ECLI:CZ:US:2003:1.US.424.02
sp. zn. I. ÚS 424/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. R. S., d. a o., spol. s r. o., zastoupeného JUDr. I. D., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 3. 2002, čj. 30 Ca 66/2000 - 31, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se včasnou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 7. 2002, domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně (dále též "obecný soud") čj. 30 Ca 66/2000 - 31, ze dne 27. 3. 2002, rozhodnutí Celního ředitelství Brno čj. 7175-0101-01/99, ze dne 3. 12. 1999, a rozhodnutí Celního úřadu Brno II čj. TR 1674/98/R-1, ze dne 22. 10. 1999. Podle stěžovatele byl v jeho věci porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina"), a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále též "Ústava").
Citovaná rozhodnutí správních orgánů byla podle stěžovatele nezákonná v důsledku nedostatečných skutkových zjištění, jejich rozporu s obsahem spisu a následného nesprávného právního posouzení. Uvedeného se měly správní orgány dopustit zejména tím, že neprovedly navržené důkazy, nebyli vyslechnuti svědci, nebo naopak byli vyslechnuti ti, kteří z objektivních příčin nemohli uvést k věci žádné relevantní údaje. V protokolech o podání vysvětlení byly, podle stěžovatele, základní rozpory např. v dataci úkonů správního orgánu, které odvolací orgán označil pouze za formální. Za nejzávažnější nedostatek v úplnosti skutkových zjištění považoval stěžovatel neprovedení důkazu komisionářskou smlouvou ze dne 11. 9. 1995, která měla prokázat, že stěžovatel byl zmocněn tím, komu byl propuštěno zboží (dopravní prostředek) do režimu dočasného užívání. Celního deliktu se, podle svého tvrzení, stěžovatel nedopustil, neboť v dané věci mělo být aplikováno ustanovení §164 tehdy platné vyhlášky Ministerstva financí ČR č. 93/1993 Sb., o osvobození zboží od dovozního cla. Stěžovatel nebyl tedy povinen podat celní prohlášení k propuštění zboží do příslušného celního režimu.
Stěžovatel dále zpochybnil přezkoumatelnost odůvodnění obecného soudu, týkající se neprovedení jím navrhovaného důkazu komisionářskou smlouvou, která měla odůvodnit aplikaci ustanovení §164 tehdy platné vyhlášky Ministerstva financí ČR č. 93/1993 Sb. V souvislosti s tvrzeným porušením čl. 11 Listiny základních práv a svobod stěžovatel odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. ÚS 402/99, podle kterého "postupují-li správní orgány nebo soudy způsobem, který nemůže vést k vydání rozhodnutí na základě objektivně zjištěného skutkového stavu, dochází k porušení principu legality a k ohrožení principu spravedlivého procesu. V konečném důsledku může takový postup vyvolat i zásah do práva chráněného v čl. 11 Listiny základních práv a svobod". Stěžovatel odkázal i na rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. ÚS 332/96, podle kterého se "nelze ve správním soudnictví omezit jen na zkoumání zákonnosti rozhodnutí, aniž by se soud zabýval také otázkami skutkovými".
Ústavní soud si vyžádal, podle §42 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyjádření účastníků řízení k ústavní stížnosti.
Krajský soud v Brně ve svém vyjádření uvedl, že podle jeho názoru nebylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces a odkázal na odůvodnění svého rozsudku.
Celní ředitelství Brno se ve svém obsáhlém vyjádření vyslovilo ke všem bodům ústavní stížnosti s tím, že nebyla porušena žádná základní práva stěžovatele. Důkaz komisionářskou smlouvou označilo za "deus ex machina". Uvedlo, že text ústavní stížnosti se až na detaily shoduje s textem odvolání, která v předchozích řízeních stěžovatel podal. Nesouhlasí s tvrzením stěžovatele, které považuje za účelové a které pro svou argumentaci používá z kontextu vytržených tvrzení. V poslední části svého vyjádření odkázalo na písemné celní prohlášení podané stěžovatelem dne 3. 11. 1998, kterým navrhl zboží (v daném případě se jednalo o návěs) propustit do režimu "volný oběh" a stěžovatel uhradil příslušné poplatky při dovozu. Stěžovatel tak svým jednáním měl potvrdit, že návěsy a tahače jím používané nespadají do režimu dočasného použití s úplným osvobozením od cla v režimu vyhlášky Ministerstva financí ČR č. 93/1993 Sb., o osvobození zboží od dovozního cla.
