právní nástupnictví žalobce neověřil a nepožadoval od něho ani předložení zakládacích listin, byť na to stěžovatelé poukazovali. Okolnost převodu pozemků v roce 1995 nesvědčí podle stěžovatelů o právním nástupnictví žalobce a vydržení pozemků je tak zpochybněno. Sportovní klub C. nikdy nevlastnil předmětné pozemky, ty byly na základě darovací smlouvy ze dne 6.3.1991, registrované Státním notářstvím v Lounech pod č.j. RI 115/91, vedeny v katastru nemovitostí na oba stěžovatele. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že v případě převodu uvedenou hospodářskou smlouvou by musela být tato smlouva předložena ke vkladu do katastru nemovitostí a katastrální úřad by z důvodu zápisu dvojího vlastnictví vyzval účastníky k podání určovací žaloby. Smlouva o převodu byla podle mínění stěžovatelů uzavřena neplatně, neboť nebyla vložena do katastru nemovitostí. Stěžovatelé zastávají názor, že napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem mělo po právní stránce zásadní význam. Tím, že Nejvyšší soud odmítl dovolání, neposkytl prý stěžovatelům řádnou ochranu jejich práva.
Stěžovatelé se cítí být napadenými rozhodnutími obecných soudů poškozeni na svých základních právech a svobodách zaručujících jim nedotknutelnost majetku. Proto navrhují, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí - usnesení Nejvyššího soudu, rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem a rozsudek Okresního soudu v Lounech - zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že jeho úkolem je pouze ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Přestože je součástí soudní moci, upravené v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim proto ani nadřízen a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat jimi prováděné dokazování, pokud jím nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud tedy není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak totiž Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např.přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody" (nález sp. zn. III. ÚS 269/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 235).
V této souvislosti Ústavní soud opakovaně konstatoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).
Z uvedených obecnějších východisek vycházel Ústavní soud rovněž v souzené věci.
Ústavní stížnost směřuje jednak proti usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatelů jako nepřípustné, jednak polemizuje s právními závěry soudu prvního stupně a soudu odvolacího, které tyto soudy vyvodily ze zjištěného skutkového stavu věci při aplikaci ustanovení §130 a §134 občanského zákoníku.
Ústavní soud se zabýval nejdříve tou částí ústavní stížnosti, jíž stěžovatelé napadli výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu, z hlediska případného porušení ústavně zaručených práv procesní povahy. Ze spisu Okresního soudu v Lounech, sp.zn. 10 C 331/2000, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé dovozovali přípustnost svého dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (ve znění účinném od 1.1.2001), a to s přihlédnutím k poučení obsaženému v rozsudku odvolacího soudu o podmíněné přípustnosti dovolání podle uvedeného ustanovení. Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Kdy jde o rozsudek po právní stránce zásadního významu, se příkladmo uvádí v §237 odst. 3 o.s.ř. Posouzení otázky zásadního právního významu je přitom zcela v kompetenci dovolacího soudu. Závěr, zda dovoláním napadený rozsudek má po právní stránce zásadní význam, činí dovolací soud předběžně. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího napadený rozsudek přezkoumá a rozhodne o něm meritorně. V opačném případě dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné není a dovolací soud dovolání odmítne. Hodnocení rozhodnutí jako zásadně významného po právní stránce přitom nemůže spočívat jen v tom, že posouzení určité právní otázky je významné z hlediska konkrétního sporu, ale spočívá především v tom, že takové rozhodnutí je zásadní pro rozhodovací činnost obecných soudů vůbec. Ústavní soud nespatřuje na uvedeném názoru vyplývajícím z judikatury obecných soudů nic protiústavního. Dále dodává, že k otázkám spojeným s vydržením již existuje obsáhlá a konstantní judikatura obecných soudů, z čehož resultuje, že tyto otázky řešené v napadených rozhodnutích nelze považovat za otázky, jež mají po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř.
Z výše uvedeného vyplývá, že Nejvyšší soud při svém rozhodování postupoval v intencích občanského soudního řádu, a ústavně konformním způsobem. Podle názoru Ústavního soudu nebyla usnesením dovolacího soudu porušena ústavně zaručené práva stěžovatelů na soudní ochranu a na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud dále posuzoval napadené rozsudky Okresního soudu v Lounech a Krajského soudu v Ústí nad Labem z hlediska ústavní konformity jejich právního závěru o vydržení předmětných pozemků žalobcem v souzené věci. Tento právní závěr stěžovatelé zpochybňovali tvrzením, že vlastnické právo k pozemkům nabyli od svých prarodičů darovací smlouvou uzavřenou v roce 1991. Podle zjištění Ústavního soudu se uvedeným tvrzením obecné soudy zabývaly a také se s ním uspokojivě vypořádaly. Okresní soud v části odůvodnění svého rozsudku na str. 7 sice o darovací smlouvě uzavřené mezi manžely Koudelkovými a stěžovateli výslovně nehovoří, detailně zde však objasňuje svoji úvahu, jakým způsobem mělo dojít k vydržení předmětných pozemků Sportovním klubem C. v důsledku oprávněné držby žalobce a jeho právních předchůdců. Z odůvodnění rozsudku krajského soudu na str. 4 plyne, že stěžovatelé žalobcovu držbu tolerovali ještě několik let poté, co uvedenou darovací smlouvu uzavřeli. Jestliže ze zjištěného skutkového stavu obecné soudy vyvodily závěr, že darovací smlouva stěžovatelů byla v podstatě "zablokována" institutem vydržení, lze takovou konstrukci z ústavněprávního pohledu plně akceptovat. Ostatní skutkové námitky zpochybňující uzavření či platnost trhové smlouvy mezi panem M. a TJ Sokol C. jsou za tohoto stavu věci již bezpředmětné.
Základním předpokladem pro nabytí vlastnického práva vydržením je oprávněná držba po stanovenou dobu. Oprávněnost držby žalobce byla v řízení před obecnými soudy dostatečným způsobem prokázána a ani stěžovatelé sami v ústavní stížnosti netvrdí, že by byla v rozhodné době někým zpochybněna. Co stěžovatelé zejména namítají, je otázka právního nástupnictví žalobce po TJ Sokol C.. Při posouzení této otázky vycházely soudy z usnesení mimořádného sjezdu Československého svazu tělesné výchovy ze dne 23.5.1990, z hospodářské smlouvy č. 1630/95 uzavřené dne 19.6.1995 mezi Českým svazem tělesné výchovy a Sportovním klubem C., a dále ze stanov žalobce Sportovního klubu C.. Hodnocení těchto důkazů je zásadně věcí obecných soudů, Ústavní soud by do takového hodnocení mohl zasáhnout pouze tehdy, pokud by shledal mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a právními závěry soudů extrémní nesoulad ve smyslu výše citované judikatury. Takový nesoulad však podle názoru Ústavního soudu ve věci nenastal, a to i vzhledem k judikatuře obecných soudů, která se otázkami spojenými se zánikem ČSTV již zabývala (srov. např. Rc 34/97, Sbírka soudních rozhodnutí 97, 8).
Právní závěr obecných soudů o vydržení předmětných pozemků žalobcem byl tedy učiněn plně v souladu s hmotným právem. Z celého obsahu spisu je zjevné, že k porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod, garantujícího ochranu vlastnického práva, v souzené věci nedošlo.
Napadenými rozsudky okresního a krajského soudu nebylo porušeno ani základní právo stěžovatelů na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. června 2003
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda senátu Ústavního soudu