ECLI:CZ:US:2003:1.US.436.03
sp. zn. I. ÚS 436/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného JUDr. J. K., advokátem, proti rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 10. 2. 2003, čj. 6 C 26/2002 - 82, a Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 5. 2003, čj. 5 Co 962/2003 - 95, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 8. 2003, domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozsudků Okresního soudu ve Strakonicích (dále jen "okresní soud") a Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") a zároveň navrhl odložení vykonatelnosti napadených rozsudků podle §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Stěžovatel ve stížnosti uvedl, že ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení, ve kterém vystupoval jako žalovaný, po něm žalobce požadoval zaplacení částky 113 444,-- Kč, o kterou se podle znaleckého posudku zvýšila hodnota nemovitosti v důsledku stavebních úprav provedených společností D. P., s. r. o. (právního předchůdce žalobce), které stěžovatel nemovitost pronajal. Po vyhlášení rozsudku okresního soudu zjistil stěžovatel chybu ve znaleckém posudku, což namítl v odvolání. Odvolací soud zhodnotil tuto námitku jako novou skutečnost, v odvolacím řízení nepřípustnou, a jako takovou ji tedy odmítl. Podle stěžovatele je znalecký posudek jedním z důkazních prostředků vymezených v ustanoveních §125 - §131 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "OSŘ"). Závěry znalce měly být soudem hodnoceny a pokud byla ve stadiu odvolacího řízení zjištěna chyba, neměl ji soud posuzovat jako novou skutečnost. Odvolací soud nedbal zásad spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud přezkoumal formální náležitosti podané ústavní stížnosti nutné k meritornímu projednání ústavní stížnosti. Ta byla po formální stránce shledána bez vad a způsobilá dalšího přezkoumávání. Další podmínkou meritorního projednání ústavní stížnosti je, že nejde o návrh zjevně neopodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání návrhu Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
Ze spisu Okresního soudu ve Strakonicích, sp. zn. 6 C 26/2002, bylo zjištěno, že okresní soud rozsudkem ze dne 10. 2. 2003, čj. 6 C 26/2002 - 82, uložil stěžovateli zaplatit žalobci 113 444,-- Kč jako náhradu za stavební úpravy, představující rozšíření pronajaté nemovitosti o zastřešený prostor před výlohami, čímž došlo ke zhodnocení nemovitosti žalovaného (stěžovatele) o přisouzenou částku. V nájemní smlouvě nebyl nijak upraven postup pro uhrazení nákladů na přístavbu před pronajatou nemovitostí, a proto okresní soud použil ustanovení §667 odst. 1 občanského zákoníku.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 16. 5. 2003, čj. 5 Co 962/2003 - 95, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Ze spisu vyplývá, že znalecký posudek byl účastníkům řízení doručen téměř 2 měsíce před jednáním okresního soudu (právnímu zástupci stěžovatele dne 17. 12. 2002 - viz č. l. 74 p. v.) s výzvou, aby účastníci ve lhůtě 14 dnů sdělili své námitky proti znaleckému posudku. Nikdo z účastníků žádné námitky neměl. Krajský soud v odůvodnění rozsudku konstatoval, že výhrada proti znaleckému posudku, vznesená stěžovatelem až v odvolacím řízení, není vytýkáním pouhé početní chyby, ale zpochybňuje správnost postupu znalce.
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvádí, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy České republiky) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1, C. H. Beck, Praha 1994, str. 40]. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR). Ani skutečnost, že obecný soud se opřel o právní názor (resp. výklad zákona, jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti [viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3, C. H. Beck, Praha 1995, str. 281].
Stěžovatel požaduje zrušení rozsudků obou obecných soudů, nespecifikuje však, jakým způsobem měl okresní soud porušit jeho právo na spravedlivý proces. K porušení stěžovatelova ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces mělo podle stěžovatele dojít rozhodnutím krajského soudu tím, že ten nesprávně interpretoval příslušná ustanovení OSŘ. Stěžovatel polemizuje s názorem krajského soudu v otázce, co je novou skutečností ve smyslu ustanovení §205a OSŘ. Ústavní soud se může zabývat interpretací běžného (obecného) práva pouze za splnění určitých podmínek, podrobněji viz nález sp. zn. III. ÚS 74/02 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 28, C. H. Beck, Praha 2003, str. 85.
V koncepci odvolacího řízení založeného na neúplné apelaci by nemožnost pozdějšího tvrzení nebo uplatnění důkazů, bez ohledu na zvláštní okolnosti případu, znamenala nepřiměřenou přísnost. Z tohoto důvodu zákonodárce zařadil do OSŘ ustanovení §205a odst. 1. Za splnění podmínek tohoto ustanovení je možno v odvolacím řízení uplatnit skutečnosti neuvedené před soudem prvního stupně. V projednávaném případě byl znalecký posudek účastníkům poskytnut s dostatečným předstihem, postačujícím k jeho prostudovaní. V tomto období měl stěžovatel dostatek prostoru uplatnit své námitky a žádné objektivní (soudu známé) okolnosti mu v tom nebránily. Jestliže tedy krajský (odvolací) soud dospěl k závěru, že stěžovatel uplatnil své námitky vůči znaleckému posudku jako nové skutečnosti a tyto námitky neakceptoval a své rozhodnutí dostatečně odůvodnil, nejedná se z jeho strany o svévolnou a ústavně nekonformní interpretaci. Stěžovatel totiž postup znalce zpochybnil.
Porušení práva na spravedlivý proces může také spočívat v nesprávném provádění důkazů a jejich hodnocení [viz nález sp. zn. III. ÚS 84/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení svazek 3, C. H. BECK, Praha, str. 257; nebo nález sp. zn. III. ÚS 166/95 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 4, C. H. Beck, Praha 1996, str. 255]. Žádné takové porušení však Ústavní soud v přezkoumávané věci nezjistil. Ústavní soud, s ohledem k výše uvedenému, dospěl k závěru, že právo stěžovatele na spravedlivý proces, zaručené ust. čl. 36 odst. 1 Listiny, nebylo v řízení před obecnými soudy porušeno.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele v řízení před obecnými soudy v rozsahu, v jakém je namítal stěžovatel, ani v rozsahu jiných ústavně zaručených práv a svobod, odmítl Ústavní soud jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Návrh na odklad vykonatelnosti ve smyslu ust. §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu má akcesorickou povahu, sdílí osud ústavní stížnosti. Protože samotná ústavní stížnost byla odmítnuta, byl naplněn důvod pro odmítnutí návrhu na odklad vykonatelnosti.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2003
JUDr. František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu