ECLI:CZ:US:2003:1.US.604.02
sp. zn. I. ÚS 604/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky O. P., zastoupené JUDr. PhDr. S. B., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 7. 2002, čj. 28 Cdo 765/2002 - 107, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2001, čj. 20 Co 27/2001 - 87, a rozsudku Okresního soudu Praha - východ ze dne 30. 10. 2000, čj. 5 C 19/98 - 58, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 8. 10. 2002, domáhala zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu ČR, dále rozsudku Krajského soudu v Praze (dále "krajský soud") a rozsudku Okresního soudu Praha - východ (dále "okresní soud"). Okresní soud Praha - východ rozsudkem ze dne 30. 10. 2000, čj. 5 C 19/98 - 58, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně Z. Ch. domáhala proti žalované stěžovatelce vydání rekreační chaty č. 072 s příslušenstvím, stojící na parcele č. 914, 1/2 stavební parcely č. 914 a 1/2 zahrady č. 308/8, vše zapsané na listu vlastnictví č. 877 pro obec a k. ú. M., okres Praha - východ. Dalším výrokem uložil žalované stěžovatelce povinnost vydat žalobkyni 1/2 parcely č. 914 a 1/2 zahrady č. 308/8, zapsané na témže listu vlastnictví.
Krajský soud rozsudkem ze dne 28. 3. 2001, čj. 20 Co 27/2001 - 87, zrušil shora uvedený rozsudek soudu I. stupně ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba na vydání 1/2 označených nemovitostí, a řízení v tomto rozsahu zastavil. Ve zbývající části rozsudek soudu I. stupně potvrdil, rozhodl o nákladech řízení a zamítl návrh na připuštění dovolání.
Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 16. 7. 2002, čj. 28 Cdo 765/2002 - 107, dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že napadenými rozhodnutími bylo prvoinstančně rozhodnuto o její povinnosti vydat Z. Ch. (vedlejší účastnici v řízení před Ústavní soudem) 1/2 označených nemovitostí. V průběhu řízení stěžovatelka upozorňovala obecné soudy na skutečnost, že další osobou, která proti ní vede spor o vydání ideální 1/2 předmětných nemovitostí, je JUDr. Z. Ch. (manžel vedlejší účastnice). Stěžovatelka je spoluvlastnicí ideální 1/2 označených nemovitostí, neboť tu zdědila po své matce, takže věc byla pravomocně skončena tak, že soud rozhodl, že tuto ideální polovinu JUDr. Ch. a vedlejší účastnici stěžovatelka nevydá. Druhou 1/2 předmětných nemovitostí má již pravomocně přisouzenou vedlejší účastnice. Stěžovatelka tvrdí, že postupem obecných soudů bylo porušeno její právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále "Úmluva"). Řízení trvalo do okamžiku, kdy rozhodoval o jejím dovolání Nejvyšší soud ČR, více než 10 roků. V průběhu řízení došlo ke spojování a rozdělování spisů a hrozí, že vedlejší účastnice a JUDr. Ch. dostanou přisouzeno více, než jim náleží. Jsou zřejmě manželé, takže na jejich straně by se mělo jednat o nedělitelné společenství účastníků. Obecné soudy nevyřešily otázku, kdy rozhodnutí o přidělení pozemků jejím rodičům do osobního užívání ze dne 25. 6. 1973 nabylo právní moci, soudní rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná a vycházela ze skutkových zjištění, jež nemají oporu v provedeném dokazování.
