ECLI:CZ:US:2003:1.US.435.02
sp. zn. I. ÚS 435/02
Usnesení
I. ÚS 435/02
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. V., zastoupeného JUDr. M. H., advokátkou, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. 4 To 202/2001, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 5. 2001, sp. zn. 31 T 9/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel, s odvoláním na tvrzené porušení čl. 10, čl. 90 a čl. 95 Ústavy, čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 2 a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhal zrušení usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. 4 To 202/2001, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 5. 2001, sp. zn. 31 T 9/99.
Uvedeným rozsudkem byl stěžovatel spolu s D. Š., K. H., A. M. a J. M. uznán vinným pokusem trestného činu pojistného podvodu podle ust. §8 odst. 1 k §250a odst. 2, odst. 5 trestního zákona, kterého se dopustil jednáním, podrobně popsaným ve výroku soudního rozhodnutí - podstatou byl úmysl vylákat pojistné plnění za škodu (náklad ultradisperzního prášku s obsahem diamantu a ušlý zisk), vzniklou při předem připravené dopravní nehodě ve výši 130 305 408,- Kč a 3 911 408,- Kč, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 9 roků se zařazením do věznice s ostrahou a zákazu obchodní činnosti (koupě zboží za účelem dalšího prodeje a prodej), na dobu 5 let.
Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti zejména tvrdí, že soud prvního stupně vybral z výpovědí, měněných v průběhu trestního řízení, ty, které vyhovovaly jím popsané verzi, aniž se prý zabýval podstatnými rozpory mezi těmito výpověďmi. Podle stěžovatele měla být především prověřena jeho obhajoba, spočívající v tom, že v "přepravní bedně bylo skutečně 800 kg UDP", jak neměnně vypovídal od počátku trestního řízení. Dalším důkazem, který údajně měl být proveden, byl např. posudek z oboru hydrogeologie a hydrodynamiky; také měla být mj. prověřena otázka, zda při značné hmotnosti vozidla "bylo v silách tří mužů jej jen za pomoci rukou, bez páčidel" převrhnout. Dále stěžovatel zejména zpochybňuje použitou právní kvalifikaci, neboť je toho názoru, že jeho jednání mělo být po právní stránce posouzeno podle ustanovení trestního zákona o "obecném" podvodu a nikoliv podvodu pojistném. Svoji ústavní stížnost tedy stěžovatel, stručně řečeno, odůvodňuje rozsáhlou argumentací, směřující k tvrzeným pochybením obecných soudů jak v oblasti procesního postupu v řízení, tak v oblasti hodnocení důkazů a právní kvalifikace.
Účastník řízení před Ústavním soudem, Vrchní soud v Olomouci, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti v zásadě odkázal na odůvodnění rozhodnutí jak nalézacího, tak odvolacího soudu, a vyjádřil přesvědčení, že ústavní stížnost stěžovatele není důvodná. Rovněž Krajský soud v Ostravě na obsah napadených rozhodnutí pouze odkázal.
II.
Ústavní soud po přezkoumání veškerých shromážděných podkladů k danému případu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V prvé řadě je na místě předeslat, že Ústavní soud se ústavností napadených rozhodnutí již zabýval na základě návrhu spoluobviněného K. H. (usnesení, sp. zn. III. ÚS 490/02, ze dne 19. 9. 2002); tento návrh byl odmítnut z důvodu zjevné neopodstatněnosti. Jak z hlediska podstaty věci a jejího právního posouzení obecnými soudy, tak z pohledu specifických námitek stěžovatele, vyjádřených v předmětné ústavní stížnosti, neshledal Ústavní soud žádného důvodu pro odchýlení se od již vyslovených závěrů a pro vyhovění ústavní stížnosti. Nezbývá tak než zopakovat, resp. doplnit, že stěžovatel svou argumentací, směřující proti údajně nesprávnému procesnímu postupu a polemizující s hodnocením důkazů obecnými soudy, v zásadě usiluje o přezkum věcné správnosti (legality) jejich rozhodnutí. Ve své ustálené rozhodovací praxi však Ústavní soud již opakovaně vyložil, že s ohledem na svoje postavení soudního orgánu ochrany ústavnosti takový přezkum spadá do jeho pravomoci jen za splnění zvláštních podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3., nález č. 5), stejně jako mu nepřísluší zasahovat do hodnocení důkazů, provedeného obecnými soudy (k tomu např. již nález ve věci III. ÚS 23/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1., nález č. 5). Ony zvláštní podmínky, které by umožnily ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti soudů obecných, však ve stěžovatelově věci zjištěny nebyly.
V postupu orgánů činných v přípravném řízení ani v postupu obecných soudů před tím, než byla vydána napadená rozhodnutí, nelze shledávat takové procesní vady, jež by měly za následek nesprávné rozhodnutí; lze-li vůbec Ústavním soudem přiznat jistou relevanci tvrzením stěžovatele, pak tato pochybení nedosáhla ústavněprávní roviny. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je také dostatečně zřejmé, proč obecný soud nepokládal za potřebné řízení doplňovat a lze proto konstatovat, že rozhodnutím obecných soudů, nelze z hlediska ústavně zaručeného práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) ani pod aspekty ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) nic vytknout. Ústavní soud není, jak již mnohokrát vyslovil, další instancí v systému všeobecného soudnictví a pokud obecné soudy postupovaly v průběhu trestního řízení v souladu se základními principy spravedlivého procesu a s příslušnými právními předpisy, náležitě zjistily skutkový stav a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, nespadá do pravomoci Ústavního soudu nahrazovat jejich hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením a jejich interpretaci svým vlastním výkladem. Pravomoc Ústavního soudu je v řízeních o ústavních stížnostech vázána zejména na zjištění, zda zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno ústavně zaručené právo nebo svoboda stěžovatele (tedy zvláště kvalifikovaný zásah vysoké intenzity), což ve zkoumaném případě, jak shora vyloženo, shledáno nebylo.
Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Ze stejného důvodu nutno jako bezpředmětný posoudit i návrh stěžovatele na odklad výkonu napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 8. července 2003
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
předseda I. senátu Ústavního soudu