Ze spisu Krajského soudu v Brně, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno, že stěžovateli byla rozhodnutím Celního úřadu Brno II čj. TR 1674/98/R-1, ze dne 22. 10. 1999, uložena pokuta za celní delikt ve výši 140 000,-- Kč. Odvolání stěžovatele proti uvedenému rozhodnutí Celní ředitelství Brno dne 3. 12. 1999 svým rozhodnutím čj. 7175-0101-01/99 zamítlo a rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu potvrdilo. Proti oběma zmíněným správním rozhodnutím podal stěžovatel žalobu u Krajského soudu v Brně, která byla zamítnuta rozsudkem uvedeného soudu ze dne 27. 3. 2002, čj. 30 Ca 66/2000 - 31.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti v podstatě nepřináší žádnou konkrétní a relevantní ústavně právní argumentaci, pouze znovu reprodukuje argumenty již jednou zmíněné v rámci opravných prostředků proti rozhodnutím správních orgánů. Se všemi jeho argumenty se řádně vypořádal jak vedlejší účastník (Celní ředitelství Brno), tak i obecný soud v řízení o správní žalobě. Jedinou výjimkou je tvrzení stěžovatele o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí obecného soudu vzhledem k jeho nepřesvědčivosti a nesrozumitelnosti. Lze připustit, že formulace použitá obecným soudem je na první přečtení poněkud obtížněji srozumitelná. Ovšem v souvislostech je její význam zřejmý, zejména po odstranění písařské chyby. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, i z vyjádření Celního ředitelství Brno, je zřejmé, proč správní orgán takto navržený důkaz neakceptoval. Stěžovatel sám svým jednáním (viz jeho právní úkon ze dne 3. 11. 1998) zpochybnil relevanci důkazu komisionářskou smlouvou. Ve stejném smyslu se k tomuto, podle stěžovatele stěžejnímu důkazu, vyjádřil i obecný soud. Ústavní soud s odkazem na uvedenou zásadu volného hodnocení důkazů, typickou jak pro správní řízení celní [ustanovení §320 zákona č. 13/1993 Sb. (celní zákon), ve spojení s ustanovením §34 odst. 5 zákona č. 71/1967 Sb., správní řád], tak i pro řízení před obecným soudem (Krajským soudem v Brně) [ust. §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád] a s ohledem na průběh obou řízení neshledal v procesu před správními orgány ani před obecným soudem porušení základních lidských práv a svobod tvrzené stěžovatelem. Stejně tak Ústavní soud nezjistil ani porušení jiných základních práv a svobod.
Pod číslem "rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. ÚS 402/99", jak na ně odkazuje stěžovatel, byl vydán Ústavním soudem nález sp. zn. IV. ÚS 402/99 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 22., C. H. Beck, Praha 2002, str. 131. Dále pod číslem "ÚS 332/96", tak jak na ně odkazuje stěžovatel, byly vydány Ústavním soudem dva nálezy, a to nález sp. zn. I. ÚS 332/96 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 7., C. H. Beck, Praha 1997, str. 243, a nález sp. zn. IV. ÚS 332/96 in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 8., C. H. Beck, Praha 1998, str. 127. Všechny uvedené nálezy se zabývají věcmi skutkově odlišnými od předmětu této ústavní stížnosti. Obecně se sice vyjadřují ke správnímu soudnictví, v daném případě však Ústavní soud, vzhledem k obsahu projednávané ústavní stížnosti, neshledává odkaz na tyto nálezy jako relevantní.
Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích uvedl, že není součástí obecné soudní soustavy, proto nevykonává dozor a dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Zasahuje do ní pouze tehdy, jestliže jejich pravomocným rozhodnutím, vydaným v řízení, jehož byli stěžovatelé účastníky, byla porušena základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem, jestliže ingerence orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod dosáhla určité intenzity, která je posuzována s ohledem na každý jednotlivý případ. Ani skutečnost, že obecný soud se opřel o právní názor (resp. výklad zákona, jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti [viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., C. H. Beck, Praha 1995, str. 281].
Ústavní soud dále odkazuje na dříve vydaná usnesení Ústavního soudu a jejich odůvodnění, která se zabývala podobným předmětem s totožnými účastníky jako v rámci této ústavní stížnosti (sp. zn. III. ÚS 421/02; III. ÚS 422/02; III. ÚS 491/02).
Proto Ústavní soud uvedený návrh jako zjevně neopodstatněný, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2003
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda I. senátu Ústavního soudu