ECLI:CZ:US:2003:1.US.480.01
sp. zn. I. ÚS 480/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti H. K., zastoupené advokátem JUDr. V. K., proti rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 6.11.2000, č.j. 4 C 101/2000-209, a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.5.2001, č.j. 21 Co 94/2001-228, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Kutné Hoře v záhlaví uvedeným rozsudkem ve věci stěžovatelky (žalobkyně) proti žalovanému městu Z. o určení neplatnosti kupní smlouvy zamítl žalobu na určení, že kupní smlouva uzavřená dne 7.8.1989 mezi B. K. (matkou stěžovatelky) a československým státem, zastoupeným MěNV v Z., týkající se pozemku označeného podle THM o výměře 14.268 m, je neplatná.
V odůvodnění tohoto rozsudku okresní soud uvedl, že vycházel ze stanoviska vysloveného Krajským soudem v Praze a Nejvyšším soudem ČR (rozsudek ze dne 2.6.2000, č.j. 30 Cdo 1674/99-192) v předcházejícím řízení, na jehož základě dospěl k závěru, že v případě stěžovatelky není dán naléhavý právní zájem na uplatňovaném určení. Platnost smlouvy, o níž má být rozhodnuto žalobou na určení, je otázkou předběžnou ve vztahu k jiné právní otázce, tj. k případnému dodatečnému projednání dědictví po matce stěžovatelky. Okresní soud dodal, že rozhodnutí o určení neplatnosti sporné kupní smlouvy nemůže být podkladem ani k zápisu do katastru nemovitostí. Za této situace okresní soud návrh stěžovatelky zamítl pro nedostatek naléhavého právního zájmu na žalobě o určení podle §80 písm. c) o.s.ř.
Krajský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek okresního soudu ve věci samé potvrdil.
V odůvodnění svého rozsudku krajský soud zopakoval, že předmět řízení vymezený žalobním návrhem o určení neplatnosti kupní smlouvy, která byla uzavřena dne 7.8.1989 mezi matkou stěžovatelky a právním předchůdcem žalovaného, nemůže být podkladem pro "zápis" do katastru nemovitostí podle zákona č. 265/1992 Sb., a to ani ve spojení s případným dodatečným projednáním dědictví po B. K. Podkladem pro "záznam" může být jen rozhodnutí osvědčující vlastnictví zemřelé zůstavitelky k předmětnému pozemku, který v roce 1989 prodala. Neplatnost kupní smlouvy ve vztahu k určení vlastnictví B. K. k předmětnému pozemku v době jejího úmrtí má povahu otázky předběžné, a proto naléhavý právní zájem na určení právního vztahu vymezeného petitem žaloby není dle §80 písm. c) o.s.ř. dán. Odvolací soud také zmínil zjištění vyplývající z obsahu spisu, podle něhož došlo k tomu, že rozdělením předmětného pozemku byla vytvořena řada pozemků menších, které byly přiděleny občanům k výstavbě rodinných domků. Následně byly s těmito občany uzavřeny dohody o zřízení práva osobního užívání podle §205 dříve platného občanského zákoníku. Z toho plyne, že určení vlastnictví k předmětnému pozemku se týká nejen stěžovatelky a žalovaného, ale i těchto fyzických osob, jejichž právo osobního užívání se ke dni 1.1.1992 přeměnilo ex lege na právo vlastnické. Žádný z vlastníků oněch nově vytvořených pozemků však žalován nebyl. Ze všech uvedených důvodů byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrzen.
Proti výše uvedeným rozsudkům podala stěžovatelka zároveň s ústavní stížností i dovolání. Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 25.2.2002, č.j. 33 Odo 794/2001-252, toto dovolání jako nepřípustné odmítl, neboť neshledal splnění podmínek uvedených v §237 odst. 1, §238 odst. 1 písm. b) a §239 občanského soudního řádu (ve znění platném do 31.12.2000).
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka zejména uvedla, že její matka B. K., která zemřela dne 18.4.1995, byla vlastníkem pozemkové parcely zapsané ve vložce pozemkové knihy jako role. Tuto roli užíval S. na základě zákona č. 125/1975 Sb. až do dne 1.10.1975, kdy uzavřel s MěNV v Z. dohodu o převodu práva užívání. MěNV Z. pak podal žádost o vydání předběžného souhlasu k trvalému odnětí pozemkové parcely o výměře 3,6445 ha zemědělské výrobě pro výstavbu rodinných domků. O tom matka stěžovatelky nebyla informována. Pozemek byl rozparcelován a jednotlivé parcely dány do užívání zájemcům o výstavbu rodinných domků. Ač byl k převodu na tyto osoby potřebný souhlas vlastníka pozemků, nikdo matku stěžovatelky o tento souhlas nepožádal. V r. 1989 navrhl MěNV Z. matce stěžovatelky, aby mu pozemek odprodala s tím, že pokud tak neučiní, bude pozemek vyvlastněn. Dne 7.8.1989 uzavřela matka stěžovatelky s MěNV Z. výše uvedenou kupní smlouvu, přičemž kupní cena byla stanovena ve výši 5.707,20 Kčs, tj. 0,40 Kč za 1 m2.
Stěžovatelka vytýká obecným soudům, že při svém rozhodování nepřihlédly k ustanovení §37 odst. 1 občanského zákoníku, neboť z provedeného dokazování vyplývá, že sporný právní úkon (kupní smlouva) nebyl učiněn svobodně a v důsledku toho ani vážně, určitě a srozumitelně. Tyto okolnosti zakládají samy o sobě absolutní neplatnost kupní smlouvy od jejího počátku a zároveň prokazují naléhavý právní zájem stěžovatelky na určení neplatnosti této smlouvy. Ačkoli v předcházejícím řízení (vedeném u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp.zn. 4 C 56/96) byla uvedené otázce věnována značná pozornost, v řízení, které je předmětem ústavní stížnosti, se prý soudy s tímto prokázaným faktem vůbec nevypořádaly. Okresní soud v Kutné Hoře, jenž v původním řízení po rozsáhlém dokazování naléhavý právní zájem stěžovatelky dovodil, nyní v napadeném rozsudku dospěl k závěru opačnému, ač jej žádný rozsudek ani právní názor soudu vyššího stupně k takovému rozhodnutí nezavázal. To prý svědčí o účelovém přístupu k řešení případu ze strany soudu I. stupně a o profesním alibismu tohoto soudu, což způsobilo poškození stěžovatelky v jejích procesních právech, neboť byla narušena rovnost stran v řízení. Odvolací soud svůj výrok, jímž potvrdil napadený rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře, řádně nezdůvodnil a omezil se pouze na konstatování, že se okresní soud ve své úvaze nemýlil. Dále stěžovatelka připomíná, že ani rozparcelováním předmětného pozemku za účelem výstavby rodinných domků nepřestal být tento pozemek vlastnictvím B. K. a jakékoli stavby na nově vytvořených pozemcích podléhaly schválení vlastníka pozemků ještě před udělením stavebního povolení. Takové povolení však B. K. nikdy nevydala a nebyla ani uvědoměna o tom, že se na jejích pozemcích bude stavět. Rozhodnutí odvolacího soudu tak podle stěžovatelky legalizuje provedení řady tzv. černých staveb, jejichž realizace byla nepřípustná i podle tehdy platných předpisů. Skutečnost, že bývalý MěNV Z. takto rozparcelované pozemky prodával, znamená, že prodával cizí majetek, což je v rozporu s dobrými mravy a ve svém důsledku se jedná o krádež. Právní úkony tohoto typu nemohou být platné a nezáleží na tom, zda má stěžovatelka na prohlášení smlouvy za neplatnou naléhavý právní zájem.
Stěžovatelka tvrdí, že oba napadené rozsudky obecných soudů porušují Listinu základních práv a svobod, zejména ustanovení čl. 11 odst. 1, které zaručuje dědění a ochranu vlastnického práva. Má za to, že došlo k porušení jejího základního práva nabývat majetek děděním a tento majetek po nabytí vlastnit a užívat libovolně v rámci zákona. Právním názorem, podle něhož je v daném případě prohlášení neplatnosti kupní smlouvy považováno za předběžnou otázku, dochází fakticky k vyvlastnění předmětného pozemku, což je v rozporu s čl. 11 odst. 4 Listiny. Rozsudky napadené ústavní stížností trpí právním formalismem a dochází jimi v podstatě k legalizaci praktik vlastních předchozímu zřízení. Proto stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadené rozsudky Okresního soudu v Kutné Hoře a Krajského soudu v Praze zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že jeho úkolem je pouze ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Přestože je součástí soudní moci upravené v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim proto ani nadřízen a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat jimi prováděné dokazování, pokud jím nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud tedy není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak totiž Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody" (nález sp. zn. III. ÚS 269/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 235).
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se zamítnutím její žaloby na určení neplatnosti kupní smlouvy; důvodem tohoto zamítnutí byla neexistence naléhavého právního zájmu nezbytného k aktivní věcné legitimaci pro podání žaloby podle §80 písm. c) o.s.ř. Podle tvrzení stěžovatelky došlo tímto postupem obecných soudů k porušení jejího ústavně zaručeného základního práva na ochranu vlastnictví a dědění zakotveného v čl. 11 Listiny základních práv a svobod. V tomto směru však Ústavní soud odkazuje na svoji ustálenou a obecně dostupnou judikaturu, podle níž je článkem 11 odst. 1 Listiny chráněno toliko vlastnické právo již konstituované, a tedy existující, nikoli pouze tvrzený nárok na ně. Pouhý spor o neplatnost kupní smlouvy, na základě jehož výsledku má být až následně existence vlastnického práva teprve zjištěna, tedy ústavně chráněn není a ani být nemůže. Dědické právo stěžovatelky v řízení před obecnými soudy nebylo nijak zpochybněno, rovněž tak hovořit o vyvlastnění je za daných okolností zcela nepřípadné. Článek 11 Listiny tedy ve věci porušen nebyl.
Ústavní soud se proto dále věcí zabýval z hlediska případného zásahu do ústavně zaručeného základního práva stěžovatelky domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny). V postupu obecných soudů však neshledal nic, co by souzenou věc posouvalo do ústavněprávní roviny. Soudní rozhodnutí, jimiž byla zamítnuta určovací žaloba stěžovatelky podle §80 písm. c) o.s.ř. pro nedostatek naléhavého právního zájmu, jsou zcela v souladu s ustálenou judikaturou obecných soudů (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 4.10.2001, sp.zn. 22 Cdo 1772/2000) a jsou též konformní s dosavadní judikaturou Ústavního soudu (srov. nález sp.zn. III.ÚS 17/95, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 261). Z příslušné judikatury obecných soudů, jejíž právní závěry v posuzované otázce Ústavní soud plně akceptuje, jednoznačně vyplývá, že naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy není dán tehdy, jestliže lze žalovat přímo na určení samotného práva, v daném případě vlastnického práva matky stěžovatelky k předmětnému pozemku. Stěžovatelka má k dispozici jiné právní prostředky k uplatnění svých práv, neboť rozhodnutí o neplatnosti sporné kupní smlouvy není podmínkou pro zahájení řízení o projednání dědictví po zemřelé B. K. V souzeném případě tedy stěžovatelka realizovala své ústavní právo na soudní ochranu nikoli stanoveným postupem, a proto k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny nedošlo.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že ze spisu Okresního soudu v K., sp.zn. 4 C 101/2000, nezjistil žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly porušení jiných ústavně zaručených procesních práv stěžovatelky v řízení, jež předcházelo vydání ústavní stížností napadených rozhodnutí; stěžovatelka v tomto směru své tvrzení ani dostatečně nekonkretizovala.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2003
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda senátu Ústavního soudu