Obecné soudy také údajně porušily právo stěžovatelky na ochranu vlastnictví, založené čl. 11 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že pro posouzení toho, zda jsou dány otázky zásadního právního významu pro připuštění dovolání, vycházely obecné soudy z předlistopadové judikatury, resp. stanoviska, které nebylo správními orgány dodržováno. Důvod, proč byl shledán rozpor s dobovými právními předpisy, je ryze formalistický. Proces byl nespravedlivý i v tom, že Nejvyšší soud ČR nevzal v úvahu, že obecné soudy porušily zásadu volného hodnocení důkazů. Odvolací soud se nevypořádal přesvědčivě s dovolacími námitkami stěžovatelky (když navrhovala, aby proti svému rozhodnutí připustil dovolání) a otázkami zásadního právního významu. Z toho, že ze správního spisu nebylo zjištěno, že se účastníci řízení vzdali práva odvolání proti rozhodnutí o přidělení pozemků, obecné soudy nesprávně dovodily, že dohoda byla uzavřena předčasně, v rozporu s tehdejšími předpisy. Řízení před obecnými soudy je sporným řízením, důkazní břemeno nese žalobkyně (vedlejší účastnice). Samotná absence úředního úkonu neznamená, že úkon nebyl učiněn. Účastníci řízení o přidělení pozemků a dohody byli totožní, je pravděpodobné, že se práva odvolání vzdali (např. ústně do protokolu, který nebyl založen do spisu). Tato ryze formalistická drobnost nemůže být přičítána k tíži stěžovatelky, a bylo by to v rozporu s §3 občanského zákoníku. Její právní předchůdci rozpor s tehdy platnými předpisy nijak neiniciovali. Tehdejší ustanovení §205 občanského zákoníku dávalo občanovi právo, nikoli povinnost, uzavřít dohodu o osobním užívání. Právní předchůdci stěžovatelky žádnou povinnost nemohli porušit. Věc je třeba vykládat v širším kontextu, k protiprávnímu zvýhodnění jejích právních předchůdců nedošlo. Odstraňování majetkových křivd restitucemi nemá vést k dalším majetkovým křivdám.
V souladu s ustanovením §42 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, byla k ústavní stížnosti vyžádána vyjádření účastníků řízení.
Soud I. stupně ve svém vyjádření plně odkázal na odůvodnění svého rozsudku.
Krajský soud uvedl, že se k námitce stěžovatelky ohledně nároku manžela vedlejší účastnice nemůže vyjádřit, protože nebyl předmětem napadených rozhodnutí a jmenovaný nebyl účastníkem řízení. K průtahům v řízení před krajským soudem nedošlo, odvolání napadlo dne 22. 1. 2001 a věc soud rozhodl dne 28. 3. 2001. V dalším odkázal na odůvodnění svého rozsudku.
Nejvyšší soud ČR uvedl, že dovolání posuzoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb. Při výkladu ust. §239 odst. 2 vycházel ze závěrů obsažených v usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 8. 1995, sp. zn. III. ÚS 181/95. Neshledal, že by se odvolací (krajský) soud odchýlil od ustálené judikatury nebo přinášel judikaturu novou. Nebylo tudíž shledáno, že rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce zásadního významu. Ústavní stížnost považuje za nedůvodnou.
Ze spisu Okresního soudu Praha - východ sp. zn. 5 C 19/98 bylo zjištěno že rozsudkem tohoto soudu I. stupně ze dne 27. 8. 1992, čj. 5 C 21/92 - 27, byla zamítnuta žaloba Z. Ch. (vedlejší účastnice) proti stěžovatelce na uzavření dohody o vydání nemovitostí (pozemků a budovy), v rozsudku blíže specifikovaných. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 4. 1993, čj. 11 Co 73/93 - 46, rozsudek soudu I. stupně potvrdil a proti svému rozsudku připustil dovolání. Rozsudkem Nejvyššího soudu ČR, jako soudu dovolacího, ze dne 19. 11. 1997, čj. 3 Cdon 310/96 - 81, byly rozsudky krajského a okresního soudu v části, týkající se jedné ideální poloviny předmětných nemovitostí, zrušeny a věc vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení, ve zbytku byly potvrzeny.
V dalším řízení, probíhajícím po rozhodnutí dovolacího soudu, soud I. stupně rozsudkem ze dne 30. 10. 2000, čj. 5 C 19/98 - 58, žalobu částečně zamítl a rozhodl, že stěžovatelka je povinna vydat vedlejší účastnici 1/2 v rozsudku specifikovaných nemovitostí. Krajský soud rozsudkem ze dne 28. 3. 2001, čj. 20 Co 27/2001 - 87, zrušil část rozsudku okresního soudu a řízení zastavil, v dalším ve věci samé rozsudek potvrdil. Z odůvodnění vyplývá, že pozemky byly přiděleny do osobního užívání právním předchůdcům stěžovatelky (jejím rodičům Ing. V. a E. B.) v rozporu s tehdy platnými předpisy, protože dohoda o zřízení práva osobního užívání byla sepsána dříve, než nabylo právní moci rozhodnutí o přidělení těchto pozemků do osobního užívání. Ze správního spisu totiž nebylo zjištěno, že by se právní předchůdci stěžovatelky vzdali práva odvolání. Proti rozsudku krajského soudu ze dne 28. 3. 2001, čj. 20 Co 27/2001 - 87, podala stěžovatelka dovolání. Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 7. 2002, čj. 28 Cdo 765/2002 - 107, bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto.
Ústavní soud přezkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti, a nejprve se zabýval její včasností. Ústavní stížnost byla podána poté, co bylo, dne 12. 8. 2002, stěžovatelce doručeno usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 7. 2002, čj. 28 Cdo 765/2002 - 107. Ústavní stížnost byla podána v době, kdy Ústavní soud zastával stanovisko, připouštějící souběžné podání mimořádného opravného prostředku a ústavní stížnosti, a požadující, z hlediska procesní opatrnosti stěžovatele, tyto dva procesní úkony učinit zároveň. Taková praxe je známa již od vydání nálezu sp. zn. III. ÚS 40/93 zveřejněného v první Sbírce nálezů a usnesení, viz in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., C. H. Beck, Praha 1994, str. 47: "V případech, kdy zákon dovolání nepřipouští, není možno dovolání považovat za procesní prostředek, který zákon k ochraně základních práv a svobod, zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy České republiky, poskytuje. V takových případech lhůta pro podání ústavní stížnosti plyne ode dne nabytí právní moci rozhodnutí odvolacího soudu. Usnesení soudu o odmítnutí dovolání z důvodu jeho nepřípustnosti je nutno považovat za rozhodnutí deklaratorní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci práva - v daném případě práva podat dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu." Zejména vzhledem ke sdělení Ústavního soudu publikovanému dne 3. 2. 2003 pod č. 32/2003 Sb., podle něhož šedesátidenní lhůta k podání ústavní stížnosti počne běžet dnem doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, s výjimkou obnovy řízení, bez ohledu na způsob rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, byl zvolen ve vztahu ke stěžovatelce příznivější postup a ústavní stížnost, v části, napadající rozsudky okresního a krajského soudu, nebyla posouzena jako opožděně podaná. Ústavní stížnost byla tedy po formální stránce shledána bez vad a způsobilá dalšího přezkumu.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvádí, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1, C. H. Beck, Praha 1994, str. 40]. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy). Ani skutečnost, že obecný soud se opřel o právní názor (resp. výklad zákona, jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti [viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3, C. H. Beck, Praha 1995, str. 281].
Námitka stěžovatelky, vztahující se k dalšímu řízení vedenému ve věci žalobce JUDr. Z. Ch., je zjevně neopodstatněná. Týká se jiného okruhu účastníků, než řízení, v němž byla vydána rozhodnutí, napadená ústavní stížností. Stěžovatelka především namítá potenciální ohrožení svých vlastnických práv (vedlejší účastnice a její manžel mohou dostat přisouzeno více, než jim náleží). Řízení, na které se odvolává, není navíc pravomocně skončeno a je dosud projednáváno před obecnými soudy (v současnosti před soudem I. stupně). Teprve po jeho skončení a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje, může uvažovat o eventuelní podání ústavní stížnosti.
Pokud jde o namítané průtahy v řízení, Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 335/97 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 9, C. H. Beck, Praha 1998, str. 445, konstatoval, že, napadá-li ústavní stížnost "...pravomocné rozhodnutí orgánu veřejné moci pro porušení základního práva na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), má důvodnost takové argumentace za následek kasaci napadeného rozhodnutí pouze tehdy, jestliže průtahy v řízení ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo aplikaci hmotných ústavních práv. Samotné průtahy v řízení tedy nejsou důvodem zrušujícího nálezu." Z obsahu spisu také vyplývá, že stěžovatelka nevyužila možnosti domáhat se v průběhu soudního řízení případné nápravy formou stížnosti k příslušnému předsedovi soudu podle ustanovení §6 odst. 1 zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích. V souzené věci je námitka porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů zjevně neopodstatněná. I kdyby Ústavní soud shledal její opodstatněnost, byl by tu důvod pro její odmítnutí vzhledem k principu subsidiarity pro nevyčerpání všech opravných prostředků [ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"); viz např. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 19., C. H. Beck, Praha 2001, str. 80].
Stěžovatelka napadá postup obecných soudů, které podle ní nevyřešily otázku, kdy rozhodnutí o přidělení pozemků do osobního užívání jejím právním předchůdcům nabylo právní moci. Rozhodnutí jsou, podle ní, nepřezkoumatelná a měla vycházet ze skutkových zjištění, jež nemají oporu v provedeném dokazování.
Krajský soud konstatoval, že pokud byla dohoda o zřízení práva osobního užívání pozemků uzavřena za situace, kdy rozhodnutí o přidělení pozemků nenabylo právní moci, byla tato dohoda absolutně neplatná pro rozpor se zákonem. Jedná se o neplatnost absolutní, kterou soud zkoumá z úřední povinnosti. V příslušném správním spise se nenachází žádný doklad o nabytí právní moci uvedeného rozhodnutí. Dohoda tedy byla uzavřena v rozporu s tehdy platnými předpisy. Za uvedených okolností bylo již dále nadbytečné zkoumat otázku, kdy rozhodnutí o přidělení pozemků do osobního užívání nabylo právní moci. Rozhodující je stav, který existoval v okamžiku uzavření dohody, a v oné době rozhodnutí pravomocné nebylo.
Proti zmíněným právním závěrům směřuje také další argumentace stěžovatelky. Skutečnost, že ve správním spise nebyla vyznačena právní moc zmíněného rozhodnutí, označuje za ryze formalistickou drobnost, která nemůže být přičítána k její tíži. Tato námitka je vzhledem k hlavnímu důvodu, na základě kterého soud rozhodl o vydání ideální 1/2 označených pozemků, irelevantní. Platnost dohody byl obecný soud povinen zkoumat bez ohledu na povahu řízení, tj. že se jedná o řízení sporné.
K formalistickému výkladu právních předpisů a míře případné extenze v interpretaci v restitučních věcech se Ústavní soud vyslovil mj. v nálezu sp. zn. II. ÚS 277/99 [in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 24., C. H. Beck, Praha 2002, str. 35], ve kterém je uvedeno, že: "Jsou-li k dispozici dva rovnocenné výklady, z nichž jeden je extenzivní a druhý restriktivní, musí soud zvolit ten z nich, jenž odpovídá dalším metodám výkladu, zejména pak úvaze teleologické... Ratio legis zákona o půdě je alespoň v určité míře napravit následky porušení základních práv vlastníků v době totality. Ústavně konformním výkladem je tedy výklad extenzivní: zákon o půdě a jeho jednotlivá ustanovení je třeba vykládat tak, abych jejich aplikací bylo možno dosáhnout účelu, který zákonodárce sledoval (náprava křivd)." Uvedené se týká pouze interpretace samotných restitučních předpisů, a contrario lze ale dovodit, že extenzivní interpretace, směřující proti nápravě křivd, není rozhodně na místě.
Jestliže stěžovatelka tvrdí, že obecné soudy vycházely z předlistopadové judikatury, její tvrzení není zcela přesné. Nejvyšší soud ČR v napadeném usnesení při interpretaci otázky zásadního právního významu vedle stanoviska předlistopadové judikatury, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 2/1981, použil rovněž "polistopadové" stanovisko publikované pod č. 16/1996 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky v řízení před obecnými soudy v rozsahu, v jakém je namítala, ani v rozsahu jiných ústavně zaručených práv a svobod, odmítl Ústavní soud její ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. dubna 2003
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda I. senátu Ústavního soudu